O jediný den jsme to prošvihli. Pokud by aktuální dramatická situace u nás a v celém v euroamerickém prostoru nastala až zítra, bylo by to pro pověrčivé zcela jasné: Pátek třináctého! Takhle se s tím vším musíme vyrovnat už ve čtvrtek dvanáctého – přičemž páteční dozvuky to budou jen dokreslovat. Ne, nemíním žertovat. Opravdu se totiž něco stalo. Něco podstatného. Něco, co většina generací momentálně přítomných v naší zemi dosud nezažila. Vyhlášení výjimečného stavu (o nic jiného fakticky nejde) se v podstatě rovná stavu válečnému.
Začala tedy válka, aniž jsme si toho všimli? Pokud ano, vypadá ovšem podstatně jinak, než jak ji známe z filmů, televizních zpravodajství či vyprávění pamětníků. A nemá regionální ale v podstatě celosvětový rozměr. Proti nám stojí (neozbrojeným okem neviditelný) mocný nepřítel – virus. Velmi rychle přeskakuje z člověka na člověka, přičemž u některých působí zdravotní komplikace. Dokonce takové, že v určitém procentu u napadených způsobí smrt.
Ale je to opravdu tak? Nebo jde spíše o monstrózní cvičení, přípravu na ještě dramatičtější situace, které lze v dohledné budoucnosti reálně očekávat? Anebo máme před očima něco úplně jiného, na co po leta upozorňují jen nejrůznější vysmívaní „konspirační teoretici? Či jde o všechno současně?
Něco se stalo
Ještě do předvčerejška šlo o epidemii. Včera ji Světová zdravotnická organizace, jeden z úhelných kamenů architektů globalizace a Nového světového řádu, označila za „pandemii“, tedy celosvětově nebezpečnou nákazu. Učinila tak na své poměry nezvykle pozdě. Proč se jí do toho najednou tak dlouho nechtělo? A co se stalo od včerejška tak podstatného, že po vyslovení spouštěcího (a vše opravňujícího) "hesla" pandemie náhle všichni jednají jak na povel:
Amerika okamžitě uzavře svůj prostor pro letecký provoz z Evropy (kromě Británie). Ekonomické důsledky nedohlédnutelné. Také Rusko sáhne k podobným opatřením. Následují okamžitě další země, mezi nimi docela odvážně i Česká republika. Ale nejde zdaleka jen o letadla či o uzavření hranic. Je vlastně úplně vyřazena interkontinentální doprava – jeden z hlavních znaků „globalizovaného“ světa. Je ochromen společenský život. Kromě setrvání u televizních či počítačových obrazovek je „přípustný“ pouze „pracovní proces“ – a zásobování.
To vše v situaci, kdy v původním centru nákazy (několik čínských provincií) je vše pravděpodobně již za kulminačním bodem, zatímco v Evropě teprve nabírá epidemie dynamiku. Na některých jiných místech (Jižní Korea etc.) ji naopak ztrácí. Spojené státy stojí na jejím počátku. Rusko se zatím téměř neuvěřitelně masovému rozšíření vyhnulo. Záhada na záhadu. Ale pak je tu Německo – u toho se zastavme. Možná právě náš mocný západní soused poskytuje klíč k jejímu rozluštění.
Čtěte ZDE: Svět se bojí koronaviru: Jsou epidemie mečem Božího hněvu? Příbeh ze starého Říma. Mysleme včas na pokání. Sedminásobné litanie účinnější než karanténa. Proč se hrad jmenuje Andělský? Rozpraskaná loď
Záhada?
Německo totiž překvapilo. Výrok kancléřky Merkelové, na nějž již před tím několik týdnů připravovala německou veřejnost média a „experti“ (jen se to k nám „kupodivu“ nedoneslo), šokoval asi nejen českého premiéra. Konstatování, že se v nejsilnější zemi EU možná nakazí až dvě třetiny populace, vypadá naprosto „sci-fi“. A hlavně nepochopitelně z politického hlediska. Vždyť právě vláda by se přece nyní měla předvést – tak jako ta naše. Činit se všemi riziky všemožná opatření, aby v zemi nenastala situace podobná té italské. Nečiní.
Zatímco u nás (logicky a správně) velká sportovní zápolení zůstala bez diváků, v Lipsku proběhl fotbalový zápas za účasti desetitisíců – a nic. Je prostě zjevné, že Německo jde na nákazu svou vlastní cestou, absolutně odlišnou od zbytku „unie“ (která náhle již v mediálním světě neexistuje, ale dlouho se z toho radovat nebudeme). Jedná v podstatě ve smyslu nedávného výroku známého kardiochirurga a přednosty veleváženého pražského IKEMu, doktora Jana Pirka. Jeho „skandální řeč“ lze shrnout jako konstatování, že kdybychom nedělali nic mimořádného, populace se poměrně brzy „promoří“, a získá tak proti novému koronaviru přirozenou imunitu.
Má to samozřejmě jeden háček: zdravotnický systém by musel být schopen postarat se především o nejvíc ohroženou skupinu – seniory a obecně lidi s dalšími (většinou chronickými) chorobami. Pro ně je nová infekce potenciálně řádově nebezpečnější než pro zbytek populace, protože jejich oslabený organismus se dalšímu náporu jiné "nasedlé" nemoci často neubrání. A kdyby se náhle zvedla prudce křivka takto postižených, na životě ohrožených, zdravotní systém by ji nezvládl – viz Itálie.
Že by tohle německá vláda nevěděla? Nebo snad že by cynicky dávala otevřeně najevo, že jsou jí staří a nemocní lhostejní?
Každý posvém?
Nikoli. Němci tím jen demonstrují, že svému zdravotnickému systém věří, že je tak dokonalý a vybavený (nejen dostatečným počtem plicních ventilátorů), že si mohou dovolit „nerozkládat v čase“ nástup epidemie – protože prostě ohrožené z větší části „zvládnou“ ("wir schaffen das") bez ohledu na čas. Jsou připraveni. Vždy připraveni. Dokonce i roznést virus do Itálie. Je to radikálně jiná situace než v dalších, především jižních zemích EU. A koneckonců i u nás, přestože se ukazuje, že náš zdravotní systém je možná rovněž připraven lépe, než jsme sami očekávali. Ale my jsme nepodstatní.
To podstatné na celém „cvičení“ se odvíjí právě od toho, co se má stát: každý z velkých hráčů, kteří určují charakter, průběh a důsledky této (ať chceme, nebo nechceme) kritické situace, již zjevně „jede“ výhradně za sebe. Čína ukázala, že je perfektně připravena (brzy si řekneme na co). Z jejích zkušeností čerpají ostatní. Spojené státy se uzavírají velmi drsně a razantně, čímž způsobují krátkodobou paniku na trzích. Rovněž Rusko přesvědčivě demonstruje, že si umí poradit samo. Německo právě tak.
U Německa je však ještě cosi podstatného: Jde přece o hlavní motor EU, o faktického hegemona „dobyté“ Evropy. Takže pokud skutečně dojde k tomu, že německé obyvatelstvo bude v nějaké historicky krátké době vůči koronaviru přirozeně imunní, zatímco v ostatních státech bude nákaza pokračovat a případně znovu a znovu v nějakých podobách vypukat, objeví se na scéně opět – jen jinak (civilizovaněji) oblečený, ale o to skutečnější – „nadčlověk“.
Čtěte ZDE: Koronapanika: Co všechno se za ni dá schovat? Stupidní opatření kolem nás. Teroristé a chemici mají společnou radost. Za humny však zuří válka. Hlavní pravidla ochrany před infekcí. Pokažení a spravení Číňané
Proč to všechno?
Co je tedy smyslem tohoto velkého cvičení, jež právě na různých místech planety probíhá různě – a přece stejně? Co má zakrýt? Co má způsobit? O tom se zatím jenom dohadujeme. Ale některé „obrysy vynořujícího se kontinentu“ už jsou dobře viditelné:
Velení si úspěšně procvičuje, že (umělým) blahobytem uspaná společnost, dlouhodobě nekonfrontovaná se skutečným nebezpečím (a vystavená jen nebezpečím fiktivním, typu globální oteplování), se vůbec neumí bránit. Reaguje větší či menší panikou, a je ochotna přistoupit v takové chvíli na jakékoli oběti občanských svobod. Elektronické sledování „chování“ je jen typickým příkladem (čínské zkušenosti budou široce aplikovány včetně 5G sítí). Už se stane definitivně „pozitivním přínosem“. No nekupte to!
Náhlé vzedmutí hladiny strachu jako nejúčinnějšího prostředku ke snadnému ovládnutí veřejnosti se dokonale osvědčuje. Nelze jej ovšem infikovat“ nějakými primitivními obecnými proklamacemi typu „uvaření planety do deseti let“, v podání připitomělých "starých globalistů". Musí jít prokazatelně o zdraví a o život. Zda reálně či fiktivně je věcí mohutnosti propagandy.
Válku je možné rozpoutat v úplně jiné rovině, než jsme dosud znali. Nemusí se jí účastnit jediný voják, nemusí padnout jediný výstřel. Stačí správný program a klávesa „enter“.
Přeformátování
K „přeformátování“ celého dosavadního světového pořádku může dojít velmi rychle a téměř neviditelně. To, co dříve trvalo desetiletí (nebo přinejmenším roky, šlo-li třeba o světovou válku), lze nyní učinit během několika týdnů. Je to dobře, nebo špatně (slavná klasická otázka z Formanova filmu Lásky jedné plavovlásky)?
Krok, který bezprostředně pozorujeme – a jsme jeho bezmocnými účastníky – vede podle všeho k „deglobalizaci“. Tedy alespoň v tom pojetí, jak jsme ji dosud znali. To by bylo pochopitelně nadějeplné, pokud bychom nevěděli, že se ocitáme tak trochu v okamžiku před třiceti lety, v době „pádu bipolárního světa“. V jakémsi novém „restartu“ tyranie. Bylo by proto bláhové doufat, že tím končí totalitní „Nový světový řád“ (NWO). Jen se přeformátuje. O světovládu (jinými prostředky) půjde i nadále, možná dokonce mnohem dynamičtěji. Z čeho tak usuzovat? Kromě jiného z tisíců "drobných" úloh probíhajících manévrů.
Jednou z vedlejších „úloh“ cvičení je proto například toto vyjádření z posledních dní:
„Víme, že peníze často mění majitele a mohou zachytit různé druhy bakterií a virů a podobně,“ citoval na začátku března mluvčí vlády deník The Daily Telegraph. „Doporučujeme, aby si lidé myli ruce po manipulaci s bankovkami a nedotýkali se obličeje. Pokud to lze, není špatný nápad platit bezkontaktně“.
Jinými slovy – platit bankovkami je nehygienické a vlastně nebezpečné. Hotovost – jediný způsob, jak alespoň trochu zůstat pánem svého majetku – je proti platebním kartám a zcela virtuálním penězům „nevýhodná“. Takových „vedlejších úloh“ probíhá při tomto cvičení nepočítaně. Budeme se k nim postupně vracet.
Čtěte ZDE: Co dělat 2020: Jak čelit kolektivní sebevraždě? Dva vzorce dějin. Situace se zhoršuje, ale ne dost rychle. Až se sousedé začnou hroutit. Buďme připraveni. Máme na to i časopis MY. A vlastence kolem něj
Nový svět
Povšimněme si: Už vlastně vůbec nejde o to, co bylo příčinou. Kde se „koronavirus“ vzal, kdo jej vytvořil. Proč byl poprvé exponován nejprve v Číně. Proč se místem „expozice“ v Evropě stala právě na hraně ekonomického kolapsu balancující Itálie, respektive její průmyslová severní část. Proč se podle posledních zjištění do Itálie přenesla nákaza nikoli z Číny, ale z Německa (!), ačkoli oficiálně v lednu ještě v Německu neexistovala. A proč ji celý měsíc nikdo neobjevil – až když se lavinovitě nezvládnutelně rozšířila. Šílené zprávy z italských nemocnic jsou dokonalým emocionálním katalyzátorem pro pochybovače.
Prostě tu "pandemie" je, stala se „veřejným majetkem“, a jediné, co nyní lidi zajímá, jak se s ní vláda popere. Je nutno objektivně přiznat, že ta naše činí razantně, odvážně a inteligentně. V tomto testu zatím bezpochyby velmi dobře obstála a celá nenávistná antibabišovská fronta z toho má osypky. Andrej Babiš se prostě projevil jako zkušený krizový manažer schopný zvládat kritické situace. Vůbec snad ani nedomýšlet, kdyby byl na jeho místě Sobotka, Fiala, nebo dokonce „kinderpuberťák“ Bartoš (typ Hřib) – ty ostatní už si snad jmenovitě ani (raději) nevybavuji.
Ale to zdaleka není to nejpodstatnější (jakkoli se to většině spoluobčanů v této chvíli tak zcela přirozeně jeví). Jsme totiž svědky něčeho daleko zásadnějšího: Zrození „Nového světa“. Proběhlo skoro jen tak mimochodem a v mediálním rachotu koronavir, „magický porod“ téměř nikdo ani neznamenal.
Je příliš brzy soudit, co všechno přinese (a především co nám vezme). Co to všechno bude znamenat. To se teprve budeme muset rozhlédnout, až bude po boji (pokud budeme patřit mezi přeživší). Ale že tu je – a jentaktak že nezačal báječně třináctého v pátek – je prostě realita, která už je nevratná.
Báječný nový svět (v originále Brave New World).
Prostě teď aplikuje už spíše Aldous Huxley než (poněkud již „usmýkaný“) George Orwell (1984) – jakkoli jsou zdánlivě z téhož těsta. Huxley vydal svou „antiutopii“ Brave New World již v roce 1932. O rok později ji do češtiny převedla Gerta Schiffová s geniálním „komentářovým posunem“ v překladu titulu, který teprve nyní dostává skutečnou pointu:
Konec civilizace.
