Ještě před dvěma lety to bylo pokládáno na nemyslitelné, přesto se to děje. Sociální a politický konflikt v České republice se postupně stává konfliktem násilným. A to navzdory tomu, že jsme byli ještě nedávno přesvědčeni, že česká povaha to neumožňuje. Jenže jsme byli také přesvědčeni třeba o tom, že se v české debatě neuchytí radikální feminismus. Nebo jsme nevěřili, že by se útoky na hospodské, kteří pronajmou sál k veřejné debatě, mohly stát běžnou součástí politického života.
Přímá cesta
Na konci listopadu proběhl útok na redaktora Sputniku. Samotný incident, kdy útočnice nezvládla své emoce a napadla mladého muže, nebyl nijak vážný. Mnohem vážnější je, že vůdcové samozvané intelektuální elity (např. pánové Šídlo a Šafr) to vyhlásili za správné chování, které má být obdivováno a napodobováno. Pochopitelně to otevírá otázku, jak daleko je možné zajít. Co vyražený zub? Co zlomené žebro? Je to ještě přijatelné? Kde je hranice?
Jen o pár dnů dříve došlo k napadení VK mladšího na Národní třídě. Sice „jen“ verbálnímu , ale přesto z té nenávistnosti a bezohlednosti mrazí. A před tím surové přepadení Ladislava Jakla, pozoruhodné mimo jiné tím, že média nakladatelství Economia poskytla útočníkovi ochranu před stíháním. Zkrátka, fyzické útoky na lidi s jiným názorem se stávají součástí hlavního proudu liberální demokracie i v českých zemích.
Prozíravější lidé už dříve upozorňovali, že existuje přímá cesta od blokování na sociálních sítích přes obtěžování pořadatelů akcí k fyzickému přepadání, a že nemusí skončit u toho. Konec konců, stejnou dynamiku vidíme v posunu od požadavku na registrované partnerství k právům pedofilů, a v řadě dalších oblastí.
Konzervativci byli po celou dobu kritizováni, že používají argument „šikmé plochy“. S tím, že to je údajně neférové a že se jedná o logickou chybu. Skutečně, argument „šikmé plochy“ znamená, že v rámci diskuze je odkazováno na jiné téma, než jaké je předmětem debaty. Proto bylo například kritizováno, že v debatě o dalších výhodách pro homosexuály je zmiňována pedofilie. Na druhou stranu, u těch stejných progresivistů se setkáváme s představou, že svobodná diskuze o migraci musí nutně vést k vyhlazovacím táborům.
Otevírá to zajímavou otázku. Kdy je legitimní využívat argument šikmé plochy a kdy nikoliv?
Čtěte ZDE: Tak "argumentuje" kavárna: Fackami a "rozbitím d..žky" k hledání kořenů pravdy a lásky. Majdan se nezdařil, frustrace "nadlidí" stoupá. Policie mlčí. Topolánkova rada. Občané II. kategorie. Stíny teroru vylézají z děr
Overtonovo okno nebo šikmá plocha
Za prvé. Argument šikmé plochy je na místě, jestliže existuje dost velká skupina lidí, kteří jsou existenčně závislí na tom, že konflikt bude pokračovat. Při každém sporu je důležité klást otázku. Čím se budou živit lidé, kteří dnes prosazují tu kterou změnu? Pokud budou například prosazeny veškeré současné požadavky homosexuální lobby, vrátí se její aktivisté k běžným profesím? Pokud ti lidé vlastní profesi nemají nebo pokud je úspěch v jejich profesi vázán na aktivismus (jak je tomu např. u řady umělců), potom je jisté, že přijdou s dalšími požadavky.
Právě to je rozdíl mezi tzv. Overtonovým oknem, které předpokládá dosažení určitého koncového stavu, a mezi nekonečnou šikmou plochou.
Již zmíněná práva menšin nebo tzv. klimatická změna dnes zaměstnávají statisíce lidí v úřadech, neziskovkách i komerčních korporacích. Počítá se s bilionovými rozpočty. Je nemyslitelné, že by se takový kolos mohl po dosažení určitého bodu zastavit, a že by mohl přestat generovat další požadavky. Důležitá je také dynamika – s dosažením každého cíle se zvyšují rozpočty a přibývá zaměstnanců.
Antiimigrační hnutí oproti tomu spojuje různé skupiny lidí, z nichž naprostá většina má vlastní profesi. Tam lze očekávat, že po případném prosazení jakéhokoliv cíle (např. zavedení hraničních kontrol) část příznivců ztratí zájem pokračovat a po dosažení většiny cílů se hnutí přirozeně rozplyne, nebo alespoň ztratí na síle. Dynamika je opačná.
O co v konfliktu jde?
Za druhé. Typ konfliktu. Americký sociolog Lewis Coser rozlišoval pravé a nepravé konflikty. V pravém konfliktu má každá ze stran nějaký cíl, o jehož dosažení usiluje. Třeba v již zmíněné migrační debatě usiluje jedna ze stran o zastavení migrace z muslimských zemí a Afriky, druhá strana usiluje o její pokračování. Takový konflikt může skončit vítězstvím jedné nebo druhé strany, případně kompromisem.
V nepravém konfliktu strany nepodnikají kroky, které by směřovaly k dosažení cílů, ale vybíjejí se na cílech náhradních. Ukázkovým příkladem byla 30. léta v Německu, kdy někteří doufali, že chybnou ekonomickou politiku vyřeší vytloukáním židovských obchodů. Samozřejmě to nemohlo fungovat a všichni víme, co následovalo.
Stejný princip vidíme v současné době. Evropská unie není schopna řešit ani ekonomické problémy ani migrační krizi ani zajistit bezpečnost občanům svých zemí ani pohnout s žádným jiným problémem. I horliví přívrženci současného režimu prožívají úzkost. Ať už se to děje zcela úmyslně či nikoliv, negativní emoce jsou směřovány proti náhradním cílům – údajným stoupencům Ruska, údajným pravicovým extrémistům, a v poslední době stále častěji i proti všem starším lidem. Jenže ať bude přijato jakékoliv opatření, nezabere. Žádná represe vůči xenofobům nezmírní problémy evropského byrokratického molocha.
Což opět vede k šikmé ploše. Problém se nezmírňuje, roste frustrace, přibývá emocí, a celkem pochopitelně se zvedá i násilnost konfliktu.
Čtěte ZDE: Pražská kavárna dementní: Betlém ukázal úpadek rozumu. Znát vlastní kulturu je neřešitelný problém. Kompetence místo vědomostí. Proč jsou manuálně pracující moudřejší? Svědkové degenerace. ČT v čele
Dojde ke změně trendu?
Pokud existuje dost velká skupina lidí závislá na pokračování konfliktu, a pokud se zároveň jedná o nepravý konflikt, je téměř jisté, že jeho další fáze budou násilné. Mírná národní povaha může růst násilnosti ztlumit, nemůže jí však zamezit zcela.
Není realistické čekat, že by takový typ konfliktu mohl být vyřešen rozumnou argumentací. Důležité je:
- Odhalovat zájmy v pozadí
- Převádět nepravé konflikty na pravé
- Narušit sociální strukturu, která je na konfliktech závislá, a která je pohání.
Pokud se to nepodaří, počítejme s tím, že násilí bude přibývat, a že výzvy ke zklidnění nebudu fungovat. Ostatně, už dnes neslyšíme od progresivistů výzvy ke zklidnění, ale spíš tichou radost z násilného vývoje. Stačí připomenout výkřiky typu „tahle revoluce nebude sametová,“ které na sociální sítě umisťovali horlivější stoupenci milionchvilkových demonstrací.
Bude v české politické diskusi přibývat násilných napadení?
Ano, bude.
