Svět se po epidemii koronaviru změní – nejde o poplach ani o hysterii. Reakce lidstva na pandemii, spíše než samotný koronavirus, naznačují, že extrémně globalizovaný svět nevyjde z krize takový, jaký do ní vstoupil. Jaké změny čekají mezinárodní vztahy a jaké trendy nyní naberou na síle?
Hlavní novum na koronaviru je, že svět sleduje jeho šíření v živém vysílání. Když v roce 2003 zuřila atypická pneumonie a v roce 2009 prasečí chřipka, lidstvo ještě nebylo tak jednotné: rozšíření internetu nebylo prakticky všudypřítomné a život online na síti nebyl pro většinu obyvatel samozřejmostí.
Nyní samotnou nákazu a reakce na ni sleduje celé lidstvo a u části populace to vede ke zvýšení paniky, což má zase vliv na chování všech ostatních i na vládní rozhodování. Karanténa a restriktivní opatření zase zhoršují krizi globální ekonomiky, která již začala, ale dosud nezískala nezvratný charakter. Státy se před sebou navzájem uzavírají, jedni proklínají globalizaci, zatímco jiní ji považují za jediný lék proti pandemii. V každém případě krize po nějaké době skončí. Představme si, že do léta pandemie ustoupí – a státy začnou vyvozovat závěry ze zkušeností, které získaly v boji proti koronaviru.
Falešné přínosy globalizace
Je již jasné, že globalizace, o jejíž krizi již dlouho hovoří nejen její odpůrci, ale také část jejích zastánců, není schopná řešit skutečné hrozby lidstvu, ale pouze je prohlubuje. A nejde jen o rychlost šíření koronaviru po celém světě cestujícími leteckou dopravou, ale ve skutečnosti neexistuje žádný celoplanetární plán, jak proti němu bojovat.
Přitom podle mínění stoupenců globalizace má být její hlavní výhodou právě údajná skutečnost, že umožňuje spojit síly celého lidstva v boji proti hrozbám a výzvám – proti hladu, nemocím, válkám (případně podle libosti i proti invazi mimozemšťanů). Jedna světová vláda, vláda mudrců, nebo panování Západu coby nejrozvinutější části lidstva – lhostejno, co vybereme – zkrátka nějaká taková nadstavba by podle globalistů měla lidstvo vést tvrdou rukou bouřemi a pochybnostmi ke světlé digitální, multikulturní a posthumánní budoucnosti.
Jenomže nic z toho v posledních měsících vidět nebylo. Dokonce i předvoj globalizace, její protagonista – euroatlantický Západ se nejen vnitřně rozpoltil (USA se uzavřely před Evropou), ale také zpochybnil svou vlastní integraci: Evropská unie všechno ponechala na národních vládách, jakoby ve své podstatě neexistovala.
Pochopitelně z pohledu přívrženců globalizace k tomu nedošlo proto, že by globalizace byla špatná nebo slabá, ale proto, že je jí naopak málo a dosud nebyla završena. Nicméně většina lidí žijících dnes na Západě si učinila svůj vlastní logický závěr: jedině národní stát může udělat něco pro ochranu svých občanů před újmou a všechny nadnárodní úrovně jsou pouhé fikce a parazitické struktury.
Čtěte ZDE: Čekání u konce: Zabije virus konečně globalisty a jejich šílený Nový světový řád? Osidla volného obchodu. Čína má Ameriku i zbytek světa pevně v hrsti. Probudí ten otřes národy? S migranty je to stejné jako se současnou infekcí
Návrat k autoritě národních států
Po ústupu pandemie proto vzroste vliv obhájců nezastupitelné role národních států. V Evropě už prakticky nebude otázka prohlubování evropské integrace na programu dne.
Ve zbytku světa bude postoj k integraci přibližně stejný – proč potřebujeme takováto nadnárodní těla, když nedokážou během krize nic udělat?
Současně lze očekávat opačnou kampaň. Zastánci globalizace využijí zkušenosti z pandemie, aby všechny přesvědčovali, že problémy byly důsledkem toho, že tu bylo „málo socialismu“, tj. málo globalizace, a celé lidstvo je naopak nutné více sjednotit.
Málokdo s tím bude souhlasit. A rostoucí popularita národně orientovaných politiků v celé Evropě bude dosti pravděpodobná. Vzhledem k tomu, že v posledních několika letech získávají body na pozadí uprchlických krizí, nespokojenosti s evropskou integrací a erozí národních identit, může současný nárůst sympatií urychlit jejich nástup k moci. A kde to zatím není možné, jako v Německu, dojde k prohloubení krize vládnoucích stran.
Nacionalisté i tak přebírají moc ve stále větším počtu klíčových zemí světa. A nyní budou akcie národně orientovaných politiků růst všude.
Úspěch neliberálních režimů
Druhý závěr z krize, pochopitelně povrchní, bude znít: autoritářské režimy byly účinnější než liberální. Samozřejmě, Čína byla zdrojem koronaviru, ale byla to především její státní a sociální struktura (ve skutečnosti mnohem méně komunistická, než se zdá, a mnohem více národní), která umožnila rychle zastavit šíření viru. Kromě toho je důležitá nejen úroveň organizace toho či onoho národa, ale také socioekonomická funkce jeho státu.
Státní kontrola, státní vlastnictví, státní organizace medicíny – tomu by měli věnovat pozornost ti, kteří před tím přísahali pouze na volný trh. To povede ke zvýšení popularity socialistů coby zastánců sociálního státu a národního vlastnictví.
Čtěte ZDE: Koronavirus přemohl NATO: Válečný pokřik si Američané užijí leda tak v izolaci. Útok na Rusko se odkládá? Nizozemci nenechali Američany ani vylodit. Epidemií za mír? Osud začíná rozdávat karty
Změna poměru sil
Virus se také podepíše na rovnováze sil ve světě, především pro jeho čínský původ. Pokusy zneužít pandemii k vyvolání fobie vůči Číně nelze označit za zvlášť úspěšné. Ano, zpočátku narůstal strach z Číňanů v různých zemích, ale poté, co svět uviděl, že díky nebývalým opatřením byla Čína schopna „zamknout“ virus ve Wu-chanu a úspěšně léčit pacienty, tyto obavy ustoupily.
Zato respekt k síle a schopnostem čínského státu a k organizaci čínské společnosti vzrostl – zejména na pozadí opožděné reakce mnoha západoevropských vlád a problémů v italském zdravotnictví. Obecně Evropa, která prokázala slabost Evropské unie, ztratí svou váhu ve světě, a Čína naopak svůj vliv zvýší. V USA posílí pozice Trumpových antiglobalistů, což současnému prezidentovi v listopadu přinese ještě větší šanci na znovuzvolení.
Revize otázek bezpečnosti
Uzavření hranic a zastavení výroby v mnoha různých průmyslových odvětvích v Číně, z níž se stala „světová továrna“, přesvědčí všechny skutečné světové mocnosti o potřebě revidovat bezpečnostní prahovou hodnotu ve smyslu jejího zvýšení. Při první příležitosti se pokusí převést výrobu životně důležitého zboží pro krizové situace (a nejde jen o zdravotnické potřeby) do svých vlastních zemí. To nezabije světovou dělbu práce, ale postup globalizace bude mnohem méně jistý.
Před současnou krizí byla globalizace konfrontována hlavně s politickými problémy – nespokojeností obyvatelstva nebo elit, opozicí zemí východního civilizačního okruhu (které nejsou ochotny hrát podle not euroatlantických dirigentů sjednoceného světa), ale udržela si zdání své ekonomické nenahraditelnosti. Kapitál přece může jít tam, kde je to pro něho výhodné – z Evropy do Asie, z Asie do Afriky.
Nikoho nezajímá, kde se šijí džíny, zda v Etiopii, nebo v Bangladéši. Teď však mají všichni starost, kde se vyvíjejí a vyrábějí léky a zdravotnická vybavení. Jenomže to se dostáváme do oblasti vědy a high-tech průmyslu – to určuje status a sílu jakékoli skutečné velmoci, spolu s kontrolou vlastních hranic, peněžním systémem a potravinovou bezpečností (tj. soběstačností).
Nic nebude po této krizi, jako bylo před ní.
Zdroj.
