Náhoda neexistuje a všechno se vším souvisí. Banální pravda, které přesto mnozí nevěří, nebo ji přinejmenším v praktické každodennosti nerespektují. A když je pak realita dostihne či předstihne, užasle nad tím kroutí hlavou. Jako nyní nad průzkumem agentury NMS MarketResearch pro „neziskovku“ Post Bellum (vede ji Mikuláš Kroupa, jeden ze synů rozvětvené „veřejnoprávní“ rodiny někdejšího chartisty a pak šéfa ODA Daniela Kroupy). Kroupovi jsou šokováni z výsledků průzkumu na téma, zda bylo lépe před listopadem 89, nebo dnes. Vzhledem k tomu, že tito lidé od převratu žijí ve svých sklenících především parazitně z peněz daňových poplatníků, nelze se jim divit, že o realitě nic netuší.
Obdobně zírají novináři z místního globalistického mediálního trustu (Česká televize, Bakalovci, Lukačovičovci atd.). Jsou právě tak jako Kroupovci zodpovědni a luxusně placeni za mediální masáž, která třicetiletí po převratu má interpretovat jako skok z pekla totality do ráje svobody a demokracie. Ukazuje se však, že selhali. Buď jsou jako propagandisté ještě neschopnější než jejich předchůdci, nebo prostě drsnou současnost už nelze u přemýšlivější části veřejnosti všemi mystifikacemi a lhaním zakrýt. Je ovšem možné, že u většiny „překvapených“ jde o autentický šok. Kavárenský skleník je obdobné konstrukce jako ten Kroupových (a spol. „neziskových“) - a k nerozeznání od papalášských skleníků předlistopadových.
Odraziště v troskách
Vzhledem k zadavateli je nepochybné, že „hrůzostrašné výsledky“ průzkumu jsou ještě cinknuté a vylepšené. Tak či onak totiž vyjadřují mínění větší části veřejnosti, která dala své mínění opakovaně najevo v prezidentských a všeobecných volbách. Vzhledem k poměrně vysoké účasti (přes 60%) mají volby daleko silnější výpovědní hodnotu, než průzkumy zadávané Kroupovci, ČT či Čro a podobnými institucemi „dobytými“ bruselskou havlistickou Pátou kolonou. Ta třetina, která k volbám nechodí, je totiž již zcela rezignovaná. Na rozdíl od probouzející se a stále jasněji promlouvající „mlčící většiny“, kterou se již nedaří zastrašit a ukřičet nejen mediálně, ale ani „bojovými operacemi“ opakovaně prohrávajících „Chvilkařů“, když v ulicích proti výsledkům voleb protestují.
Průzkum zadaný sorosovskou neziskovkou Post Bellum se měl stát mediálním „odrazištěm“ pro brzké povinné oslavy převratu a „světlých zítřků“, které nastartoval. Jenže ukazuje se, že pro většinu z těch, kteří si alespoň trochu mohou předchozí doby pamatovat (jimž je dnes čtyřicet a více), se světlé zítřky nekonají. Oslavovat 30. výročí převratu se nechystají tři čtvrtiny (!) z nich. A je pravděpodobné, že ti, kterým bylo v osmadevadesátém deset, tento výsledek ještě dosti naředili, protože o době „předtím“ mají znalosti a zkušenosti spíše zprostředkované než vlastní.
Globalistická Pátá kolona teď zděšeně analyzuje, kde se stala chyba, že jejich téměř absolutní mediální propagandistická moc nefunguje. Odraziště se sice poněkud rozpadlo, ale na provedení pokusu o „skok“ (vysněný listopadový Majdan č. 2) to samozřejmě nic nezmění. Jednak jsou už příliš rozběhnuti, jednak si zakopnutí o balvan reality vysvětlují posvém. Jak jinak než jako účastníci jednoho slavného „semináře" Miloše Jakeše na Červeném Hrádku (zkráceně na Hrádečku).
Čtěte ZDE: Pravda o 11. září zase o něco blíže: 13. září spadla v Praze druhá věž. Kdy dojde na budovu č. 7? Vítězství Miloše Zemana a Andreje Babiše. Konspirace nikdy navždy nevyjde. Tyranie chcípají. Ale tím zuřivěji teď budou kopat
Proč se nepřiznají?
Pitvají a rozebírají jednotlivé údaje z průzkumu ve snaze je „správným výkladem" zamlžit. Tvrdí tedy, že generace, které „listopad udělaly“ jsou vnitřně rozdělené podle věku, vzdělání atd. atd. Jistě, to je tak vždycky. A vždycky je při těchto kavárenských interpretacích „nehodících se dat“ pokládána kategorie s nižším vzděláním implicitně (nevysloveně) za méněcennou. Což je docela komické, protože ti, kteří studovali v dobách „reálného socialismu“ jsou úrovní vzdělání většinou nesrovnatelní s vysokoškoláky dneška. Tehdy ještě museli doktoři, inženýři atd. (vedle okrajového povinného „marxáku“) něco vědět a umět. Dnes je to naopak: první je „marxák“ (homo-femino-klima-imigrantský), okrajově vlastní předmět studia. Máme sice podle západního vzoru vysokoškoláků (a vysokých škol) mraky, úroveň studentů a učitelů je však (čest výjimkám, které potvrzují pravidlo!) sotva na někdejší středoškolské úrovni.
Vůbec nechápou, proč většina dnešních 40+ konstatuje, že se převratu nezúčastnila, nebo že se o něm pouze postupně „dozvěděla“. Jak to? Šlo přece o Václavem Havlem a disidenty organizované „lidové povstání“ proti komunistické moci, o „sametovou revoluci“, při níž utlačený zoufalý lid už nemohl to peklo vydržet, vyrazil za studenty do ulic, a ten Augiášův chlív vymetl. Nebo snad ne? Nebo se k aktivní účasti na revoluci dnes mnozí nechtějí přiznat? Ale proč? Že by jim za to hrozil jiný postih než gratulační a oslavné orgie v ČT a ČRo obecně (v Plus zvláště), je vyloučeno.
Spíše doufejme, že průzkum byl skutečně důsledně anonymní, takže ti, kteří se vyjádřili „nesprávně“, nebudou mít za čas nějaké „nepochopitelné“ potíže v zaměstnání či ve školách. Většina agentur pro „průzkum veřejného mínění“ má totiž vytvořené okruhy respondentů, na něž se obracejí podle toho, jaký chtějí dostat výsledek. Pokud výsledky „průzkumu“ lahodí zadavateli, otevírají i do budoucna jeho peněženku na další zakázky (pokud jde o neziskovky a takzvaná veřejnoprávní média, pak jim to přes daně platíme nakonec my všichni). Že tyto firmy (na rozdíl od Huawei) sdílejí informace o respondentech, nositelích „závadových názorů“ s čučkaři pana Doležala ze CIA (krycí název BIS) je samozřejmé. V tomhle se po převratu nic nezměnilo. A pokud, tak jen k horšímu.
Zrozeni k úspěchu
A tím jsme v podstatě přímo v jádru odpovědi, nad níž interpretační týmy mediální Kavárny tak nechápavě kroutí ustaranými hlavami. Typickým příkladem je komentář k výsledkům průzkumu v Bakalových Hospodářských novinách. Jeho autorem je původně tělocvikář Petr Honzejk – jeden z těch, kteří se po převratu „zapojili“. V té době mu bylo dvacet, takže má zkušenost právě s tou druhou polovinou předchozí totality, na kterou lidé nejčastěji vzpomínají jako na období, které by s tím dnešním zaměnili. On nikoli.
Přišel ze studia tělocvikářství v Ústí do Prahy, a naskočil do vlaku rodící se havlistické kavárny. Udělal kariéru ve veřejnoprávním rozhlase, odkud v roce 2005 přešel do Bakalova mediálního impéria (vytvořeného z miliard z privatizovaného vytunelovaného OKD), jež je s ČT a ČRo personálně i finančně propojeno. V roce 2014 dostal novinářskou cenu od Sorose (Open Society Fund) za sérii komentářů o prezidentu Zemanovi. Asi netřeba popisovat jakých. Petr Honzejk se za léta „veřejnoprávničení“ příznačně stal z tělocvikáře filosofem: „Svobodu a demokracii není možné ani náhodou pokládat za něco, co by mělo pro většinu lidí hodnotu samo o sobě,“ praví ve svém komentáři k průzkumu.
Čtěte ZDE: VKML: Šok pro kavárnu všech značek. V zemi se něco děje. Média globalistů ztrácejí moc? Lidé se nadechují. Zemanovo „Všichni k pumpám!“ platí víc než dřív. Tři pilíře roviny. Třeba bude koho volit (bez skřípění zubů)
Klíč
Svoboda a demokracie: na těchto dvou zablácených a zničených pojmech opravdu všechno stojí. Honzejkův axiom (pravda, která se dále nedokazuje) předpokládá, že u nás svoboda a demokracie je. Ano je, jako byla předtím: Svoboda, v níž jsou lidé kariérně postihováni či dokonce už i stojí před soudy a mizí za zdmi věznic za své názory. Svoboda, v níž vládne cenzura. Kde státem placené neziskovky vytvářejí seznamy „nepřátelských“ webů a občanů (včetně politiků), které pak sledují tajné služby. Kde děti nemusejí neomluveně do školy – pokud „stávkují“ za absurdní teorii, která chce pokrokově zničit civilizaci. Kde imigranti (muslimové zvláště) mají jiná práva než domácí.
A demokracie? Ano, ale jen pokud má přídomek „liberální“ (zvláštní případ totalitního liberalismu, jenž zakazuje vše – vyjma své doktríny) – tak jako předtím „lidová“. Demokracie, v níž fakticky vládnou jen nevolení (soudci ústavního a dalších soudů, státní zástupci, tajné služby, neziskovky, bankéři, bruselští úředníci atd.). Kde jsou normou politické procesy, v nichž obvinění jsou předem odsouzeni mediálním lynčem (Rath, Janoušek, Dalík apod.). Kde ještě sice jsou volby, ale jejich výsledky – pokud nedopadnou podle diktátu „liberálních kaváren“ globalistů – jsou předmětem neustálého zpochybňování (Chvilky pro demokracii atd.) Honzejk k tomu s nesvatou prostotou dokonce poskytne klíč. Cituje Mikuláše Kroupu z Post Bellům: „Svoboda je nabídkou každému. Žít ji, využívat ji může jen ten, kdo se z ní raduje, protože vidí možnosti, které se před ním otevírají.“
Jádro problému
Kroupové, Honzejkové a jejich „soukmenovci“ vidí možnosti, které se před nimi otevírají – a proto se radují. Patří mezi úzkou vrstvu, která má svou dokonalou „šlechtickou“ svobodu. Nemusejí se starat o obživu, neb je „otrocky“ živí daňoví poplatníci, jimž politicky diktují (a přiživují své „frajtry“) Rockefellerové, Sorosové, Bakalové a další „finanční uchvatitelé“ někdejší „obyčejné“ svobody a demokracie, nenaplněným ideálem Západu. Dnes je však tento civilizační prostor předmětem dalšího sociálně-inženýrského experimentu, jehož hrůznost dalece přesahuje všechno, co zažili pamětníci čtyřicetiletí předchozího „reálně-socialistického“ experimentování.
Proto by chtěli zpět: nikoli ze „sentimentálních“ důvodů, kvůli zapomínání na špatné a idealizaci dob svého mládí. Vědí přesně, o co před převratem šlo. V podstatě to bylo (v jiných kulisách) stejné jako dnes – a přece lepší. V první řadě proto, že v základních obrysech to byl stále ještě normální svět mužů, žen a dětí, rodin a státu s hranicemi. Jako dnes s prací a těžkostmi. Jako dnes s nedostupností instalatérů a dalších „rukodělných“ služeb. Jako dnes s politickými procesy a postihy za „nepřátelské“ názory, texty či písně. Jako dnes s blbstvím papalášů. Jako dnes s cenzurou a samizdaty. Jako dnes s tupými oslavami nějakých výročí, aniž by bylo co slavit. Ale naproti tomu s relativními sociálními jistotami. S bezpečím v ulicích – i bez kamer. S blízkostí a „ironickou“ vzájemností měst a venkova. Jako dnes s neustále hrozící válkou – ale v relativním bezpečí rovnováhy strachu. Ale především s (klamnou) nadějí, že „na Západě“ je lépe.
Čtěte ZDE: Týden smutku i radosti: Uprostřed zmatků, chaosu a bláznění zazněl vážný tón. Ještě umíme být spolu. Pokrytci pominou, podstatné zůstane. Německý úžas. Energii národa vědci nezměří. A co by řekl Karel Gott na mariánský sloup?
I Jakeš Na Hrádečku byl lepší
Tihle nejrozumnější (protože nejzkušenější) z našich spoluobčanů by chtěli zpět nikoli proto, že to předchozí bylo rájem, ale protože nebylo peklem, do něhož nás globalističtí „liberálové“ svinským krokem ženou. Chtěli by zpět, protože kdyby mohli volit ze dvou zel – to předchozí bylo prostě přijatelnější. Tomu Honzejk, Kroupa a spol. ve své svobodě „otrokářů-příručích“ nemohou porozumět. Tělocvikář nám proto takto – autenticky – vysvětluje své „poučení z krizového vývoje“:
„Pro ty, kterým na svobodě autenticky záleží, z toho plyne, že nemohou donekonečna spoléhat, že stačí upozorňovat, jak příšemé to bylo za socialismu.Třeba připomínka, že nebylo možné cestovat, je bezcenná pro toho, kdo nemá žádné úspory a nemůže se z Česka ani hnout. Pomohou jen praktické recepty na zlepšování životů lidí, především těch, na něž se dost dlouho zapomínalo, rezignovali a otočili se k systému zády. Když nedostanou srozumitelnou nabídku od demokratů, bude to zlé, protože od těch druhých, kteří hodlají jejich frustrace využít k vlastním cílům, nabídku už mají.“
Úvodník Rudého práva z osmdesátých let by to ani náhodou neřekl lépe. Asi proto, že náhoda neexistuje a všechno souvisí se vším. Jen „přežraní“ (za všech režimů) to, z vůle Páně, naštěstí nevědí.
V tom je naše naděje.
