Na počátku 90. let bych to tak jistě nevěděl, ale teď je jasné, že už dávno není základním tématem naší současnosti to, že skončil komunismus. Neměli bychom nikomu dovolovat, aby to ještě pořád tvrdil a zakládal na tom svou dnešní politickou kariéru.
Neexistenci komunismu dnes už považujeme za samozřejmost, jakkoli se něco takového v roce 1989 samozřejmostí zdát nemohlo. Daleko důležitější pro náš dnešek je to, že se řada zcela zásadních, našimi generacemi za konstantu považovaných lidských postojů a norem chování v uplynulých třiceti letech výrazně změnila. Z konstant se staly „variables“. Nikoli kvůli konci komunismu. Právě o těchto změnách je do značné míry tento můj text.
Revoluce po revoluci
S obavami sleduji nárůst zcela nových, k nové ztrátě lidské svobody směřujících tendencí, které mne znepokojují, ne-li děsí (a které mne v 80. letech ani nenapadly). Za toto – z pohledu historie relativně krátké – období bylo, navíc zrychlujícím se tempem a bez jakékoli přímé souvislosti s naším domácím vývojem, zpochybněno mnoho dosavadních, v průběhu staletí a tisíciletí evolučně vzniklých pevných bodů lidské společnosti. Za nejvýznamnější z nich považuji revoluci v pojetí člověka (muže a ženy), revoluci v pohledu na rodinu, revoluci v názoru na stát (který v průběhu našich životů přestal být považován za základní rámec organizace lidské společnosti).
Pohlaví člověka je pro mnoho progresivistů či pokrokářů (a pro s nimi spřažený mediální mainstream) už jen „umělý konstrukt“. Tradiční rodina začíná být považována za anachronismus a je všemi silami potlačována (náhradními „registrovanými“ partnerstvími na straně jedné, ambicemi moderního státu – v extrémní variantě norského Barnevernetu – svévolně odebírat děti rodičům na straně druhé). Národní stát je považován za dávno překonaný relikt minulých staletí (v nichž došlo k historicky unikátnímu vzniku národních nebo kolem dominantního národa vytvořených států a spolu s nimi ke vzniku demokracie).
Dlouhou dobu byl názor na tyto základní aspekty lidské společnosti v podstatě nesporný, alespoň v její západní variantě. Jedince, rodinu a stát jsme považovali za tři základní nezpochybnitelné entity lidské společnosti. To, co se s touto triádou děje dnes, je zásadním zlomem, kterému se bohužel brání už jen menšina z nás. Mlčící většina sice nevěřícně kroutí hlavou, ale stala se – bombardována záplavou ji zahlcujících, málo srozumitelných informací – vůči tomu indiferentní, ne-li lhostejnou. Mlčí, protože nechce být považována za hloupou, nechápající moderní trendy, zpátečnickou.
Čtěte ZDE: Západ: Od komunismu k progresivní zkáze. Spadli jsme do maléru. Věční bojovníci studených válek. Globální "sametovka" je už nevratná? Kladivo na lidské hodnoty. Opět na osudové křižovatce
Ostražitost zmizela
Má i nemá to souvislost s komunismem, resp. s prožitkem komunismu. Komunismus nám mnoho vzal, ale svou myšlenkovou i faktickou uzavřeností (železná opona) a svými autarkními tendencemi nás před vpádem moderního či postmoderního uvažování – zdánlivě paradoxně – bránil. O to méně jsme na vpád progresivismu byli po konci komunismu připraveni.
Troufám si říci, že jsme byli v roce 1989 jakž takž připraveni na přijetí tradičního, už tehdy v jednotlivostech opouštěného západního modelu společnosti, tak jak dominantně existoval před rokem 1989, ale na dálku jsme dobře neviděli změny, které tam už tehdy probíhaly. Nebyli jsme připraveni na posuny, které v té době začaly na Západě narůstat – hrozba komunismu je i na Západě do té doby držela pod pokličkou a nedovolila jim, aby se plně rozvinuly.
Západ přece jenom býval do roku 1989 trochu ostražitý (nedovolil si být úplně bezstarostný), pádem komunismu však jakákoli ostražitost zmizela. Všechno začalo být dovoleno. I bourat starý svět. Bourat starý svět chtěl v předcházejících dekádách hlavně komunismus, a proto musel Západ starý svět chtě nechtě bránit. To však pádem Berlínské zdi skončilo. Když už ten starý (dobrý) svět přestal bořit komunismus tím, že skončil, začal tuto destrukci Západ dělat sám.
Tato destrukce Západu, resp. změna podstaty starého světa, je dnes uskutečňována v mnoha oblastech. Kde je ta změna největší, resp. kde nás nejvíce trápí a kde na nás – kteří jsme s takovým elánem a nadějí vykročili po listopadu 1989 do najednou svobodného světa – nejvíce doléhá?
Text je částí první kapitoly knihy Václava Klause k výročí roku 1989 s názvem „Třicet let cesty ke svobodě. Ale i zpět“. Zdroj.
