Závěr kalendářního roku se jaksi sluší oslavit, ať už nám uplynulých dvanáct měsíců přineslo radosti nebo žal. Nebo obojí, jak to tak většinou bývá. Ostatně odbíjení půlnočního zvonu přece znamená jak konec starého roku, tak i naději pro začátek roku nového. V Anglii přitom vzpomínají na staré přátele a hrají „valčík na rozloučenou“, u nás si mnozí dávají různá předsevzetí, co chtějí v nadcházejícím čase udělat jinak a lépe. A samozřejmě, patří k tomu i slavnostní přípitek.
Naši vlastenečtí pradědové u něj zpívávali verše „Aby nás Pán Bůh miloval, Čechy zachoval, nebe dal…“ nebo panslovansky úderné „Mnoga ljeta zdrávi byli“! A možná díky tomu zpěvu se většinou, až na výjimky, neměli potřebu zpíjet do němoty, tak jak to můžeme až příliš často vidět u mnohých současníků majících pocit, že opilství je v poslední den roku povinné. Člověk by přitom měl právě během těchto oslav, ať jsou jakkoli bujaré, najít i chvíli pro vlastní ztišení, bilancování uplývajícího života, který zde na zemi nemá věčného trvání. A k vyjádření citů těm nejbližším.
To všechno k závěru roku patří, konkrétní podoby našich oslav se ovšem různí. „Jak budete letos slavit Silvestra?“ ptávají se proto přátelé a my jaksi automaticky odpovídáme, že tak a tak, podle povahy a aktuálních možností. Většinou si přitom vůbec neuvědomujeme, že pro onen přelomový poslední večer roku používáme s naprostou samozřejmostí pojmenování Silvestr. Kde se vzalo?
Jak nám prozradí zběžný pohled do kalendáře, jde o mužské jméno v našich krajích nepříliš frekventované, nikoli však neznámé. Je odvozeno z latinského silva, česky les. Šlo by tedy přeložit asi jako Hájek (i když toto jméno má trochu jiný původ, od slovesa hájit, obhajovat). Nejslavnějším nositelem jména Silvestr byl vzdělaný duchovní čtvrtého století, který se díky svým činům a pestrým životním osudům dostal na seznam katolických světců. Jeho svátek připadá právě na 31. prosinec.
Byl to rodilý Říman, jenž celý život strávil v hlavním městě tehdejšího impéria. Doba, kdy žil, byla přelomem epoch. Jeho mládí spadalo ještě do časů tvrdého pronásledování křesťanství ze strany císaře Diokleciána. Roku 313 císař Konstantin toto pronásledování ukončil a prohlásil křesťanství za povolené. Je pravděpodobné, že na toto rozhodnutí měl jistý vliv právě Silvestr.
Byl v té době už knězem a jako vzdělanec se těšil respektu mnoha urozených Římanů. Osobně se znal i s panovníkovou matkou, císařovnou Helenou. Její úctu si prý získal, když v jakési veřejné diskusi obhájil křesťanskou nauku proti kritice dvanácti oponentů. Vypravovaly se o něm zázračné historky. Uměl prý navrátit život mrtvým zvířatům a duchovní silou krotit dravé šelmy. Jedna z legend vypravuje dokonce o tom, že se pomocí modlitby ubránil jakémusi nestvůrnému ještěrovi.
Tyto příběhy se odrazily v tom, že byl Silvestr později uctíván jako patron domácích zvířat, pejsky a kočičkami počínaje a kravičkami konče, a bývá zobrazován se zkroceným drakem u nohou. Každopádně patřil k nejváženějším kněžím své doby a roku 314 byl římským duchovenstvem zvolen za papeže. Nejvýraznějším znakem jeho papežského působení pak byla jeho upřímná snaha o spolupráci duchovní a veřejné moci, ku prospěchu všech.
Svatý Silvestr zemřel v poslední kalendářní den roku 335. Vzpomeňme si i na něj na prahu nového roku, a odvážně vykročme krotit draky kolem nás i v nás.
Vychází v MY.
