Na tomto rozkolu skončila Klausova vláda v roce 1997, Topolánkova v roce 2009 i Nečasova letos. To, že vládní destrukce byla tu a tam provázena různými více či méně podloženým i kriminálními podezřeními, je sice smutné, ale nikoli nejpodstatnější. Klíč k problému je v samotném volebním systému. Ten poměrný, který máme u nás, se dlouhodobě ukazuje jako krajně nevhodný, nefunkční a vedoucí právě k tvorbě nesourodých koalic, které mají už ve svém genetickém kódu ukryt svůj poločas rozpadu.
President Miloš Zeman před lety proslul svými knížecími radami udílenými ze svého exilu na Vysočině. Možná by dnes bylo namístě dát jednu knížecí radu jemu samotnému. Jako president vzešlý z přímé volby má neopakovatelnou příležitost pohnout s letitým problémem našeho volebního systému. Konkrétně jeho změnou ve směru k systému většinovému.
Kdo, když ne Zeman?
Ostatně kdo už jiný by to měl udělat, ne-li právě Zeman, který bylo zvolen ve dvoukolové volbě ryze většinově. Navíc tentýž Zeman už před více než deseti lety v čele vlády podobné úsilí vykonal a zákon o většinové volbě spolu s Václavem Klausem dokonce prosadil v Parlamentu.
Pocit odpovědnosti k mase názorových oponentů vede vládnoucí stranu k rozumu a opatrnosti. Což jsou pojmy, které z naší politiky téměř neznáme.
To, že spadl pod stůl, pak bylo dílem tehdejšího presidenta Havla, který jej zablokoval s pomocí Ústavního soudu. Důvody jsou jasné. Havel byl vždy příznivcem rozdrobeného, diverzifikovaného soužití společnosti. Představa dominantní síly se mu příčila. Proto zpravidla sázel na slabší koně i na politickém hřišti, ať už to byli lidovci, ODA, Unie svobody či vposled Zelení. Tedy zpravidla ty strany, které pak působily onen koaliční rozklad, protože podlehly touze samy opanovat všechno rozhodování o věcech veřejných.
Změna, hodná čítanek
Půvab většinového systému je v odpovědnosti. Vláda, kterou sestaví nejúspěšnější volební strana podle vzoru Vítěz bere vše, je stabilní a konstruktivní. Ona je totiž pod stálým drobnohledem opozice i veřejnosti a nemůže si ani zdaleka dovolit takové zhůvěřilosti, jaké jsme viděli například u vlády Mirka Topolánka nebo Petra Nečase.
Zpravidla se namítá, že ve většinovém volebním systému se pak vládne jednostranně – pravicově, či levicově, což je nespravedlivé ke zbylé rovněž téměř poloviční části voličů. Ale to není pravda. Vzpomeňme na Blairovy vlády, které rozhodně nelze označit za rudé, stejně jako Cameronovu vládu za výkvět extrémní pravice. Obě vlády podnikaly přinejmenším v ekonomické a sociální oblasti téměř shodnou politiku. A podobně ve Spojených státech bývá zpravidla republikánský prezident vyvažován demokratickou většinou v Kongresu a naopak. Tento pocit odpovědnosti k mase názorových oponentů vede vládnoucí stranu k rozumu a opatrnosti. Což jsou pojmy, které z naší politiky téměř neznáme.
Proto ona knížecí rada presidentu Zemanovi zní: Dnes je nebývalá příležitost položit základy většinovému volebnímu systému, připravit legislativní změnu spolu s dominantními silami vzešlými z blízkých voleb tak, aby mohla platit již od voleb příštích. Tak se Zeman může zapsat velmi kladným písmem do čítanek. Pak se může říkat, že právě jeho přičiněním se vrátila do Čech politická kultura.
Petr Žantovský
