Oslavili jsme dosti typicky významné výročí pětasedmdesáti roků od porážky Němců, kteří si chtěli podrobit svět a nás vyvraždit: kácením pomníků našim osvoboditelům, stavěním památníku zrádcům a Hitlerovým vojákům a zoufale zpackanou provokací proti Ruské federaci, jejíž důsledky zatím nelze ani odhadovat.
Ničím jiným není zpravodajská fraška, rozehraná nikoli náhodou právě v této době. Je hodna „dědiců“ odkazu Václava Havla, kteří ji jednak zkonstruovali, jednak si v ní rozdali hlavní role: Byla havlovsky absurdní, nepůvodní, umělecky mizerná – ale dostalo se jí obrovské pozornosti u nás i v zahraničí. S ambicemi stát se „světovou“, na což nepoučitelní architekti dalších válek proti slovanské velmoci rádi slyší.
Široká veřejnost se jí nezabývá, nebo si jen ťuká na čelo. Jako z chlupaté deky trčí totiž z této „bondovky“ její umělost a la teze, tak charakteristická pro zdejší havlistickou kavárnu: Smyslem bylo co nejvíc poškodit naše beztak již dlouhodobě narušované normální vztahy s Ruskou federací (včetně hospodářských). Tím nás učinit ještě více závislými na historicky i aktuálně nebezpečném západním sousedovi, který nás již opět pokládá za svůj protektorát (nejen v ČT už ČR říkají 17. spolková země), za montovnu a popelnici své produkce. Jenže v tomto šmíráckém skeči šlo bohužel ještě o víc.
Svědek: mrtvý taxikář
Rozehráli jej nikoli jen ze symbolických důvodů právě v době výročí zhroucení minulého pokusu o „evropskou integraci“, v níž měli historické státy a národy zaniknout ve Třetí říši. V té současné Čtvrté se Hitlerův krach proto nemá připomínat. Tím spíš, že globalisté v průběhu pandemie dál těžce ztrácejí své pozice. Jejich plán na Báječný nový svět pro vyvolené elity (ostatní budou zlikvidováni) dostává aktuálně podobné trhliny jako Hitlerovo tažení, když dospělo ke Stalingradu. Protože ignorují historické zkušenosti, opakují führerovy chyby – a jednají právě tak, jako tehdy on: otevírají další místa útoku na ruské frontě.
Proč k tomuto velkolepému plánu ovšem centrála německé Páté kolony v českých zemích musí používat bezvýznamné pražské komunální pičmundy? Jenže – co jí zbývá? Již zhroucením Topolánkovy, respektive Nečasovy vlády (a s ním i ODS) – a poté i pádem Merkelové podržtašky premiéra Sobotky (a s ním i ČSSD) – ztratili kolaboranti větší část vlivu na zahraniční politiku. Zčásti se do ní nakonec vklínili pražskými socialisty, jejichž kmotr, „Bruselan“ Poche (patrně z německého „pochen“) bušil do předsedy Hamáčka, aby ho na „zamini“ dostal. Zasáhl sice prezident republiky, který Pocheho (za zoufalého kvičení Páté kolony) odmítl jmenovat, ale už neměl dost politické síly, aby zabránil dosadit místo něj kmotrova bruselského „asistenta“ Tomáše Petříčka.
Že ovšem Poche ministerstvu zahraničí prostřednictví své loutky stále pevně velí, ukázal ostatně tragikomický incident z minulého týdne: Petříček zajel na „nalejvárnu“ za Pochem. Porada nad další koordinací protiruské provokace tajných služeb měla zůstat natolik utajena, že jel za kmotrem raději bez svého služebního vozu a policejní ochranky (BIS a policie přece jen pořád ještě není totéž). Když se nad ránem vracel domů, řidič taxíku havaroval (a zahynul), Petříček přežil – ale utajenou schůzku to vyzradilo. Bondovka s tajemným mrtvým svědkem tedy pokračuje v krásně nasvícených kulisách.
Čtěte ZDE: Moskva dokázala vyděsit české rusofoby: Budou hanobitelé Koněvova památníku potrestáni? Báchorka o ruském zabijákovi a jedovatém ricinu. Speciální služby, které vidí i to, co není. Ostuda české publicistiky
Výron malého Bil‘aka
Jenže fraška kolem údajného příjezdu ruského špióna, jenž prý vezl „jed na krysy“ (ricin) k „popravě“ statečných svazáků TOPky, Pirátů a ODS, mezitím podlehla výsměchu i z některých mainstreamových médií. Britsko-americký agent v čele BIS musel pustit do oběhu trapnou historku o „anonymním udání“. Proto ani v Bruselu si té podřadné hříčky raději moc nevšímali. Ostatně přednost v takzvaném Evropském parlamentu zrovna mělo udání Hřibových Pirátů na Andreje Babiše. Že je moc prý bohatý na to, aby mohl být v politice. To se v bolševickém „liberálním“ socialismu pochopitelně nesmí. Soudruzi z centrály prostě nevědí, kam dřív skočit, kvůli dalším a dalším tvůrčím nápadům pražského „kinderkomunálu“.
Kalouskův starosta Kolář proto využil vzpomínek na výročí. Tehdy pražský rozhlas volal o pomoc a maršál Koněv se vydal z Berlína bojujícímu městu pomoci. A pomohl. Kolář to moc dobře ví, ač spolu s toxickým Hřibem a oplzlým Novotným tvrdí opak. A tatínek Kolář mu také nalil do hlavy, jak účinný byl dopis Vasila Bil’aka soudruhu Brežněvovi. A tak sedl a psal. Jeho květnové „Praha volá o pomoc“ velitelce bundeswehru Ursule von der Leyenové (kterou Merkelová pro neschopnost zbavila velení a „vykopla“ ji na šéfku bruselské „Komise“) má vysoké kvality svého vzoru: Na saka nepúšťať, chtělo by se říci:
Zachraň mě, Lejnová!
„Rusko obviňuje Západ z falšování historie a přepisování dějin, vede proti Evropské unii jednoznačnou hybridní válku, jejímž bojištěm se aktuálně stala Praha,“ píše zrzek z Dejvic, který jako nedostudovaný krejčí nezná rozdíl mezi obviňováním a konstatováním faktu.
Připomeňme tedy alespoň některá typická fakta: zářijová rezoluce Evropského parlamentu obvinila nikoli Německo, ale Sovětský svaz z rozpoutání druhé světové války. Ve falšování historie a v přepisování dějin pokračovala pak letos Evropská komise (již pod vedením dcery Franze Josefa Strausse) tvrzením, že koncentrační tábor v Osvětimi osvobodila spojenecká vojska, nikoliv Rudá armáda a maršál Koněv. Je tedy pochopitelné, že právě ji prosí o pomoc likvidátor Koněvovy sochy. Vyšetřování svého trestného činu, kterým porušuje mezistátní smlouvu (uzavřenou ostatně ještě jeho guru Havlem) rovnou vykládá jako další válku s Ruskem. Na pražském bojišti se právě hybridně rozhoduje o osudu světa, takže už je jasné, kdo bude v Dejvicích na podstavci místo Koněva.
„Chování, jaké známe z dob Sovětského svazu, je pro naši civilizaci neakceptovatelné a nesmí být tolerováno,“ buší statečně maršálskou holí hrdina protikomunistického odboje, kterému bylo při převratu pět roků. Proč říká „my“ není jasné, ale nejspíš jde o „pluralis majestatis“, královský plurál, kdy panovník, či jiný vysoký představitel státu o sobě mluví v množném čísle jako za časů římského císaře Diokleciána. Zvlášť půvabná je pak velikánova zmínka o „naší civilizaci“. Povýšit bruselskou diktaturu přímo na „civilizační okruh“, který vystřídal Sovětský svaz i v roli „kotle národů“ má ovšem krásou nechtěného už skoro něco do sebe.
Čtěte ZDE: 1945 - 2020: Nejdůležitější výročí osvobození. Přepisování historie nabralo na intenzitě. Měli jsme být zlikvidováni. Oslava zrádců. Svědomí Prahy a ostuda s pomníky. Ještě žijí pamětníci. Nacistická pravda a láska
Pojďme vlítnout do Ruska!
To hlavní však v maršálově zvacím dopise teprve přijde:
„Pokud budeme jako Evropa tomuto pseudovelmocenskému tlaku východního obra na hliněných nohách ustupovat, nebude to znamenat nic jiného než pomalé, ale jisté zhroucení liberální demokracie.“ Už aby to bylo. Spíš rychlé než pomalé – ale hlavně jisté. Třeba má soudruh od těch tajných kolem sebe nějaké validní informace. Ale hlavně opět to „my, Evropa“ – v tomto případě tedy zřejmě on a Lejnová. Kdepak ustupovat! To si myslel Hitler také. Jenže oni je poženou ještě rychleji než jeho, jestli si chce pán Evropa z Dejvic hrát s nějakou další válkou. A on by tak rád:
„Vím, že EU není NATO a nedisponuje ničím, jako je článek 5. Washingtonské smlouvy, který zajišťuje členům aliance kolektivní obranu, ale jsem toho názoru, že v případech útoku na samotnou podstatu demokracie a svobody ze strany totalitních režimů by měla Evropa jasně dát najevo, že jakýkoliv takový útok na kterýkoli z členských států nebo jeho občany považuje za útok na svou podstatu a měla by jej jednoznačně odsoudit.“
Odpusťme soudruhovi hluboké neznalosti práva, ostatně dostal dekret z vyhlášené fakulty v Plzni… EU totiž ve svých zakládacích smlouvách článek o „kolektivní obraně“ svých členů má – a je to ostatně velmi nebezpečné ustanovení. Malí Bilakové s ním mohou kdykoli „pozvat“ Německo, aby ve své 17. spolkové zemi zasáhlo. Jenže on míří svou „žádostí a výzvou“ o pomoc jinam. Tam, kde nejspíš celou tuhle tupou šarádu zorganizovali.
Pomůže NATO Babišovi?
Lejnová zatím příliš nereagovala, tak to za ní vzal skutečný adresát Kolářova dopisu. Šéf NATO Jens Stoltenberg ochotně sdělil České televizi:
„Volení lidé ve volených pozicích mají právo rozhodovat a činit rozhodnutí, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou správná. Samozřejmě se můžeme lišit v názorech, ale využívat výhrůžek a zastrašování ve snaze podkopávat jejich mandát demokraticky rozhodovat, to je něco, co je naprosto nepřijatelné. Jakýkoli pokus o použití síly či zastrašení zvolených zastupitelů je pokusem o podkopání demokracie jako takové. A proto na něco takového musíme silně reagovat a jasně říct, že to je neakceptovatelné.“
Měla to být výhrůžka Rusku, způsob, jak znehodnotit pětasedmdesáté výročí dobytí Berlína vojsky Rudé armády a ukončení druhé světové války na evropském kontinentě pražskou operací maršála Koněva. Jenže jak nevědí, kam dřív skočit, chybička se vloudila:
Jak již zmíněno, právě v té chvíli se totiž Evropský parlament obvyklým neslýchaným způsobem vměšoval do vnitřní politiky České republiky. Vyzval premiéra Andreje Babiše, aby buďto prodal Agrofert (což ani technicky nelze dříve než v horizontu roků), nebo odstoupil z funkce předsedy vlády. A teď, babo Lejnová, raď: platí tedy i pro tento případ slova generálního tajemníka NATO, když pseudovelmocenský tlak západního obra na hliněných nohách diktuje zvolenému zastupiteli členské země EU, aby odešel z politiky, protože je kapitalista?
Rozežene NATO Evropský parlament? Že by nakonec přece jen bylo k něčemu?
No prostě – oslavili jsme výročí, jak je v protektorátu Böhmen und Mähren tradicí, kterou ani pětasedmdesát roků nezměnilo: klaníme se okupantům a poštěkáváme na osvoboditele.
Jen to „my“ sem teď už naštěstí nepatří. Jen to tak vypadá, protože mají v rukou hlavní média – ta veřejnoprávní na místě prvním: Oni.
