Epocha kolonialismu je vnímána jako jakýsi "dědičný hřích" naší civilizace, který má vyvolat pocity viny v Evropanech a otevřít hranice novým přistěhovalcům.
Kolonialismus měl mnoho negativ, ale nechybí ani pozitivní aspekty, včetně nezpochybnitelné civilizační mise. V posledních letech každopádně převládá přístup, který má sice málo společného s historickou pravdou, ale je velmi vhodným ideologickým nástrojem - zejména pro novou levici - v boji proti tradičním hodnotám.
Pravda o koloniální éře je složitější. Když byla v roce 1960 vyhlášena nezávislost Konga (Brazzaville) a francouzský výsadkář chtěl shodit tříbarevnou vlajku ze sloupu v centru hlavního města, první prezident země Fulbert Youl ihned zareagoval požadavkem, aby vedle konžské vlajky zůstala vlajka Francie. Konžský prezident tehdy řekl: "Netřeba oddělovat dítě od matky."
Takže vykořisťování a násilí, nebo začlenění nových národů do světa evropské civilizace?
Koloniální úpadek
Hodně záleželo na kolonizující zemi (jiné tradice měli Britové, Portugalci, Belgičané nebo Arabové) a na období expanze. Zůstaňme však ve francouzských koloniích.
V afrických státech a na Madagaskaru Francie po sobě zanechala administrativní personál a poměrně rozsáhlou infrastrukturu. Druhou věcí je, že některé z těchto nezávislých států si ji nezachovaly a do dnešního dne neobnovily. V šedesátých letech minulého století bylo ve francouzské Africe 2.000 ambulancí, 600 porodnic a 40 všeobecných nemocnic. Měli 18.000 km železničních tratí, 215.000 kilometrů silnic, včetně 50.000 kilometrů zpevněných cest, 63 námořních přístavů, 196 letišť, 16.000 základních škol a 350 středních škol a vysokých škol. Někteří historici jsou dokonce přesvědčeni, že bez éry kolonizace by tento kontinent nepřežil.
Těžko obhajitelná je i teze o koloniálním vykořisťování nových území. Před rokem 1914 byly obchodní investice většinou nerentabilní (s výjimkou několika okrajových sektorů) a "kapitalisté" se kdovíjak nehrnuli do "vykořisťování domorodců". Břemeno fungování kolonií na sebe převzal stát, přesněji francouzský státní rozpočet, který musel uspokojovat místní potřeby. V případě zbytkových "zámořských území Francie", které dodnes existují, se to ostatně děje dodnes.
Legendy, podle nichž byly území politicky závislá na Paříži nebo Londýnu ekonomicky vykořisťována, a o tom, že ekonomická nezávislost kolonií byla omezena, přetrvávají nejen u západní levice, ale ve značné míře i u rozumně myslících lidí.
Čtěte ZDE: Trpké plody Studené války: Islámský blok válcuje OSN. Od kolonií k Arabskému jaru. Kterak UNESCO odepřelo židům Zeď nářků. Západ dřepí v jámě. Poučení z krizového vývoje: Ignorovat nebo vystoupit?
Vina bílého muže
Dlouhá desetiletí byl kolonialismus vnímán spíše pozitivně. Koncem dvacátého století, spolu s nástupem éry "politické korektnosti", ale i vymíráním posledních "kolonizátorů" - a také díky stále většímu vlivu marxismu - se začal revidovat pohled na minulost. Postupně začaly převažovat některé demagogie nebo mýty o historii kolonialismu. U nás, kde nejsme zatíženi tímto balastem, situace vypadá o něco lépe než v Anglii nebo Francii. Francouzi pod vlivem levicové agitace zašli v omlouvání se za hříchy svých předků tak daleko, že kolonialismus označili za příčinu téměř všeho zla na světě.
Proto byl kolonialismus odsouzen, ačkoli ještě prezident Chirac měl mnohé pochybnosti o takové revizi dějin. Levice však o tom ví své. Její prezidentský kandidát Emannuel Macron během návštěvy v Alžírsku dokonce prohlásil, že kolonialismus je zločinem proti lidskosti. Vyvolal bouři nevole, ale je zjevné, že se od minulosti chce jednoznačně distancovat. S tímto mýtem se svého času zabýval Jean Sevilla, autor knihy Historická korektnost.
Ve Francii vyšla Černá kniha kolonialismu - osmisetstranové dílo, které svým názvem a dokonce i obálkou připomíná i u nás známou Černou knihu komunismu. V úvodu dokonce stojí, že jde o další pokračování této edice. Marc Ferro klade koloniální imperialismus na jednu úroveň s nacismem a komunismem. Zdá se to přehnané, ale je to názorná ilustrace toho, jak dnes západní myšlení chápe pojem kolonialismus. Nacismus a komunismus byly ideologie, které se snažily eliminovat celé společenské třídy nebo rasy, zatímco o kolonialismu lze hovořit pouze jako o formě hospodářské, politické a kulturní nadvlády. Kromě toho, podle Jeana Sevilla, fenomén kolonialismu nelze posuzovat izolovaně od historických období, od tehdejších politických či dokonce náboženských systémů. Hodnotit události například 16. století současnou optikou, je neadekvátní, je to zneužívání historie.
Fenomén doby
Historici dost často pod kolonialismem chápou pouze expanzi západních zemí. Kolonizace však byla fenoménem týkajícím se prakticky všech kultur. Do tohoto trendu spadá i ruská aktivita na Kavkaze, dobytí Sibiře, muslimská invaze ve Španělsku, kolonizace Zanzibaru Araby, turecké výboje na jihu Evropy, či koloniální sklony Japonců. Kolonialismus byl tedy skutečně univerzálním fenoménem a v žádném případě nebyl výsadou pouze západní kultury. To je první mýtus.
Je třeba si také položit otázku, zda koloniální ideu lze spojovat výhradně s ideologií "pravice", což se v současnosti usilují dokazovat různí levicoví historici. Neboť kolonialismus v každé době podporovali politici všech politických proudů. Chápali ho jako civilizační misi. Francouzi věřili v jeho opodstatněnost tak jednoznačně, jako jsou dnes jednoznačně přesvědčeni, že byl ztělesněním zla.
V roce 1879 na banketu u příležitosti zrušení nevolnictví Victor Hugo řekl: Bůh daroval Afriku Evropě. Vstupem do Afriky řešte sociální problémy a proletářů změňte na vlastníky. Stavte cesty, budujte přístavy, postavte města!
Spisovatelova výzva odráží atmosféru, která vládla na konci 19. století. O rok později Jules Ferry, svobodný zednář a antiklerikál, ale také zastánce teze o rasové nadřazenosti bílého člověka, oznámil přípravu expedice do Tuniska a Tonkinu. Předseda vlády, radikál Clemenceau, poskytl státní podporu pro koloniální podnikání. Kolonialismus podporoval dokonce i vůdce socialistů Jean Jaures. V té době francouzská pravice neměla velkou chuť pouštět se do koloniálního dobrodružství a spíše myslela na odvetu vůči Prusům. Expanzi v Africe a Asii podporovali radikální republikáni a socialisté.
Následující roky se nesly ve znamení rozvoje francouzské koloniální říše. Všeobecná podpora kolonialismu dosáhla svého vrcholu ve třicátých letech 20. století. V té době se osm milionů diváků přišlo podívat koloniální výstavu v Las Vincennes a komisař výstavy byl považován za národního hrdinu.
Čtěte ZDE: Černé dílo CIA: Usáma i Rudé brigády. K čemu má sloužit terorismus? Musel SSSR do Afghánistánu? Role nacismu a islamismu na cestě k NWO. Práce tajných služeb tzv. demokracií. Jaký je cíl? Naženou nás do králíkáren?
Současnost
Po druhé světové válce se začaly jednotlivé země postupně osamostatňovat. Prohlášení nezávislosti provázely slavnostní průvody a radost, ale ekonomická situace většiny těchto zemí se změnila na tristní a proces dekolonizace se pro africké země stal katastrofou. Politická nezávislost totiž nebyla dovršena hospodářskou nezávislostí. Byznys investoval pouze do odvětví, v nichž mohl očekávat zisk. Zavření ochranného politického deštníku vedlo k jevu zvaného neokolonialismus, čili k boji o vliv v "nezávislých" koloniích mezi novými hráči: Sovětským svazem a jeho satelity, Čínou a USA. Začala éra občanských válek, převratů a především pauperizace (proces trvalého chudnutí) domorodců, kteří ani předtím neoplývali bohatstvím.
Je třeba říci, že Paříž se z Afriky nikdy opravdu nestáhla. Francouzská armáda je tam stále, kurz afrického franku určuje centrální banka v Paříži a francouzské Ministerstvo zahraničních věcí zasahuje do vnitřní politiky afrických zemí. Ještě v roce 1997 průměrný Francouz, plátce daně, platil na Afriku přibližně 120 eur ročně.
Jak je možné, že téměř šedesát let po získání nezávislosti se Afrika stále topí v politickém chaosu, občanských válkách, ekonomických kolapsech, potravinových krizích a její slumy se stále rozšiřují? Zatímco v postkomunistických zemích po letech přeci jen k řadě pozitivních změn došlo, na černém kontinentě desetiletí po skončení kolonialismu nenajdete velkolepá města, které tam Evropané založili. Je Afrika obětí kolonialismu, nebo jen kumuluje problémy po rozchodu s metropolemi? Podle výpočtů ekonomů vynaložila Francie třikrát více peněz na své kolonie, než představoval Marshallův plán pro Evropu.
Kolonialismus se v posledních letech stal obětí manichejského obrazu vize světa - diverzifikace historické pravdy na politické cíle. Je to také výsledek vítězství neomarxismu na Západě, který naší civilizaci vnucuje svébytný masochismus a usiluje podkopat a relativizovat všechny její základy a úspěchy.
Zdroj.
