Vzhledem k dlouhé společné historii nás zajímá, kudy se Slovensko vydává. A je tu ještě jeden podstatný aspekt: V4. Blok středoevropských zemí, které mají rovněž jistou část historie společnou. Hlavně společné zkušenosti s totalitou, a proto jsou na rozdíl od blahobytem zpitých západních společností mnohem citlivější na vpád do totality další. V tomto směru jsou pro nás výsledky parlamentních voleb na Slovensku zajímavé. Zjevně se však nepodařilo přetrhnout „nejslabší článek“ obranného řetězu. A to je hlavní zpráva dne.
Veledůležité byly v tomto směru slovenské volby zásadně důležité především pro naši Pátou kolonu. Její hlavní mediální centrála (Česká televize a rozhlas) na ně nejen napjatě čekala, ale přímo se do předvolební manipulace zapojila. Zveřejňováním výsledků takzvaných průzkumů veřejného mínění v době předvolebního moratoria názorně předvedla, jak jí jde o mýtickou „vládu práva“, na niž se denně odvolává, zvlášť jde-li o Maďarsko či Polsko. Posloužila bratislavské kavárně jako běžný bruselský mafián, který uznává jen ty zákony, které si sám ušije na tělo.
Průzkumníci bojem
Již několik dní bylo jasné, že cinknuté průzkumy, které ČT a ČRo (a její bakalovská odvelená jednotka) přes slovenské hranice pouštěla, měly dva hlavní cíle: nadhodnocením Kotlebových národovců (takzvaní fašisté) vyvolat dojem, že Slovensko se může vrátit do dob Tisova „štátu“ – a vyvolat protiakci bratislavské kavárny (tedy především dostat k volbám všechny ty, které ovládá). A pak naznačeným „postupem“ hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OLaNO) Igora Matoviče před vládní Směr „varovat“ místní bruselskou Pátou kolonu, že sorosovci Kiska (bývalý prezident) a Čaputová (prezidentka současná) navzdory totální mediální kampani zaostávají, a je jim nutno pomoci.
Povedlo se částečně jen v případě Mariana Kotleby: dostal o pár procent méně než mu „průzkumníci bojem“ přisuzovali, fakticky však jeho hnutí zůstalo na svých výsledcích z předchozích voleb. Získaná procenta a parlamentní křesla však zkresluje mimořádně vysoká volební účast. Za té předchozí by skutečně posílil, ale ani zdaleka by i tak nehrozilo jeho vítězství, jak hystericky „předvídala“ „bahenní“ média v Bratislavě a v Praze.
Igor Matovič je však dokonale „dostal“: Perfektně zvládnutá kampaň znamenala, že během několika předvolebních týdnů raketově vyrostl, a dostal hlasy všech, kteří se obávali „bruselského puče“ Kisky s Čaputovou. Z prezidentských voleb pochopili, že nízká volební účast umožní „sevřeným řadám“ nových bolševiků obsadit rozhodující posty v zemi. Statisíce nových voličů proto zajistily, že se tak nestane.
Čtěte ZDE: Sorosova Barbie na Hradě: Zvolili ji nevolící. Pyrrhovo vítězství místní Páté kolony Bruselanů. Udělal Kotleba správně, že neustoupil? Všechno je jinak. Plastový Šefčovič by byl ještě horší. Kedy Slováci ožijú?
Špatně skrývaný smutek
„Volební noc“ v podání ČT obvykle jako barometr ukáže, jak jsou naši sorosovci s výsledky spokojeni. Už se sice umějí ovládat o něco lépe než při Trumpově triumfu nad washingtonskými válečnickými bažinami, nebo při referendu a po třech letech i Johnsonově vítězství nad britskými Bruselany. Ostatně Slovensko přece jen není USA či Velká Británie. Jenže mělo se stát „vzorem“, inspirací pro naše Chvilkaře a spol. Jestliže tedy po prvních odhadech volebních výsledků na obrazovkách ČT nadšení nezavládlo, je to nad všechny komentáře.
Sice jsme dokolečka mohli slyšet vítěznou mantru: Robert Fico (Smer) půjde od válu! Jako by nešel již před časem, v důsledku ne zcela zvládnutého Majdanu po Kuciakově vraždě, kdy ho v premiérském křesle nahradil mnohem „progresivnější“ muž s typicky slovenským jménem Peter Pellegrini (a to se „italská mafiánská stopa“ ukázala jako typický „fake“ a desinformace). Žádná „radost až do rána“ se však v Praze nekonala. Od hostů ČT jsme na adresu vítěze Igora Matoviče slyšeli neustále výrazy jako klaun, šašek, blázen atd. Z prvních Matovičových vyjádření se pak naši objektivní veřejnoprávní borci pokoušeli čerpat naději, že se teď „stane státníkem“ (čili přestane být Matovičem). Ale byly to jen hrozny pro kyselé reakce. Poměrně přesně vše nakonec vyjádřil Bakalův „hlavní komentátor“ Martin Ehl (HN):
„Slovensko čeká po éře 'mafiánského státu' zjevně nová doba – podobně jako v jiných evropských zemích to bude čas politického marketingu a populismu. Drtivé vítězství strany Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti vedené Igorem Matovičem v sobotních parlamentních volbách ukázalo, že Slováci sice chtějí odstavit od moci dvanáct let vládnoucí stranu Smer-sociální demokracie vedenou Robertem Ficem, kterou kritici označují za propojení byznysu, politiky a organizovaného zločinu. Zároveň ale dávají přednost emocím a marketingu před propracovanějšími programy, které předkládaly jiné demokratické, opoziční strany. Tím Slováci nejsou v Evropě žádnou výjimkou, ale spíš potvrzují pravidlo.“
Čaputovci padli
To jsou nám věci! Takže „demokratické strany“ v Evropě už nejsou „mainstreamem“? Vždyť nám dosud přece vyprávěli opak. Itálie (Salvini), Francie (Marine Le Penová), ale dokonce už i Německo (AfD) jsou přece pouhé výjimky, které potvrzují pravidlo. Všechno klape, jak má. Jen se podívejme, kdo velí v Bruselu – soudružka Lejnová, bývalá německá ministryně války! Asi se v zármutku pan Ehl nějak uřekl.
Asi také pro to, že už (na rozdíl od tvůrců „volební noci“ na ČT) věděl o osudu strany prezidentky Čaputové, jež se do parlamentu nedostala vůbec. A exprezident Kiska prolezl s těžce odřenýma ušima (o necelé procento), připomínaje tak Kalouskovu TOP 09 v posledních parlamentních volbách u nás. Jsou to ostatně kopie téže bruselské kolaborantské ideologie, která zcela závisí na hlasech z hlavních měst obou zemí. Ta, řečeno Ehlovými slovy, nejsou v Evropě žádnou výjimkou, ale spíš potvrzují pravidlo.
Ještě horší je, že na třetím místě skončilo hnutí Jsme rodina (patafyzické názvy současných stran a hnutí na Slovensku by stály za samostatný komentář). Jeho šéfem je totiž podnikatel Boris Kollár, který tu rodinu bere (i na naše poměry, natož na slovenské) dosti svérázně: má deset dětí s několika ženami. Jenže před loňskými volbami do Evropského parlamentu jeho „rodinné uskupení“ intenzivně spolupracovalo s národoveckými a protiimigračními evropskými stranami včetně Národního sdružení Marine Le Penové. Něco jako u nás Tomio Okamura. A Matovič se již vyjádřil, že „Rodina“ bude první, s níž začne vyjednávat o nové vládní koalici. No toto…
Čtěte ZDE: Slovenské volby: Fatální boj proti globalistům. Jde o rozbití V4? Pátá kolona se Sorosem za zády. Justice pracuje jako za nástupu nacismu. Volit proti zlu po vzoru USA? Jak česká média sabotují demokracii
Slovenský Babiš?
Bude docela zábava pozorovat teď kroucení ČT, ČRo a všech těch jejích „elfů“ Ehlů (v médiích i politice), jak s tím budou „interpretačně pracovat“. Dokdy jim vydrží optimismus z „odstranění Fica“. Aby ještě nehrabali prstíčkem. Ostatně Smer vůbec nedopadl špatně. Osmnáct procent po vskutku nevídané mediální kampani, to je docela slušný výsledek. Rozhodně nic podobného jako ČSSD, kterou po Sobotkovi veřejnoprávně-bakalovský kartel naopak podporoval. Robert Fico již před volbami dal najevo, že se brzy vrátí – podobně jako se mu to dramaticky povedlo po dvouleté katastrofální vládě Bruselanky Ivety Radičové.
Jenže tentokrát to bude mít rozhodně složitější. Igor Matovič totiž pretenduje na slovenského Andreje Babiše (konečně budou Slováci vládnout na obou březích řeky Moravy). Také mu úspěšný český premiér od srdce blahopřál a ocenil jeho skvělou předvolební kampaň. Matovič totiž dává jasně najevo, že to hlavní, co ho zajímá, je přeseknutí všech dosavadních vztahů mezi státní mocí a represívními složkami (policie, prokuratura, soudy), respektive velkým byznysem. Vztahů, které se po tuctu roků vlády Smeru na Slovensku nutně vytvořily, a rozhodně nepředstavovaly nic úctyhodného.
Dokonce vládní prohlášení (tedy program) chce formulovat pomocí „malých referend“. Prostě chce dělat to, co bude chtít většina jeho voličů. Je sice těžko představitelné, jak to technicky udělá (u nás pro jistotu před takovými nápady nemáme možnost referenda vůbec), ale takový Andrej Babiš to zvládne i bez toho. V době po kolapsu „staromódní“ politiky“ (v níž spolu soupeřily autentická pravice s levicí) nahrazené bezbřehou „středovostí“, je to ostatně správná cesta. I když pochopitelně Bruselany spílaná a nenáviděná. Podle nich je přece smyslem té správné „demokratické politiky“ dostat se k moci, a pak dělat „statečně a zodpovědně“ přesný opak toho, co chce většina – pro fakticky vládnoucí „revoluční“ menšiny.
Kdy padouchem?
Nelze tedy zatím ještě odhadnout, jak všechno dopadne. Docela pravděpodobný může být i dlouhodobý zmatek, který nakonec skončí pádem vlády a předčasnými volbami. Ani to by však nemuselo být špatné, protože tehdy by bezpochyby dostal daleko více příležitosti stigmatizovaný nefalšovaný národovec Marian Kotleba. Nemluvě o možném návratu Smeru. O vymazání všech těch sotva zrozených a již umírajících bratislavských „TOPek“ z politické scény ani nemluvě.
Matovič však není politický amatér – i když si tuto masku chytře nasazuje (kopíruje tak Babišovo „nejsem politik“ na počátku jeho hvězdné „vysoušecí“ cesty pražskými bažinami). Je spíše pravděpodobné, že nějakou stabilnější formaci vytvoří. Ale musí rychle – dřív než se pro všechny ty Deníky N a podobné sorosovské mediální nástroje nevolené moci stane něčím takovým, jako Andrej Babiš pro ty naše.
Většinové voliče si určitě proti sobě nepoštve. Od prvních okamžiků a prvních vítězných slov je jasné, že si jich váží. Nefalšovaně. Je tedy na nejlepší cestě stát se brzy z „představitele změny“ a „vítěze nad Ficem“ dalším padouchem. Ostatně první rozpačité komentáře představitelů našich „demokratických stran“ (asi nejúžasnější je jako obvykle Petr Fiala z ODS) naznačují, že si to uvědomují. Nebude to nejspíš žádná posila v tažení bruselských bolševických menšin proti autentické většinové společnosti.
A to se v totalitní německé unii dnešních dnů neodpouští.
