Nabitý velký sál střediska na Novotného lávce nedaleko Karlova mostu se stal svědkem uvedení ojedinělé publikace Převrat na knižní trh. Jistě ne jen její podtitul Pravda lži a fámy o 17. listopadu 1989 byl důvodem tak velkého zájmu veřejnosti i novinářské obce. Česká citadela je nakladatelství, které se opravdu nebojí. Čtenáři Protiproudu vědí, že letos už poslala do světa několik významných knižních titulů. Nemluvě o tom, že vydává již dva roky také vlastenecký časopis MY, který si už vydobyl pevné místo trhu, jak o tom svědčí stále mohutnící počet pčedplatitelů. Ostatně vánoční čas je optimální chvílí k tomu dát blízkým či známým pod stromeček celoroční předplatné této "zbraně" pro bitvy o naši státní a národní existenci a suverenitu.
Kniha Převrat patří rovněž mezi ně. K jejímu uvedení na trh se sešla pozoruhodná skupina spoluautorů. A také trojice "sudiček": Za vydavatelství a časopis MY šéfredaktor Petr Hájek, mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček a kmenový spolupracovník MY, historik, diplomat a exministr Jaroslav Bašta. Média zaznamenala, že nakonec si nad knihou přiťukli sklenkou šampaňského s Hájkovými slovy "Na Převrat!", jež prý zněla "dvojznačně". Každý holt vidí a slyší, co vidět a slyšet chce.
Jak to bylo doopravdy?
Státní převrat (či slovy Petra Pitharta „předání moci“) započatý studentským pochodem je i po třiceti letech zahalen spoustou protichůdných svědectví, jak to tenkrát vlastně bylo doopravdy. Vyrostli vůdci, kteří nikoho nevedli, organizátoři, kteří nic neorganizovali. Osttatně kniha začíná příznačným mottem „slavného“ poručíka StB Ludvíka Zifčáka – Milana Růžičky alias „zabitého“ Martina Šmída na Národní třídě: „Jen naiva si může myslet, že cinkání klíčů zbořilo režim“.
Představení knihy "PŘEVRAT" a diskuze s autory
Jako ochutnávku přinášíme pozoruhodné pátrání Olina Jurmana v případu generála Mojmíra Zachariáše (podle Michaela Kocába jednoho z největších listopadových hrdinů), jemuž čerstvý prezident Václav Havel vzápětí udělil milost a zastavil proti němu trestní stíhání. Proč?
V nedávném pořadu televize Prima si Michael Kocáb s bývalým velitelem Západního vojenského okruhu Mojmírem Zachariášem vzájemně přizvukovali, jak to tenkrát s generálním štábem v Praze skouleli, aby naše armáda lidové povstání nepotlačila. Škoda, že televize nepožádala o svědectví také druhou stranu. Takto mohl generál Zachariáš opět bez uzardění prohlašovat, jak zabránil, aby velení armády sametovku nezardousilo tanky.
Hrdina?
Mojmír Zachariáš prohlásil, že jeho jednotky První armády byly na rozkaz ZÁSAH, pokud by jej vydal generální štáb, připraveny okamžitě vyrazit na Prahu. Zapomněl ale říci, že tajný rozkaz ZÁSAH byl sestaven o dvacet let dříve. Měl sloužit především k ochraně důležitých objektů před vzdušným výsadkem protivníka při eventuálním zahájení války. Obdobný tajný rozkaz samozřejmě měly a mají připraven všechny státy světa, které disponují armádou.
Generál Zachariáš tvrdil, že vojenská junta na generálním štábu spřádala plány, jak revoluci potlačit, třeba i v krvi. Naši armádní jestřábi prý vyvíjeli tlak, aby právě vojska jeho Západního vojenského okruhu zasáhla. Na moderátorův dotaz, kdo to byli ti jestřábové, odpověděl, že apely a výzvy přicházely především z okolí ministra obrany a nejvyššího politruka generála Klíchy, ale třeba také jeho náčelníka týlu v Táboře generála Pokorného. Dokonce za ním tajně v noci přijel podplukovník vojenské kontrarozvědky Milan Václavík (syn ministra obrany). Přemlouval ho, aby zasáhl ve prospěch jeho nemocného otce - ministra, který je vážně nemocen a v Praze v obklíčení skalních levičáků chce položit funkci. Zachariáš prý nepochopil, co po něm vlastně chce, když se už předtím na jednání s Michaelem Kocábem a Václavem Klausem zaručil, že své vojáky do Prahy nepošle. Škoda, že se televize nezeptala také Milana Václavíka, proč tam byl a co chtěl.
Soudruh generál Zachariáš totiž mohl stokrát slíbit, že rozkazu ZÁSAH neuposlechne. Kdyby jej generální štáb chtěl vydat, prostě by okamžitě Zachariáše odvolali, a rozkaz by splnil někdo jiný. Kocábův hrdina tvrdil, že jej potom nový ministr Vacek obvinil, že porušil přísahu, když se paktoval s Kocábem a OF, ale on prý jednal jen podle svého svědomí. A dodával, že Václav Havel se neustále obával, aby nezasáhla také Střední skupina sovětských vojsk.
To už je tvrzení skoro komické. Všichni ve vedení Občanského fóra byli jednoznačně informováni od generála Vorobjova i z velvyslanectví v Praze, že Gorbačov vydal příkaz v žádném případě do událostí v ČSSR nezasahovat, a naopak připravovat sovětské jednotky na odsun do SSSR v termínu, k němž se zavázal Gorbačov americkému prezidentovi při setkání na Maltě. Tomu se říká vlámat se do otevřených dveří.
Slavný vyjednavač a „odsunovač“ sovětských jednotek Kocáb později líčil, jak se s Havlem domlouvali na prvním kontaktu s armádou. Chtěli od generála Vacka, budoucího nového ministra obrany, aby se osobně zaručil, že armáda zůstane v kasárnách. Vacek ale jednání odmítl. Tehdy Kocáb nečekaně navrhl jednání s velitelem Západního okruhu generálem Zachariášem v Táboře. Proč právě s ním? Nepředbíhejme. Vacek souhlasil a Havlovi doporučil, ať jede také Václav Klaus, protože přece jen rocker… Havel souhlasil.
V Táboře je generál Zachariáš přijal spolu se svým politickým zástupcem generálem Markem. Došlo k první rozepři. Marek totiž vykázal všechny novináře a televize z jednání. Dnes Zachariáš tvrdí, že poslal novináře pryč on, jenže protichůdné interpretace jsou logické. S Markem byli nepřátelé, ostatně i celý velitelský sbor Západního vojenského okruhu svého velitele moc nemusel. Na jednání Zachariáš slíbil zabránit vyslání 150 tanků a 8800 vojáků na Prahu.
Nic neriskoval, věděl totiž, že žádný takový rozkaz nedostane. Prohlášení proběhlo Svobodnou Evropou, Hlasem Ameriky i našimi médii. V Táboře byl za to – podle svého tvrzení – od svých důstojníků vyobcován a jeho rodina persekvována, takže musel požádat Vacka o přeložení do Prahy. Dodnes tvrdí, že se neustále bránil naléhání ministra Václavíka, aby byl v plné pohotovosti pro operaci ZÁSAH. Na generálním štábu se údajně ještě 23. 11. konala porada o posledních přípravách, zatímco on se statečně bránil špičkám armády, které chtěly postavit vojáky proti lidu.
Tak tedy to líčí on.
Čtěte ZDE: MY jsme společenství: Když je zle, umíme si pomáhat. Celý náš "dům" je nyní v ohrožení. Proč chce Hamáček zakázat domobranu? Nechte nám zbraně, dali jsme si na ně! Staňte se Myčkaři - i to je domobrana!
Pohled z druhé strany
Nejdříve svědectví již zmíněného generála Marka. Zabezpečit v Táboře přijetí delegace OF uložil prý ve skutečnosti Vacek právě jemu. Zachariáš byl totiž tak říkajíc „trochu z kurzu“ – hned se dozvíme proč. Jednání začalo tím, že Kocáb položil na stůl připravené prohlášení, jež mělo být výsledkem schůzky: Armáda jde s lidem, studentům bude umožněno agitovat v kasárnách, vojákům bude povolena účast na všech akcích OF v místě posádek, budou smět volit v posádkách vlastní OF, pomáhat s armádní technikou.
To je totální kapitulace, protestoval generál Marek – a návrh proto nepřijal ani generál Zachariáš. Jenže Klaus s Kocábem potřebovali přivézt do Prahy osobní záruku velícího generála nejsilnější části armády v tom smyslu, že armáda nezasáhne, i kdyby generál Václavík nebo někdo z jeho zástupců k tomu vydal rozkaz. Takové prohlášení je samozřejmě nesmysl a žádný armádní velitel je ani nemůže bez schválení generálního štábu vydat. Znamená totiž porušení přísahy člena nejvyššího velení armády se všemi důsledky. Jenže Zachariáš se rozhodl hrát vabank. Měl k tomu vážný důvod, jak hned uvidíme. Chtěl totiž nejprve dostat osobní záruky jiného druhu. Schůzka byla tudíž přerušena a mezi čtyřma očima proběhlo soukromé jednání Kocáb – Zachariáš, o němž Klaus nic nevěděl. Důsledky se projevily až později.
Do Kocábova textu pro Svobodnou Evropu a naši televizi zasáhl generál Marek. Upravil je v tom smyslu, že armáda zajistí řádný výkon obrany země, ale nepřipustí jakoukoli politickou agitaci mezi vojáky. Kocáb však přesto do Svobodné Evropy zaslal své původní prohlášení, i když jej k tomu nikdo nezmocnil. A pak dorazil do Prahy jako vítěz, který získal záruku generála Zachariáše, že nepřipustí, aby se vojáci vydali do Prahy dusit revoluci.
O pár dnů později generál Zachariáš už zase hřímal na Krajském výboru KSČ v Českých Budějovicích, jak pevně stojí na pozicích socialismu. Ostatně proč ne, na socialismus přísahal i Václav Havel, když jej komunističtí poslanci volili za prezidenta republiky. Ocitujme několik výpisů ze stenografického záznamu Zachariášova projevu, jímž obhajoval jednání s Kocábem a Klausem:
„…Po jednání s Adamcem ve vládě chtěli v OF vědět, jaká je situace v armádě. Nikdo s nimi nechtěl mluvit, a tak je poslali za mnou.“
„…Řekl jsem jim, že říkají, že jim nejde o moc, ale chtějí získat platformu, aby získali sílu. Chytře promyšleno.“
„…Byl jsem na ně tak rozpálený, že mne můj politruk generál Marek musel kopat do nohy a uklidňovat! Když někdo šáhne na mé vojáky, tak se neznám, a budeme se bránit!“
„…Řekl jsem jim, že když tak budou pokračovat, těžko někdo zaručí, aby nedošlo k nové vzpouře, nebo k občanské válce. A jestli k tomu dojde, bude to na jejich účet. My to nevyprovokujeme. My neženeme lidi na ostří nože. A jestli to někdo dělá, tak to jsou lidi, co se hlásí k Občanskému fóru. Bylo toho tam ještě víc. Řekl jsem jim, nemyslete si, že před váma zalezeme, nebo že nebudeme plnit svoje plány. My v současné době provádíme nácviky bojové pohotovosti, jsou to úlohy zabezpečení republiky a nemyslete si, že proto, aby náhodou někde něco, že my budeme zalézat do děr. Nebudeme, budeme dál cvičit podle plánu a budeme se připravovat dál na obranu této republiky tím spíš, že hrozí sjednocení Německa.“
„… A oni, že závěr debaty natočíme. Říkám, já bych to natočil, ale dáte vy mně záruku, že pod ten šot nedá někdo zcela jiný komentář? Nedali. Tak říkám, tak to nenatočíme, ale jestli chcete, můžeme napsat prohlášení. To, co jste četli v Rudém právu je doslova tak, jak jsme jim to řekli já a generál Marek. Akorát s tím, že oni tam měli navíc napsáno, že byli velmi mile přijati. Já jsem jim říkal, to škrtněte, kdo mě zná, ten tomu neuvěří, a navíc jsme se tady s váma neobjímali. To měli dávno všechno připraveno.“
„…Myslím si, že bychom neměli čekat a že bychom aktiv komunistů měli vyzbrojovat věcmi, které jsou přijatelnými argumenty. Hledat chyby u nich, oni je přiznají, ale oni je okamžitě napravují. Čili říkat: toto říkáte je svoboda a demokracie, ale toto děláte. Možná, že za chvíli bude doba, nevím nechci být špatným prorokem, kdy řada našich lidí bude muset být v Občanském fóru jenom proto, aby tam v tom fóru jsme měli zastoupení, abychom věděli, co se tam děje.“
„…Nemůžeme souhlasit s tím, aby naši vojáci šli proti socialismu, právě proto že jsme komunisté. Musíme ovlivňovat jejich myšlení. Já jsem si pro sebe udělal závěr, že se změní přísaha, protože zatím v ní je na základě staré Ústavy vedoucí úloha strany. To bude muset asi být vypuštěno. Ale to nikoho neopravňuje, že nebude pořádně cvičit, že nebude ukázněný, že nebude pořádek. Naopak to musí být. Vysvětlovat to lidem musíme, musíme reagovat. Ale musíme reagovat stejně rychle, a snažit se je někde předstihnout. A my bychom chtěli pomoct, kde to půjde. Například dnes šla naše delegace v Praze na sjezd družstevníků, šli tam na podporu soudruha Adamce, soudruha Husáka a i našeho ministra. Nejsem velký optimista, myslím si, že se soudruhem ministrem se nám to asi nepodaří, protože je příliš argumentů v současné době a včera měl plný trezor výhružných šifrovek, dálnopisů a urážek včetně toho, že ho vyháněli z funkce z celé republiky. To se nám asi podaří těžko. Tři lidi nám vystoupili ze strany, ale devět se nám jich přihlásilo za včerejšek, za jediný den. Myslím si, že jsou nejen negativa, ale i pozitiva, lidé, když se s nimi dělá, tak se ledačehos dá dosáhnout...“
Tolik Kocábův hrdina.
Čtěte ZDE: Tajné služby: Vyšší forma diplomacie? Náš významný zpravodajský důstojník o tom byl přesvědčen. Bývali špióni statní jonáci! Poslední Polreichova "zpráva o stavu světa". Zahynul tragicky a nečekaně před pár měsíci
Havlova milost
Ale vraťme se ještě jednou do Tábora na ono tajné jednání mezi čtyřma očima Kocáb – Zachariáš. Od toho dne lze podle výpovědi generála Marka vysledovat úzkou osobní spolupráci generála Zachariáše s Michaelem Kocábem, která se prý brzy realizovala v podobě prezidentské milosti pro generála Zachariáše. Nešlo o nic politického – prostě jen tak trochu kradl.
Podle prohlášení generála Marka si o něco dříve odkoupil za pakatel účelově vyřazené vozidlo Volha, u nějž nejprve nařídil jeho opravu a renovaci v ceně 19 tisíc korun (tehdy docela slušné peníze) a prakticky novou Volhu pak nechal převést do svého vlastnictví. Na základě trestního oznámení pracovníků dílen vojenské prokuratuře proběhlo rozsáhlé vyšetřování, které v okamžiku jednání s Kocábem a Klausem právě spělo k obžalobě. Vojenská prokuratura současně také šetřila jeho další rozsáhlé dlouhodobé rozkrádání materiálu a využívání práce vojáků k soukromým účelům (postavení chaty). Generál Zachariáš byl vyšetřován i po stranické linii pro porušování mezilidských vztahů a mimomanželské styky, a měl dostat víc než rok a čtvrt natvrdo, což si měl odsedět snad již v roce 1990. Tak tvrdil generál Marek.
Jenže mezitím byl Václav Havel zvolen prezidentem. Okamžitě se zúročilo soukromé jednání mezi Kocábem a Zachariášem během oné vynucené přestávky při jednání v Táboře: Podepsáním milosti zbavil Václav Havel generála Zachariáše všech starostí s vězením a zcela jistě ostudného konce kariéry. To bylo i pro mne hodně silné kafe, a tak jsem zapátral v olomouckém armádním archivu. Kdybych dal na slova generála Oskara Marka, o kterém jsem věděl, že stojí spolu s většinou důstojníků v těžkém sporu se Zachariášem, tak jsem si trochu naběhl.
Generál Zachariáš vyšetřován na základě udání svých podřízených, vojáků z opravny vozidel, skutečně byl, jeho podvody byly prokázány a další vyšetřování ještě probíhalo, jen ten soud, odsouzení a basa se nekonaly. Generální prokuratura totiž dostala příkaz, aby vše okamžitě odložila. Od koho ten příkaz přišel, laskavý čtenář jistě uhodne sám. Tedy nikoli milost, ale abolice – zastavení trestního stíhání ještě před soudem. V úředním dokumentu stojí:
„Vyšším vojenským soudem ČSLA v neveřejném zasedání na základě zjištění jsou dány skutečnosti, popsané v ust. §223 odst. 1 Trestního řádu a důvody stanovené v § 11 odst. 1 Trestního řádu, to znamená, že nelze v trestním stíhání generálporučíka Mojmíra Zachariáše pokračovat a že musí být toto stíhání zastaveno pro nepřípustnost, protože to nařídil prezident republiky, uživ svého práva pro milost.“
Machinace a čachry okolo trestního stíhání generála Zachariáše unikly ze soudního paláce v Táboře mezi lid obecný, který soudruha generála miloval asi tak stejně jako jeho podřízení štábní důstojníci. Výroky táborských občanů by si novopečený pan prezident za rámeček určitě nedal.
Generál tedy do basy nešel a výložky s dubovými listy mu zůstaly. Jenže kvůli opovržení ve městě musel požádat ministerstvo o přeložení z Tábora do Prahy – a jak jinak, bylo mu vyhověno. Na ministerstvu jej ovšem přes Kocábovy záruky také nechtěli. A tak byl povýšen jako styčný důstojník do spojeného velení Vavšavské smlouvy. Lépe to zařídit ani nemohli, neboť ji za pár měsíců Gorbačov rozpustil. A tak může dodnes sedat generál Zachariáš s Michaelem Kocábem v televizi a vyprávět, jak společně hrdinně a mravně ubránili sametovou revoluci.
A pohádky je konec.
(Vyšlo v listopadovém vydání MY)
Knihu si můžete objednat zde.
Předplatné MY je k dispozici zde.
