S hercem a politikem Vítězslavem Jandákem jsem se poprvé sešel k rozhovoru před třinácti lety. Když se naskytla příležitost to po dlouhých letech zopakovat, neváhal jsem. Pamatoval jsem si jej jako žoviálního, bystrého a vtipného člověka, sršícího originálními historkami i věcnými postřehy. S potěšením konstatuji, že v tomhle se vůbec nezměnil.
Před 13 lety jsem Vám s jistou nadsázkou položil otázku, jestli je politika Vaše vysněná divadelní role. Tehdy jste s úsměvem odvětil, že tou vysněnou rolí je prezident. Pořád to platí?
Platí. Je v tom jediná překážka – manželka. Na tu se vymlouvají všichni politici, ale je to prostě tak. Přece jenom po těch letech, co jsem politicky činný, už má toho mého veřejného života dost. Já bych si to možná zkusil, ale už do toho nepůjdu.
Prezident tedy ne, ale zato kandidujete do Senátu na Pelhřimovsku za ANO...
Ano, kandiduji do Senátu. Já jsem v roce 2017 položil poslanecký mandát a odešel ze sněmovny. Nabídli mi mezitím, abych se ucházel o členství v Radě Českého rozhlasu. A protože jsem soutěživý typ, tak jsem si řekl, že to zkusím. No, a oni mě zvolili hned napoprvé. A teď za mnou přišly různé strany, jestli bych nekandidoval do Senátu.
I ČSSD?
Pikantní je na tom to, že právě z ČSSD nepřišli. Já to nové vedení docela chápu, vždyť jsme se dostávali do čím dál větších sporů. Já jsem často hlasoval s ANO či SPD. Stále totiž platí přísaha, že se budu rozhodovat podle svého svědomí. Tedy nikoli podle toho, jak si zrovna vedení klubu zamane, že se bude hlasovat.
Vy jste před čtyřmi lety v ČSSD pozastavil své členství….
A už na tom nehodlám nic měnit. Moje podmínka byla, abych nemusel už nikam vstupovat. To v ANO akceptovali, takže jsem na jejich kandidátce jako nezávislý.
A v ANO vám neříkali, že musíte hlasovat dle klubu?
Popravdě řečeno jsem čekal, že s tím pan Babiš vyrukuje. Ale příjemně mě překvapil. Jednání bylo přátelské a do ničeho mě nikdo nenutil. Ostatně já bych se ani nenechal. Všechno probíhalo tak nějak v klidu. Tak jsem si říkal, proč to nezkusit? Třeba bych si to pak jednou vyčítal…
Jak se díváte na současný Senát?
Nijak pozitivně. Ze Senátu se stalo takové aktivistické uskupení.
Proč tomu tak je?
K volbám chodí málo lidí. Teď tam proto sedí vlastně zástupci těch to nejvíc křičí, „pravdoláskařské“ menšiny. Tihle lidé jsou disciplinovaní a chodí do Senátu volit.
Čtěte ZDE: Jaroslav Foldyna: Nedovolme prolomit hranici. Na čem ČSSD morálně ztroskotala. Proč bychom měli jít na hřbitov? Lidé jsou čím dál více šikanováni. Přestaneme existovat? Nedostižný vzor a důvody k naději
Máte pravdu, volební účast do Senátu je vždy nízká. Asi i proto, že spousta lidí si myslí, že je Senát zbytečný. Co byste jim na to řekl?
Možná vás překvapím, ale řekl bych jim, že mají pravdu. Takoví Slovinci či Švédové na to také přišli. Nicméně my jej máme, a podle toho je třeba jednat.
Mohl byste ještě trochu rozvést, co dalšího Senátu vytýkáte?
Je to opravdu ten aktivismus senátorů, který ke státnické moudrosti nepatří. Stačí se jen podívat, čím se současní senátoři zabývají. Žalobou na prezidenta, demonstracemi proti vládě...
...a peticemi, jejichž prostřednictvím chtějí bránit bezúhonným občanům České republiky ucházet se o veřejné funkce. Mám tím na mysli petici 19 senátorů v čele s Markem Hilšerem, kteří se postavili proti kandidatuře ekonomky a naší spolupracovnice v MY Hany Lipovské do Rady ČT....
Ti kluci prostě nejsou demokrati. Jednou kdosi řekl, že tu máme spoustu politiků, ale málo státníků. Já říkám, že tu máme moře politiků, ale žádné demokraty. Když jsem demokrat, tak přece musím ctít názor druhého a prát se za to, aby jej mohl vyslovovat. I kdyby mi přišel sebehloupější.
Ta hysterie pokračovala i poté, co byla Hana Lipovská zvolena…
Tomu také moc nerozumím. Paní Lipovská je mladá šikovná ekonomka, která se trochu netakticky zeptala, k čemu jsou veřejnoprávní média. Ale obecně si myslím, že tady děláme z komára velblouda. Jestli tam bude Xaver či někdo jiný, nemá vliv na konečné vítězství, jak já říkám…
Nakonec Rada ČT má 15 členů….
Jsou to všechno české prkotiny. Mně tyhle války připadají žabomyší a hloupé.
Padala slova o tom, že chce někdo ukrást Českou televizi…
Oni si tihle lidi neuvědomují, že v téhle zemi, když se proti někomu tak kope, tak se jej nakonec lidi zastávají. Takže nakonec tím ANO jen nahrávají a zvyšují mu preference.
Když jste v květnu oznámil svou kandidaturu do Senátu, média hodně řešila, že jste byl již v několika politických stranách…
Jistě, já se k tomu hlásím. Nicméně kandidoval jsem pouze v roce 1990 za Republikánskou unii a poté za ČSSD. Já tomu říkám, že jsem se prošel luhy a háji české demokracie. Protože jsem se chtěl podívat, jak to ti kluci dělají. Připadám si, jak v té židovské anekdotě. Když říkají, Moše, jednou jsi byl Slezan, pak Moravák, Němec, Polák....a on na to, jo, ale já jsem se v životě z toho města nepřestěhoval. Tak takhle já si připadám s těmi politickými stranami.
Příliš mnoho herců se v politice neprosadilo. Ovšem celá řada herců se v posledních letech ráda a často k politice vyjadřuje. Mnohdy dosti nevybíravě…
No, jsou to veřejné osoby. Je to materiál, se kterým chce ta či ona politická strana hrát. Protože když to řekne ten známý člověk….
…který je každý druhý den v televizi…
Přesně tak. Za to však nemohou ti herci, ale novináři. Oni za nimi chodí a ptají se jich. Nebo je provokují k tomu, aby se vyjadřovali. Příliš mnoho politického aktivismu však hercům škodí. V Americe už dokonce vzniká hnutí, které nabádá, aby šli herci od politiky pryč. Ten přílišný politický aktivismus skutečně vedl k tomu, že se na herce díváme skrz prsty, že jimi začneme pohrdat.
I u nás?
Ano, i u nás. Znám to z venkova, kde bydlím. Město a venkov se vždycky názorově lišily. Na venkově jsou úplně jiné názory, než slyšíte na Václaváku. Říkám tomu mlčící většina proti řvoucí menšině. Ale pak bacha, aby se ta mlčící menšina neprobudila. To by pak lítaly facky na sále.
Vy jste začal s politikou už v roce 1990, tak můžete srovnávat. Tehdy byla politika taková...
Zkusím napovědět, byla ryzejší… Byla to politika pro politiku. Když jsem vstoupil po roce 1989 do politiky, tak jsem v ní cítil poslání. Šel jsem do toho ve jménu táty, který pracoval pro Brity a za bolševika byl zavřený. Já jsem si řekl, že se to nějak pokusím napravit. I když sám táta mě vždycky před politikou varoval.
A otec se dožil vašeho politického angažmá?
Ano, dožil se toho a musím říci, že z toho byl zhnusen. Říkal, že všechny, co se budou chtít vrátit z bývalé vlády v roce 1948, kteří emigrovali, by hnal klackem. Protože podle něho vláda byla informována, co tady komunisté chystají. Neudělali nic.
Měsíčník MY si nyní můžete koupit i v digitální verzi. Chystáme též výhodné předplatné a distribuci přes oblíbené mediální servery.
Takže kdybyste měl jít do politiky dnes a bylo vám těch čtyřicet, jako tehdy, tak byste se jí raději vyhnul?
Já vlastně nevím. Politika ve mně herectví přebila. Bylo to silnější než já. Dneska sedím a přemýšlím, jestli to bylo dobře, že jsem se touhle cestou vydal.
Takže přemýšlíte i o tom, jestli toho třeba nelitovat?
Ano, i takové myšlenky se mi v hlavě honí. Každopádně politika je droga, velmi silná droga. Přitom v mém případě nešlo o peníze. Herectvím si dneska vydělám víc než v politice. Ale ještě než umřu, tak budu hodně uvažovat, jestli jsem se rozhodl správně.
Vzpomínám si, že před těmi 13 lety jste mi jako jeden z důvodů vstupu do politiky a opuštění herectví uváděl, že herec musí poslouchat, že nemá věci ve svých rukou.
Jistě. Já jsem narozený ve znamení lva a nemám rád, když mi někdo poroučí. To je ten průšvih.
Navzdory působení v politice jste si však v mnoha filmech zahrál. Spolupracoval jste s mnoha režiséry – Vláčilem, Jirešem, Hollým, Vorlíčkem a mnoha dalšími. Kdo z nich byl podle Vás tou osobností s velkým „o“?
Všichni byli výjimeční, ale ten, koho jsem miloval, byl Juraj Herz. Absolutně jsme si rozuměli a stali jsme se přáteli. Dodnes na ty společné debaty vzpomínám. Juraj byl nesmírně odolný a tvrdý člověk. Na vlastní kůži zažil holokaust, jel tím posledním vlakem. A teď pozor – ještě když byl v emigraci v Německu, přišel s nápadem, že by natočil veselohru z koncentráku. Co on za to v tom Německu schytal! Pak mi říkal, dovedeš si představit, jak na mě ten fricek řval, co si to dovoluju? Na mě, na Žida! Vždyť já v tom koncentráku byl. Já se tam naučil zpívat, stepovat. Pak s tím nápadem přišel tady v Čechách, a taky ho vykopli. A stejně jako v Německu, spustili na něj, co si to dovoluje.
Nakonec i v té demokracii se některé věci prostě nesmějí. Nesmí se dělat legrace z EU, genderu, menšin…
Nejenom, že se to nesmí. Ono se to ani neumí. Když si vezmete film, za který jsme se tehdy styděli – Copak je to za vojáka. Hráli tam milicionáři, policajti. Stál tehdy asi 2 miliony a peníze na něj dala armáda. Natočili jsme to hodně rychle a fakt jsme se za to tak trochu styděli. No a dneska je to jedna z nejúspěšnějších veseloher.
Před rokem 89 končila spousta filmů v trezoru, někteří herci nemohli hrát, režiséři točit, ale přesto… když srovnáte tehdejší tvorbu s tou dnešní…
Kvalita šla dolů. Odešlo řemeslo. Dříve měli silné slovo dramaturgové, dnes už tato profese prakticky neexistuje. Dramaturg byl oponentem autora. Teze, antiteze, syntéza. To se dnes nenosí. A samozřejmě chybí tvůrci typu Vláčila, Herze, Jireše, Formana. To byly výjimečné talenty výjimečné generace.
Když jsme u talentu, využíval jste svůj herecký talent v politice?
Když přijde herec do politiky, tak toho samozřejmě využívá. Třeba na newyorské univerzitě se herectví učí i právníci nebo ekonomové. Herectví je způsob vyjadřování. Vědět, kdy mluvit rychle a kdy zase pomalu. To třeba umí dobře Miroslav Kalousek. Byl by výborný amatérský herec, což o něm málokdo ví.
Čtěte ZDE: Jan Keller: EU je tu proto, aby volby nemohly nic rozhodnout. Evropský lid není a nebude. Budoucnost mají jen národní státy. Šetřeme na zbraních pro expediční sbor zvaný armáda ČR. Czexit? To za nás rozhodne Berlín
Nakonec politika je svým způsobem také show….
Samozřejmě. Pro mě byl nejsmutnější zážitek, když jsem byl přítomen na jednání sněmovny lordů. Tam platí starý zákon, že kdo chce mluvit, tak se nehlásí, ale rychle vstane. Jenže jak má rychle vstát osmdesátiletý lord? Takže tam sedí někteří lordi, kteří spoustu let vůbec nepromluvili…
Ale to platí i pro naši sněmovnu, co říkáte?
Ano, ale proč by to dělali? Maximálně, když je přímý přenos, protože tak ten dotyčný může získat nějaké body. Lidi se na to často dívají. S očekáváním, že to bude trošku show, a ona někdy opravdu je. Dívají se na to a pak si řeknou, hele, ten údernej řečník je Pepa od nás, tak mu dáme hlas.
Když jsme u té údernosti, všiml jsem si, že vy jste hrál ve spoustě filmů vojáka. Je to jen náhoda?
Máte pravdu, bylo jich hodně. Nevím vlastně proč. Přitom já jsem po 14 dnech na vojně dostal modrou knížku.
Tajně jsem doufal, že se k tomu váže nějaká historka z natáčení…
A to jsem ještě točil různé filmy s vojenskou tématikou na Slovensku. S nadsázkou řečeno, skoro pořád jsem měl v ruce kulomet.
Zmiňovali jsme komedii Copak je to za vojáka. Z vážnějšího žánru bych připomněl Signum laudis a hlavně Tichou bolest s Rudolem Hrušínským, kde jste hrál jednu z hlavních rolí – velitele Kopřivu, který se nakonec utopí i se svým tankem. Za mě jeden z nejlepších filmů 90. let.
Ten film se skutečně povedl. Od scénáře Jiřího Křižana, přes kameru Františka Uldricha, po režii Martina Hollého. Ani my herci jsme to snad moc nezkazili.
Pojďme rozhovor zakončit podobnou otázkou, jakou jsme jej otevírali. Máte ještě nějakou vysněnou filmovou či divadelní roli?
Snad ani ne. Já už ve svém věku nesním.
Vyšlo v MY 7/2020.
