V rámci boje proti koloniální minulosti západních zemí požaduje jistá skupina aktivistů uzavření britského deníku The Guardian. Petice byla zveřejněna před několika dny a získala si již 25 tisíc podpisů.
Logika požadavku na uzavření novin je jednoduchá: Noviny byly založeny v roce 1821 pod názvem Manchester Guardian (Manchesterská stráž) jistým Johnem Edwardem Taylorem, který si nadělal majetek obchodem s bavlnou. Tehdy byla bavlna produkována téměř na sto procent s využitím práce otroků na plantážích.
Navíc i po smrti zakladatele noviny aktivně podporovaly otroctví a dokonce se postavily proti americkému abolicionistickému prezidentovi Abrahamovi Lincolnovi, když například 10. října 1862 uvedly, že „den, kdy byl zvolen prezidentem Spojených států, byl zároveň černým dnem pro Ameriku i pro celý svět.“
Co je na tom tak ironické?
The Guardian je ve své současné verzi jedním z hlavních mediálních kanónů britských levičáků, kteří kategoricky podporují nejradikálnější metody boje s prokletím minulosti.
Bořitelé pomníků
Tomuto boji již padlo za oběť několik pomníků Kryštofa Kolumba, ze svých podstavců sletělo vícero předních britských dobrodinců a z očí veřejnosti bylo stržením odstraněno monumentální jezdecké sousoší belgického krále Leopolda II. - a zejména bronzová socha Winstona Churchilla.
A to není všechno. Nedávno muslimský starosta Londýna Sadiq Khan nechal zřídit „Komisi pro rozmanitost ve veřejném prostoru“. A tato komise již začala úřadovat. Mezi její úkoly patří označení soch historicky nepřijatelných postav, které vydělávaly peníze na obchodu s otroky. Mimo jiné je mezi nimi pět britských monarchů:
- Karel II. Stuart (dvě sochy);
- Jakub II. Stuart;
- Vilém III. Oranžský (dvě sochy);
- Královna Anna (dvě sochy);
- Jiří I.
Britští konzervativci rozzlobení pokračujícími orgiemi "historické spravedlnosti" jako satirickou reakci vystavili petici za uzavření novin The Guardian – hlásnou troubu nových pogromistů, pro jejich přestárlý věk zatížený obchodem s otroky před dvěma stoletími.
Je jasné, že k uzavření novin nedojde, ale přinejmenším ukazují svým liberálně levicovým odpůrcům, že nějakou minulost má každý. A že minulost je směšné soudit, natož pak káznit podle standardů současných agresivních ideologií.
Samozřejmě se to mine účinkem. Protože to poslední, co znepokojuje komisaře nové morálky, je důslednost.
Pozadí hnutí Black Lives Matter
Dění okolo Black Lives Matter zdánlivě souvisí výhradně se Spojenými státy americkými a s jejich vlastní dávnou historií černošské populace, jejíž předci tam byli dovezeni před staletími jako otroci, avšak rozšířilo se po celé Evropě a dokonce dosáhlo až do Austrálie, a to nikoli jako pouhé opičení.
Vše je totiž postaveno na dobře propracované ideologii. Tato ideologie zahrnuje nejen rasové, nebo náboženské menšiny, ale také všechny menšiny obecně, včetně sexuálních, a v případě, že je to možné, k nim přidává ještě všechny ženy, bez ohledu na jejich vlastní přání, všechny osoby se zdravotním postižením (mezi nimiž vynikají lidé s duševními poruchami) a obecně všechny „skupiny obyvatel“ svévolně definované jako diskriminované.
Tato ideologie – jež se obvykle zaštiťuje bojem za rovnoprávnost – tiše a bez důkazu předpokládá, že sociální hierarchie, která se vyvinula v průběhu minulých století po celém světě, je svou povahou hluboce nemravná a nespravedlivá.
Nespravedlnost sociální hierarchie ve světě je údajně dána tím, že největšího úspěchu se v ní těší heterosexuální muži z bohatých a úplných rodin s dobrým vzděláním a s nimi kolaborující heterosexuální ženy, které jsou korumpovány zajištěností a na oplátku souhlasí s tím, že těmto alfa-samcům porodí prosperující děti a budou je společně s nimi vychovávat.
V situaci, kdy je úspěch v rukou této mafie plnocenných, strádají nesčetné menšiny – ty dávno existující, jakož i ty, které se teprve klubou na svět. Přes palubu korábu prosperity jsou podle statistik (bojovníci za rovnoprávnost milují statistiky) házeni všichni ti, kdo neměli to štěstí narodit se v prosperující a úplné heterosexuální rodině; kdo jsou zatíženi závislostmi (na alkoholu a drogách); kdo trpí módní pohlavní bipolaritou, a proto prostě někdy nemohou získat práci; kdo se cítí být dívkou v mládeneckém těle a naopak; kdo se nedokážou dobře učit pro svá psychologická traumata; kdo pro své vlastnosti nemohou navazovat sociální pouta a sedět v pusté nečinnosti doma s rodinou; a tak dále.
To všechno jsou oběti nerovnosti. Pradávné nerovnosti, hluboko zakořeněné a nespravedlivé.
Pozitivní diskriminace
Co je na tom však opravdu důležité: ona spravedlnost, kterou mají na mysli bojovníci o Novou rovnoprávnost, není pojímána primitivně: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Samotná schopnost pracovat, a tím spíše pracovat hodně a dobře, je v ideologii Nové rovnoprávnosti považována za jistý druh „výsady“, za vklad získaný z dětství, nebo dokonce výhodným narozením.
Odtud logicky vyplývá požadavek ideologů Nové rovnoprávnosti neustále korigovat společenský život – za účelem kompenzace nedostatečného úspěchu obětí. Tyto korekce samozřejmě musejí být provedeny na úkor „privilegovaných“ – jinými slovy normálních a netraumatizovaných lidí.
Zhruba řečeno: v situaci, kdy je třeba přijmout někoho do zaměstnání, a vaše spravedlivá (tj. určená bojovníky za "rovnoprávnost") kvóta pro normální zaměstnance již byla vyčerpána, musíte přijmout nikoliv toho nejlepšího zájemce, ale takového, který je více poznamenán nerovností. I když je jako pracovník objektivně k ničemu.
Tato ideologie je naprosto šílená – popírá lidské dějiny, biologickou realitu i jakoukoli ekonomickou činnost. Vtip je ale v tom, že jako šílená se jeví pouze z pohledu "vyššího zdravého rozumu". Pokud jde o taktiku a politiku, jedná se o efektivní inovaci, která umožňuje společenským manipulátorům opřít se o každého, kdo má frustrující pocity ze svého nízkého společenského statusu, a na jejich podpoře zlepšit svůj vlastní společenský status do bezprecedentní výšky.
A protože jako konečné arbitry spravedlnosti a rovnoprávnosti vnímají sami sebe, osobují si právo rozhodovat, co je sociální nespravedlnost a co nikoli.
Destrukce státu i společnosti
Proto uvedeným novinám The Guardian nic nehrozí – nic víc, než americké Demokratické straně, která byla původně stranou jižanských otrokářů.
Ale ti, jež „držitelé kontrolního balíku spravedlnosti“ označili za nepřátele rovnosti, by se měli mít na pozoru. V tomto smyslu před libovolnými tezemi, které vyslanci Nové rovnoprávnosti velmi vytrvale propagují i v našich domácích médiích a v ideologickém prostoru. A ani zdaleka nejde o nějaké marginály: někteří pobírají státní finanční podporu a fungují jako „systémoví disidenti“ a „progresivní loajalisté.“ Jinými slovy uznávají, že nesystémová opozice je špatná, ale vedle toho trvají na tom, že práva menšin v celé jejich nekonečné rozmanitosti musejí být naléhavě uplatňována.
Stručně řečeno: jejich úkolem je nahradit obvyklou myšlenku sociální spravedlnosti ve vztahu k masám ideologií „spravedlnosti pro menšiny“. Čili zavést privilegia, ochranu a kvóty ve prospěch současných marginálních vrstev. A nejde jen o duhové kreatury, ale také o narkomany, sexuální pracovníky obou pohlaví (slovo „prostitut/prostitutka“ považují za zastaralé a traumatizující, protože to jsou přece normální slušní lidé, kteří jednoduše poskytují svá těla za peníze) a tak dále. Zároveň pro účel masovosti tito propagandisté Nové rovnoprávnosti rovněž zastřešují všechny feministky, aby ony na oplátku, bez uvážení, podporovaly jejich ideologii jako celek.
Jsme tak svědky destruktivní činnosti pro stát i společnost – ale slibuje to obrovské bonusy těm, kteří „se vezou na vlně daného tématu“.
A rozhodně si nesmíme myslet, že nás tato nová vlna mine. Dočkáme se úplně všeho – pokud jim to dovolíme. Zvláště když budou všichni předem vyděšeni z pouhé představy, že budou obviněni z rasismu či homofobie.
Zdroj.
