Vladimír Železný je pro českou veřejnost především neodmyslitelně spojen s televizí NOVA. Založil ji, vedl v nejúspěšnějším období, vytvořil z ní fenomén, který dodnes nemá v celoevropském měřítku obdoby. Zvláště pak v zemích někdejšího sovětského bloku, které byly „dominovým převratem“ po roce 1989 připojeny k Západu. Muž, který výrazně poznamenal především první dekádu naší ještě relativně svobodné státní existence před vstupem do EU, slaví právě v těchto dnech v plné síle pětasedmdesáté narozeniny.
Úspěšný podnikatel, později politik (europoslanec), ale také vynikající fotograf, znalec (a pěstitel) vína, vpravdě renesanční osobnost, se dnes již příliš veřejně neangažuje. Zastihl jsem ho právě ve chvíli, kdy si „hrál“ s posledními úpravami své rozsáhlé fotografické publikace. Působivými uměleckými fotkami s krátkými texty v ní komentuje okamžiky ze života židů a Izraele. Z toho, co jsem stačil zahlédnout, soudím, že to bude pozoruhodná kniha. Něco jako obrazový výklad židovského světa mezi nebem a zemí. Jenže veřejnost zná Vladimíra Železného především jako legendárního ředitele NOVY, a tak jsem nemohl začít rozhovor jinak než otázkou:
Dnes máte již dostatečný odstup: V čem spočíval ten „zázrak“, jímž NOVA všechno převálcovala, a stala se fenoménem, jenž spoluurčil popřevratovou realitu?
Začali jsme ve čtyřiadevadesátém. Byl to myslím okamžik, kdy se tato země poprvé seriózně konfrontovala s vnějším, tehdy ještě relativně normálním světem. Do té doby měli lidé u nás dojem, že televize je to, na co denně koukají. Že jinak to být nemůže. Ono to lze přenést i na všechno ostatní. I mnozí moji kolegové z NOVY si mysleli, že budeme dělat vznešené intelektuálské pořady. A překvapeně sledovali, že najednou Železný brutálně aplikoval naprosto normální mediální a tržně ekonomické principy na televizi.
Takže to byl pro ně šok stejný jako pro diváky?
Šok byl v tom, že najednou tu nebyla televize, která takzvaně vychovává a vzdělává, takzvaně posouvá někam výš. Ale obyčejná televize, která chce lidi primárně bavit, říkat, co se stalo, spíš, než aby diváka někam táhla, nechává se táhnout divákem. První tři roky jela mediální kampaň: co to ten Železný dělá? Vždyť on nám sem tahá sitkomy! Oni si neuvědomovali, že televize musí přinášet to, k čemu je určena. To, co chce divák, nikoli naopak.
A pak váš slavný pořad Volejte řediteli…
Když si dnes s odstupem uvědomíte, jak se dál vyvíjela elektronická média, tak zjistíte, že jsem byl vlastně první yuotuber. To byl předobraz budoucího vývoje kontaktních elektronických médií: já si s vámi povídám, něco říkám, a vy se mě ptáte. V přímém přenosu. To bylo neporazitelné zjevení. Protože jiný youtuber tady nebyl. A hrůza z toho úspěchu. Kolega Mathé nasazoval proti Volejte řediteli na ČT v sobotu ve dvanáct hodin americké filmy první kategorie. Marně.
Ale jak to bude s televizí dál? Když dnes sledujeme ty vášnivé politické boje, kdo bude v radě veřejnoprávní ČT, zdá se, jako by si ani neuvědomovali, že vliv klasické televize klesá. Nebo se mýlím?
Televize musí přijmout, že brzy přestane být hlavním elektronickým médiem. Že je tu internet, který je daleko kontaktnější. A svou schopností nahradit klasickou televizi bude daleko úspěšnější. Netflix a další internetové aplikace jsou vám schopny pustit jakýkoli film nebo pořad, ale nadto – je to nekonečné Volejte řediteli. Čili televize dnes musí přijmout roli doplňkového média. To je po letech absolutní dominance pro dosavadní vládce nejen veřejnoprávních médií samozřejmě velmi těžká představa. Že teprve kombinace internetu a televize vytvoří hybridní dvojče, které opět bude neporazitelné.
U nás to ale asi hned tak nebude, že?
To záleží na tom, dokdy budou mít sílu všechny ty směry takzvaně liberální, které kladou hlavně důraz na veřejnou službu, protože ji ovládají. Nejen u nás. Čili vše záleží na tom, kdy některá země bude mít odvahu zbavit se veřejné televize. Fosilie uměle udržované za neuvěřitelné peníze daňových poplatníků. Tenhle mastodont přitom dnes dělá totéž, co produkují komerční televize. Ty sice nemají za povinnost dělat veřejnou službu, ale také na to nedostávají obrovské veřejné prostředky.
Když pozoruji hysterické scény kolem ČT, jak si ji Kavárna brání, protože za peníze všech má k dispozici svůj neformálně privatizovaný mocný mediální nástroj, jak šílí, když někdo jen vysloví, že veřejnoprávní televize nemusí nutně už existovat, tak to asi hned tak nebude…
Ale dojde k tomu. Dříve, nebo později. Podívejte se, jak teď po Brexitu dělá britská vláda ostré kroky proti oné slavné veřejnoprávní BBC, modle našich Kavčích hor. Protože nejen premiér Johnson si uvědomuje, že právě tato instituce spoluzpůsobila to strašné období mezi referendem a definitivním odchodem Británie z EU. Byla to právě BBC, která místo aby reflektovala většinový názor veřejnosti vyjádřený v referendu, snažila se vyvolat pravý opak.
To není jen v Británii…
Samozřejmě, jde o obecný jev. Demokraticky vyjádřené většiny ztrácejí na Západě vliv na vývoj tohoto světa. Čím extrémnější menšina, tím větší má vliv, v neposlední řadě také proto, že dostává právě prostřednictvím veřejnoprávních médií možnost silně uplatnit svůj hlas proti většině. Britští konzervativci mají zrušení BBC přímo v programu. A i když to také asi hned neprojde – zatím jí začnou alespoň omezovat rozpočet, a také mnohé napoví, kdo se nyní stane jejím novým ředitelem – cíl je jasný. Takže pokud se mě ptáte, kdy se prosadí moderní internetově-televizní trendy také u nás, moje odpověď zní: Nestane se to do doby, dokud tu bude Česká televize.
Nemyslíte, že na hlubokém rozdělení společnosti u nás, stejně jako všude v západním světě, mají rozhodující podíl právě nové komunikační technologie?
Ne. To je způsobeno něčím daleko hlubším. Především se podařilo, aby generace narozené někdy kolem přelomu tisíciletí uvěřily, že východiskem je pro ně takzvaný liberalismus. Na tom mají hlavní podíl zhruba tři, respektive čtyři společenské entity. Na prvním místě jsou to žurnalisté. To jsou z povahy věci většinově levicoví liberálové. Závistiví. Když z něj uděláte hvězdu, rád sice přijme všechny ty požitky, domy a bazény a tak dále, ale ponechá si svou ideologii – on přece ví všechno lépe než politici. On by uměl podnikat mnohem lépe než podnikatelé. On lépe rozumí ekonomice, lépe by rozhodoval o státu než státníci. On to ví lépe, neboť o tom přece píše či vysílá! A tento pocit, že je tak skvělý, ale přitom nerozhoduje – a také nenese žádnou odpovědnost – ho vede k tomu, že je automaticky příznivcem revoluce, boření – no prostě levice. Devadesát pět procent z nich vytváří jednotnou frontu, která podpoří cokoli, co povede k rozleptání normálního světa. Takže žurnalista je první.
Čtěte ZDE: Vzkaz "elitám": Vy pravdu nemáte a nás je opravdu víc! Arogantní myšlení liberálů. Co bylo a je na světě hlavní? Nejradikálnější antihumanismus v dějinách. Smrtící nálož. Čeká nás velký výbuch?
A další?
Vysokoškolský profesor. A opět – všude, nejen u nás. Tohle jsme naopak od Západu přijali. Nedávno jsem četl průzkum, kolik procent vysokoškolských profesorů v Americe poslalo předvolební příspěvek levicové Demokratické straně a kolik Republikánům: Bylo to 97 : 1! Těch devadesát sedm procent drží v rukou celé budoucí generace vlivných. O tom to je. Generace, která vychází z vysokých škol, je proto až na výjimky celá nalevo. Až teprve někdy kolem čtyřicítky padesátky začnou ti lidé vnímat, že je tu něco trvalejšího, hodnotnějšího, zásadnějšího. Teprve tehdy se z nich začnou stávat konzervativci – jenže to už bude příliš pozdě. Takže první tvor určený ke zničení civilizace, je žurnalista. Druhý je vysokoškolský učitel. Třetím je učitel obecně. Od základní či mateřské školky. Takový, který třeba teď v Anglii nutí malé chlapce, aby chodili v dívčích sukních. To je ta hrůza nastupujícího světa všech těch transgenderů přicházející doby, v níž duhové vlajky na stožáry světa vyletí, řečeno v parafrázi na kdysi populární bolševickou píseň z padesátých let.
Tedy žurnalista, vysokoškolský profesor a učitel. A třetí, respektive čtvrtý?
Soudce. Ze soudců se stali neodvolatelní bozi, zcela vyjmutí z odpovědnosti. Moc výkonná a legislativní je měnitelná volbami. Soudce ne. Ten se vznáší nad realitou, jako by se ho vůbec netýkala. Je tak nezávislý na všem – včetně celé společnosti – že j opravdu podoben nadčlověku. Když se náhodou stane idiot třeba vrchním soudcem, neštěstí je hotovo. Zase bych si vzal příklad z Ameriky, kde to dnes vidíme nejvíc ilustrativně. Na místa soudců se podařilo v uplynulých deseti dvaceti letech liberálům dosadit postavy, které dnes fakticky vládnou. Vláda, zákonodárce, prezident, kdokoliv demokraticky zvolený většinou se může pokusit o cokoli – ale bude to nevolený levičácký soudce, který nakonec rozhodne.
Jak k tomu došlo?
Kdybych byl příznivcem konspiračních teorií, řekl bych, že cíleně. Nikdo zvenčí by nedokázal rozleptat podstatu donedávna fungující a prosperující západní civilizace než tyto čtyři podivné entity, které potichu obsadily všechny důležité instituce. Jejich hlavním cílem je likvidace: státu, národa, pohlaví. Je jedno, kde začnete, ale v té osobní rovině je to nejmarkantnější. Jen si představme, co bude s kluky, kteří se nyní masivně dozvídají, že někdy kolem šestého roku budou mít právo rozhodnout se, zda jsou kluci, nebo holky. Nutí je do toho, neustále je vodí k psychologům, sexuologům, doporučují jim, co si mají dát napíchat, aby se stali tak trochu holkou. Prostě aby je co nejvíce znejistili v těch dosud po věky nepochybných základních věcech. Jak snadné potom bude znejistit je ve věcech společenských!
Totální útok na identitu...
Pochopitelně. Umíte si představit, jak budou tyto generace reagovat v kritických situacích? Tihle kluci, kteří budou celý život zápolit s nejistotou, kdo vlastně jsou? Nebudou zápolit s islámem, který chce dobýt západní svět. Nepřítel je před branami, ale na hradbách není nikdo, protože obránci se zabývají tím, jestli jsem kluk, nebo holka. Nebo obojí. Tohle rozleptání elementárních hranic je už dnes téměř fatální
Vždycky je to celé o hranicích, ne?
V jednom svém fejetonu to přesně napsal Ludvík Vaculík. Že nejdůležitější věc na světě jsou hranice. Ty teprve něco vymezují. Teprve pak víme, že jde o něco určitého. Teprve pak to umíme pojmenovat. Uchopit. V některých školkách v Británii už děti nesmějí říkat mamince maminko, ale „člověče, který jsi mne porodil“. Doslova. Protože slovo maminka je prý útok na ženské transgendery, které již nechtějí být ženami. Některé státy již přijaly, že v cestovním pasu mohou mít občané v kolonce pohlaví napsáno „žádné“. Chápete? Žádné! On nemá jasně vymezené pohlaví: jednou je muž, pak zase žena, pak zase… cokoli.
Čtěte ZDE: Propaganda na výbornou: Jak to funguje u ČT? Z komárů velbloudy, z mamutů ani ty blechy. Tolerovaní totalitáři a ubožák Hilšer. V ulicích SA - a ticho po pěšině. Po vzoru BBC?
Neboť o ty pojmy jde.
Na prvním místě! Nejnebezpečnější slovo, které liberálové na Západě zavádějí, je to anglické flow, plavání řeklo by se česky. Pro mileniály je to přesně ono: takový volný tok. Jednou budeme to, pak zase ono, nic určitého, nic jasného, nic vymezeného, nic uchopitelného. Nakonec zbude jenom to nic. Když už jsem zmínil islám – ten ovšem nic neurčitého nezná. Naopak, ten zná jen velmi ostře vymezené hranice.
Žurnalisté, profesoři, učitelé a soudci přece tvrdí – a politici podle toho rozhodují – že nám zatím muslimská invaze v České republice nehrozí…
Když přijedu do jednoho malého východočeského města, na náměstí mě praští do očí Döner Kebab. A pak pod sjezdovkou na Šumavě vidím Doner Kebab. A přijedu na jižní Moravu a ve městě vystoupím přímo před Döner Kebab. Síť je připravená, hotová. A teď už jde jenom o to rozleptat elementární hodnoty. Aby na hradbách nikdo nebyl. Kdo bude bojovat? Kdo za tuhle civilizaci a tuhle zemi bude někdy bojovat? Ti, kteří o sobě od dětství pochybují? Z těch nikdy nebudou bojovníci.
Bojovníky přece nepotřebujeme. Potřebujeme vysokoškolsky humanitně vzdělané zaměstnance neziskovek. Tam dnes vede ta hlavní bojová linie za podvolení, za dobrovolné otevření hranic muslimské invazi.
Uvědomil jsem si to, když jsem jednou řečnil v Evropském parlamentu. O Kosovu. Říkal jsem tomu shromáždění: Uvědomujete si, o čem budete hlasovat? O tom, aby si muslimové vytvořili malý umělý islámský stát v podstatě uprostřed Evropy. A kde? V místě Kosovského pole, kde ve čtrnáctém století srbská nobilita, ti nejstatečnější ze statečných, bránili náhlému vpádu muslimů do Evropy. Téměř všichni tam padli, ale zpomalili je, takže pak bylo možné, aby je Jan Sobieski porazil u Vídně. Víte, co děláme? Tu nejsvětější půdu Evropy prosycenou krví nejstatečnějších srbských bojovníků teď vezmeme Srbsku, a vytvoříme z ní muslimský stát. Byl jsem tehdy jediný z českých europoslanců, který hlasoval proti.
Tvrdíte, že nejste „konspirační teoretik“. Ale řekněte mi, pane doktore, tohle přece musí být záměr. Nevyslovený záměr – tedy spiknutí.
Už začínám věřit, že je to záměr, který má dva aspekty. Zrušit hranice, což bude mít opět dva aspekty: jednak pro globalistické miliardáře příliv levné pracovní síly. Ale ten druhý je ještě podstatnější. Ukázalo se to před pár týdny, když v New Yorku začali vydávat řidičáky nelegálním imigrantům. To je ve Spojených státech v podstatě totéž jako občanka. S řidičákem můžete k volbám. Milióny, které budou pochopitelně volit Demokraty. Jsou to sice nelegální voliči, ale to nikdy nikdo neprokáže. Legitimoval se řidičákem, to stačí.
Myslíte si, že máme šanci se tomu tady u nás ubránit?
Vždycky mě zahřeje naděje, když konečně promluví nezastrašení voliči. Když v sousedním Rakousku vyhraje mladý konzervativní kancléř Kurz. Když zvítězí Donald Trump navzdory nepředstavitelnému běsnění globalistických Demokratů ovládajících devadesát procent médií. Když se objeví v Itálii Salvini.
Pokud ho teď nezavřou, protože se odvážil na tři dny pozastavit německou neziskovku importující mu do země nelegální migranty.
Tak jest. Pak prohlásí Soros v Davosu, že dá miliardu dolarů univerzitám, které budou ještě dramatičtěji prosazovat takzvané „otevřené ideje”. To sice u nás ještě nemáme, ale co máme, a co jako první kdysi geniálně odhalil Václav Klaus, totiž zrůdnost neziskovek. To je ten klíčový útok na demokracii. Když nějací tři lidé rozhodují jako většina v nějakém městě, okrese, kraji či státu, protože takováhle „menšina“ má dnes stejné právo vstoupit třeba do správního řízení. Tři lidé založí nevládní organizaci a prohlásí: „My vyjadřujeme vůli občana!” Přestože občan již vyjádřil svou vůli ve volbách. Oni prohráli – a přesto mohou rozhodovat! A mají nekonečné zdroje. Soros investuje miliardu. Zkuste na obdobné veřejné věci investovat miliardu z druhé strany – kdyby ji někdo chtěl dát. To nejde! Můžete ji investovat jen přes tyhle takzvané neziskovky.
Čtěte ZDE: Lubomír Huďo: Jak novináři manipulují veřejností? Nebezpečně rozmnožené mediální krysy jsou všude kolem nás. Ohlupování. Pronásledování těch, kdo se nepodřídí. Kniha pro ty, kdo chtějí porozumět, co "hlodavci" zamýšlejí
Vy asi toho pro liberály zbožštělého „filantropa“ Sorose nemáte rád...
Jen v jednom s ním naprosto souhlasím. Že o budoucnosti západní civilizace rozhodnou podzimní prezidentské volby ve Spojených státech. On to myslí samozřejmě tak, že je nutno podniknout cokoli, aby znovu nezvítězil Donald Trump. Aby je nepřiváděl k nepříčetné zuřivosti po dlouhé době prezident oddaný základním civilizačním hodnotám. První po téměř padesáti letech, který přišel nikoli na průvod homosexuální pýchy, ale na obrovské shromáždění lidí usilujících o omezení vraždění dětí v mateřském lůně. Mimochodem, od šedesátých let, kdy levičácký Nejvyšší soud uznal právo každé ženy na potrat, zahynulo ve Spojených státech do dnešního dne, nebudete tomu věřit: šedesát miliónů dětí...! Je to dnes jedna z největších industrií v USA – obchodem s dětskými buňkami a orgány počínaje. Šedesát miliónů… to je levicový holocaust. Ano, v těchto volbách se bude rozhodovat o budoucnosti. Civilizace versus vražedné liberální šílenství.
Jak se to projeví tady v České republice?
Nezapomínejte, že u nás primárně nerozhodují naši občané, naši voliči, ale neuvěřitelní tupci v Bruselu. Blok středoevropských zemí – do budoucna snad i s Rakouskem – by snad mohl něco z těch jejich připravovaných hrůz zpomalit. Mám-li však být upřímný, nejsem zrovna optimista. Znáte přece ten bonmot, že optimismus je jen nedostatek informací...
Moc jsem vám v tom našem rozhovoru zatím neoponoval. Ostatně přišel jsem vám vlastně také za naše většinově konzervativní čtenáře popřát k vašim krásným narozeninám. Ale v tomhle bych si odvážil nesouhlasit. Asi že ze svého duchovního založení vím, že nakonec všechno dobře dopadne...
Abyste mě správně pochopil. Ten pesimismus se týká spíše takřečených věcí časných. V delší perspektivě ale nezlomně věřím v budoucnost konzervatismu. On je samozřejmě – zvlášť pro mnohé jednodušší mladé lidi – méně atraktivní, protože nepřináší žádné vzrušení z rychlých změn. Je také ze stejných důvodů méně akční. Nedělám to často, ale vezmu si teď někoho na pomoc. Existuje totiž nádherná definice konzervatismu od báječného filosofa Rogera Scrutona, který k mé velké lítosti nedávno zemřel. Vyhmátl myslím celý smysl našeho snažení na tomto světě:
„Co máme rádi, chceme, aby zůstalo.“
Nejen tento rozhovor najdewte v měsíčníku MY 3/2020.
