V roce 2019 jsme si nepřipomněli jen 30. výročí Sametové revoluce, ale také 70. výročí publikování románu 1984, světoznámého díla z pera George Orwella. Vyšlo poprvé 8. června 1949.
Kniha je stále velmi aktuální, neboť Orwell do ní nezapracoval pouze dobové zkušenosti s komunistickou a nacistickou totalitou. Spojil je zároveň s tehdy teprve fantastickými technologiemi - které jsou až dnes realitou.
Nová totalita
Totalitní režimy 20. století nám nepředvádějí pouze lehkost, s jakou diktatury mohou nastat. Zkušenosti s nimi přinášejí i cosi jiného. To, co bylo důležité pro všechny, kteří s těmito režimy nesouhlasili, bojovali proti nim, nebo jen nechtěli žít svůj život ve lži a vychovávat tak své děti. Pro nás jsou zároveň podnětem k zamyšlení nad tím, jaké nástroje může použít nová diktatura. A v jakém prostředí budou fungovat odpůrci takového režimu.
Totalita zítřka se nemusí nést ve stylu kulky do zátylku v chladných sklepích nějaké novodobé NKVD. Mocenské prostředky totalitních režimů 20. století odrážely technické možnosti masového průmyslového věku. Diktatura v prostředí informační postindustriální doby, se zbožím a službami šitými na míru, již nebude potřebovat vraždit. K fyzickému násilí se bude uchylovat jen minimálně. Technologie jí dá totiž prostředky, aby zlomila duši jakéhokoli disidenta, aniž by se jeho těla musela dotknout.
Před pár dny francouzský politolog Jacques Rupnik v jednom rozhovoru řekl, že kdyby komunistický režim trval dodnes, musel by zakázat Facebook. Kdepak. Mnohem výhodnější by pro takový režim bylo, kdyby si dokázal získat neomezený přístup k rozptýleným datům, jež o nás rutinně sbírají různé sociální sítě.
O technologiích, kterými dnes disponuje kdokoliv prostřednictvím svého smartphonu, mohla východoněmecká Stasi nebo československá StB jen snít. Většina z nás nosí dobrovolně v kapse kameru s mikrofonem a polohovacím zařízením. Podobně je možné psát o možnostech špehovat lidi ze strany IT-gigantů jako Google či Facebook. Jen před pár dny se objevila zpráva o chlapíkovi, který náhodou objevil, jak se uživatelům Facebooku na některých iPhonech bez jejich vědomí spouští kamera.
Prý programátorská chyba.
Čtěte ZDE: Otázka dneška: Musíme být otroky virtuálního světa? Právo být zapomenut. Digitální stopa nezmizí, pokud něco neuděláme. Velký Bratr o nás ví stejně všechno, ale o úroveň níž se bránit lze. Jak na to?
Špehování
"Staré hrůzovlády se omezovaly na to, aby člověka uzamykali do jeho soukromého života," napsal v minulém století kolumbijský spisovatel Nicolás Gómez Dávila. "Ty nové raději upřednostňují, aby život člověka byl naopak stále více celý veřejný. Aby byl zkrocen, stačí zpolitizovat všechna jeho gesta. "
Dobrovolně za sebou každým klikem zanecháváme obrovskou digitální stopu. Většina lidí si však sotva klade otázku, co všechno by se dalo o nich vytušit už jen z veřejných fotek z dovolené nebo z obrázků jídla, věšení na Instagram. Nemluvě o intimních tajemstvích, které sice nesdílíme veřejně, ale komunikujeme s provozovatelem různých internetových služeb skrze náš pohyb on-line světem. Většina z nás se utěšuje leda tak tím, že nejsme dost důležití, aby se kdokoliv mimo zadavatelů cílené reklamy namáhal tato data sbírat, aby je následně nějak použil proti nám.
V roce 2003, dva roky po teroristických útocích na newyorská dvojčata, spustila DARPA, výzkumná agentura amerického ministerstva obrany, projekt s názvem LifeLog. Cílem bylo soustředit, archivovat a dále využívat na jednom místě vše, co lze elektronicky o člověku zjistit: komu jste telefonovali, na co jste se dívali v televizi, kam jste si koupili letenku, co jste si půjčili z knihovny, za jaké zboží a služby platíte kartou, případně co posíláte nebo dostáváte e-mailem.
Kdybyste spáchali závažný trestný čin nebo teroristický útok, úřady by se pokusily ve vašich datech zpětně zmapovat vzorce prozrazující, že jste směřovali k takovému činu - a znaky podobných vzorců by se snažili hledat u ostatních lidí, aby preventivně určili, kdo představuje riziko. Asi netřeba zdůrazňovat, že podobný postup lze snadno využít i na vyhledávání a eliminaci aktuálních nebo byť jen potenciálních politických nepřátel kohokoliv, kdo by měl LifeLog mocensky pod kontrolou. Program byl později oficiálně ukončen, ale už před patnácti lety všem prozradil, jakým směrem se bude ubírat využívání technologií na kontrolu občanů.
Nejmodernější ukázkou využití technologií na špehování a dosažení autocenzury občanů je čínský kreditní systém. V něm má každý občan určenou svou bonitu podle toho, jak dodržuje nařízení vlády a zákony. Nejen to - zda krade nebo platí včas, ale i to, zda nemá záznam za kritizování režimu. Pokud ano, ztrácí body a nemůže si například koupit letenku.
Čtěte ZDE: Česko v digitálním věku: Hraběcí rady takzvaných ekonomických poradců. Bez obav, žádná umělá inteligence se nekoná. Robotizace jako populační selekce. Internetové bezvědomí Mileniánů připravuje katastrofu
Hříchy a soukromí
Přesila technologie vůči jednotlivci bude věcí, která změní praktiky diktatur. Winston Smith, hlavní hrdina Orwellova románu, se v jeho závěru ocitne v "Místnosti 101", což je jakási sofistikovaná mučírna "ministerstva lásky" - donucovacího orgánu totalitního režimu. Jelikož Velký bratr má díky neustálému špehování dokonalý přehled o nejniternějších pohnutkách svých poddaných, dokáže zjistit, co je jedinečným zdrojem úzkostí kohokoli. V případě Winstona Smithe je to fobie z potkanů. Režim ho tedy vnitřně zlomí tak, že ho postaví před klec spotkany.
V roce 2015 spáchal sebevraždu profesor baptistického teologického semináře v Louisianě. Pár dní předtím totiž hackeři zveřejnili osobní údaje uživatelů stránky Ashley Madison, která umožňovala mimomanželské zálety. Byl mezi nimi i tento profesor, který zřejmě neunesl strach, že by na veřejnost pronikly informace o hříchu, kterému holdoval v soukromí a ve zdánlivé anonymitě. Zabila ho hanba a obava ze ztráty tváře?
Ironií je, že jak se později zjistilo, na stránce Ashley Madison vysoko převažovali muži nad ženami, čili otevření účtu ani nemuselo ve většině případů ani k nevěře vést. V každém případě si můžeme představit, jak údaje o uživatelích nějaké takové stránky budou přístupné totalitní vládě. Diktatura budoucnosti nebude potřebovat vraždit své kritiky. Postačí, jestliže jim nastaví zrcadlo v podobě hříchů, které spáchali oni či jejich blízcí, nebo prostě jen šikovně zatlačí na zdroje jejich největších úzkostí, které zjistí z jejich digitální stopy. Tak jako Velký bratr zatlačil na fobii z potkanů u Winstona Smithe. Je to taková na míru šitá digitální mučírna. Disident ustoupí, vzdá se, uzná, že odpor byl od začátku zbytečný.
A nemusí jít jen o reálné úzkosti či hříchy. Veřejnost lze udržovat v strachu i prostřednictvím arbitrárního posouvání pravidel toho, co je ještě dovoleno a co už ne.
"Viděl jsem, jak se vytváří určitý mechanismus zpovědi a odpuštění hříchů, které do té doby do kategorie hříchů nespadaly", napsal americký dramatik Arthur Miller v předmluvě k divadelní hře Čarodějky ze Salemu. "Nové hříchy vznikaly každý měsíc. Bylo zvláštní, jak rychle byly přijímány do nové věrouky, jakoby existovaly od počátku světa. "
Miller byl (podobně jako Orwell) kriticky myslící intelektuál a jeho brilantní divadelní hra z roku 1953 chtěla být ve své době alegorií na McCarthismus. Jeho dílo je ovšem nadčasové a mimořádně se hodí i do éry Twitteru či jiných sociálních sítí.
Čtyři svobody
Obrana před tím, aby stát a jeho instituce, například tajná služba, sbíraly či měly přístup ke sbírání informacím o jednotlivcích, by měla být klíčovou strategií v boji za udržení svobody a proti nastolení měkké či tvrdé diktatury.
Další nutnou svobodou je svoboda nepozorovaně se pohybovat a setkávat. To bylo klíčové pro jakoukoli disidentskou činnost. Fungovaly tak podzemní struktury bojující proti nacismu a komunismu v celé zemi. Disidenti si volali z veřejných telefonů, setkávali se na rekreačních chatách, vyměňovaly si batohy s knihami během "náhodných" setkání na túrách.
Největším nepřítelem tohoto postupu jsou všudypřítomné kamery s rozpoznáváním obličejů (právě takový chce nyní zavést česká policie) či evidenčních čísel. Čínská vláda v psychologické válce s menšinou muslimských Ujgurů zavedla jednoduché opatření. Na silnicích v jejich provincii instalovala v pravidelných vzdálenostech kamerové systémy. Tak, aby je bylo co nejlépe vidět. Jako odkaz: kamkoli jdete, víme o vás. Víme, jak často chodíte za známými, za rodinou, za přáteli, kdy jste a kdy nejste doma. U nás už jsou tyto kamerové systémy naprosto běžné - a nikdo se tím neznepokojuje.
Další svobodou, na níž by nám mělo záležet, je svoboda zacházet volně se svými penězi, aniž by o tom někdo věděl.
Tato svoboda se nedá zajistit jinak než zachováním hotovosti. Jistě, existuje spousta argumentů pro zrušení hotovosti. Hotovostní peníze jsou i penězi organizovaného zločinu nebo daňových úniků.
Ale hotovost je také klíčovým nástrojem odboje proti totalitnímu režimu. Bezhotovostní systém umožňuje totální kontrolu našich zvyků. Kontrolu nad tím, jaké knihy si kupujeme, zda jsme si koupili tiskárnu, fotoaparát, stovku USB flash disků, na kterých lze třeba šířit protivládní film ...
Nejen to. Jednou z podmínek ochoty riskovat boj proti diktatuře bylo i vědomí, že širší rodina, známí, přátelé či spoludisidenti vám a vaší rodině tajně pomohou, pokud vás represe dostane do úzkých. Kdo by však byl ochoten přispět vysledovatelnými finančními transakcemi na to, aby děti člověka zavřeného v base za protistátní činnost měly na živobytí?
Poslední z hlavních svobod je možnost zakládat si vlastní školy a učit děti doma. Tak, aby zde byla vždy možnost pro rodiče vyhnout se indoktrinaci státu - samozřejmě s povinností zajistit, aby děti měly dostatečné vzdělání. Je to důležité nejen jako pojistka pro rodiče, ale i jako korektiv pro stát. Aby si nebyl příliš jistý, že může prosazovat ve školách ideologii s tím, že rodiče i tak nemají na výběr.
Čtěte ZDE: Smrt svobody: Rychle a tiše. Vadí ti migrantské násilí? Budeš bez peněz! Zřídí Mastercard výbor pro kontrolu nepohodlných? Další nástroj totality v pohybu. Co čeká Tommy Robinson? Neziskovky a jejich nové trofeje
Kam utéct?
Dnes neexistuje žádný Divoký Západ a rozsáhlé neobydlené plochy Země, kam by šlo emigrovat a žít podle svého. Přinejmenším pokud budete chtít žít svou svobodu mimo kontrolní struktury.
Někteří uvažují o tom, že svobodu bude možné zajistit přesunem mimo státy. Například technologický miliardář Peter Thiel, jehož společnost Palantir pro americkou vládu vyvíjí bezpečnostní systémy, podpořil v minulém desetiletí výzkum takzvaného seasteadingu, tedy vytváření udržitelných lidských sídel na mořských vlnách.
Osidlování oceánů a vytváření svobodných komunit na nich by podle něj mohlo být ve 21. století prostředkem exitu a zdravou konkurencí suchozemským státům, jenž by choutky vlád zvyšovat kontrolu nad svými občany mohl držet na uzdě. Nicéně jde jen o technologickou a komerční výzvu. Zkrátka, sci-fi. Navíc i kdyby prostředky seasteadingu byly levně k dispozici, co by státům zabránilo použít je pro vlastní kolonizaci oceánů?
Jiní důvěřují tomu, že technologie naopak přinesou stále více nezávislosti. Například možnost fungovat bez nutnosti napojení na elektrickou síť a spotřebovávat jen elektřinu generovanou autonomně.
Ale toto všechno zakládá jen slabou naději pro případ, kdy stát začne ve velkém využívat dostupné technologie pro kontrolu občanů, aby je donutil žít v totalitním režimu. To, co lze dnes udělat, je alespoň jej brzdit na cestě k tomuto stavu. Co nejvíce omezovat budování infrastruktury zneužitelné pro kontrolu obyvatel, zákonně, respektive ústavně zakotvit právo na výše uvedené svobody.
V případě prudkého nástupu nového totalitního režimu to sice stačit nebude, ale diktatury většinou přicházejí plíživě. V některých ohledech je to ještě zákeřnější, ale každé polínko vržené pod její kola má význam.
Zdroj.
