Pro občanské svobody je dnes větší hrozbou netolerantní krajní levice než "bigotní krajní pravice". Může se to zdát nelogické: mnohem více případů masové střelby v obchodních centrech, synagogách a útoků proti jiným měkkým cílům bylo spácháno extremisty, kteří se ztotožňují s tzv. krajní pravicí než s krajní levicí. Vliv krajní levice na naše budoucí lídry je však všudypřítomný, zákeřnější a nebezpečnější než vliv jakési krajní pravice.
Příslušníci uvědomělé ("woke") krajní levice (v USA označovaní jako "wokers") jsou skálopevně přesvědčeni o své jediné Pravdě a mnozí z nich zjevně nevidí žádný důvod, proč by měli druhým umožnit vyjádřit nesouhlasné politicky nekorektní názory. Tvrdí, že takové nesprávné a pomýlené názory v nich vyvolávají pocit "nebezpečí". Bezpečně se cítí pouze tehdy, když se setkávají s názory, které sdílejí. "Cítit se bezpečně" je fráze, která je dnešním spouštěčem cenzury.
Zbraň privilegovaných
Žádný člověk, natož vysokoškolák nemá právo být chráněn před nepohodlnými myšlenkami, má právo být chráněn pouze před násilím, a student, který tvrdí, že má strach z politicky nekorektních myšlenek, na univerzitu nepatří. Extrémní příklad tohoto patetického zkreslení role vysokého školství se odehrál na mé alma mater – Harvardově univerzitě, kde byl vyhozen zasloužilý děkan poté, co si někteří "uvědomělí" levicoví studenti stěžovali, že se v jeho přítomnosti necítí bezpečně, protože jako právní zástupce obhajoval muže obviněného ze znásilnění.
Často zapomínáme na to, že koncept "politické korektnosti" vznikl v Sovětském svazu, kde Pravda - politická, umělecká i náboženská - byla určována ústředním výborem Komunistické strany a jakákoli odchylka byla považována za nepřijatelnou. Jistě, existuje obrovský rozdíl mezi tím, jak Stalin zacházel s politickou nekorektností a jak s ní zachází generace uvědomělých levičáků v USA. Stalin ty, kteří se odchýlili od jeho Pravdy, popravoval, zatímco uvědomělí levičáci se jim" jen" vyhýbají a diskreditují je, i když i zde se ze strany krajní levice vyskytlo občasné násilí vůči těm, kteří se odchýlili od jejich Pravdy. Obě strategie však přinášejí podobný výsledek: méně opozice, ochuzené ideové prostředí a daleko tvrdšícenzuru a autocenzuru.
Pro mnoho dnešních levičáků není svoboda slova ničím jiným než zbraní privilegovaných, kterou si podmaňují znevýhodněné. Je to prý buržoazní koncept, který vychází z přežité, anachronistické ústavy bílých mužů, která je pro náš současný svět již nevhodná. Svoboda slova jejen pro mě, osobu údajně znevýhodněnou, ale ne pro tebe, osobu privilegovanou. To je to, co uvědomělí levičáci požadují. "Pozitivní diskriminaci" už i ve veřejném projevu!
Čtěte ZDE: Tichá invaze mladých bolševiků: Ministerstva, neziskovky placené státem, ČT, ČRo a spol. Už se ani neskrývají. Kdo je kdo? Platíme si své katy. Dva kroky pro záchranu. Najde se v parlamentu sedm statečných?
Bývalo jinak
Další nebezpečná podobnost mezi stalinisty a současnými uvědomělými krajními levičáky spočívá v tom, že opovrhují uplatňováním běžných postupů proti těm, kteří se provinili proti politické korektnosti. Odmítají také presumpci neviny a právní princip, že žalobce nese důkazní břemeno. Tyto koncepty počítají s nejistotou a s možností lidského omylu. Stalinisté a uvědomělí levičáci necítí nejistotu, jsou přece neomylní. Pokud jsou přesvědčeni, že je někdo vinen, tak zkrátka vinen je (u nás typicky Andrej Babiš a Čapí hnízdo, pozn. PP).
Proč prý potřebujeme těžkopádný proces, abychom prokázali něčí vinu? Identita žalobce a obviněného přece stačí. Privilegovaní bílí muži jsou viníci (a basta!). Příslušníci menšin a zejména menšin "intersekcionálních" jsou vždy nevinnými oběťmi. Kdo potřebuje vědět víc? Jakýkoliv proces, bez ohledu na to, jestli je nebo není spravedlivý, podle nich zvýhodňuje privilegované nad znevýhodněnými.
Když jsem studoval v padesátých letech minulého století na univerzitě, byli to pravičáci kolem McCarthyho, kteří cenzurovali a odepírali lidem uplatňování běžných právních postupů. A byla to liberální levice, která hájila svobodu projevu, opozici a řádné právní procedury. Ale i levičákům McCarthyho politika vyhovovala, protože se díky ní zbavili radikální levice. Nyní, když to jsou konzervativci, kdo jsou cenzurováni a komu jsou upírány běžné právní procedury na univerzitních kampusech po celých Spojených státech, je mnoho levičáků zticha. "Občanské svobody jsou tu pro mě, ale ne pro tebe, kamaráde."
Cesta k tyranii
Z těchto důvodů je "uvědomělá" krajní levice dnes pro občanské svobody mnohem nebezpečnější než pravice. Samozřejmě, existují i krajně pravicoví extremisté, kteří jsou schopni použít násilí - a sem tam ho již použili - k umlčení těch, s nimiž nesouhlasí. A to jsou skutečně nebezpeční lidé. Mají však mnohem menší vliv na naše budoucí lídry než jejich protějšky na levici. Nevyučují naše děti a vnoučata na vysokých školách. V akademické sféře, v politice i v médiích hlavního proudu jsou odsunuti na okraj.
Co se týče krajně levicových stalinistů, opak je pravdou. Mnoho z nich netuší, kdo Stalin vůbec byl, ale napodobují jeho pohrdání svobodou projevu a běžnými postupy v zájmu dosažení nerealizovatelné utopie, přesně tak jako on. A sdílejí s ním také názor, že účel světí prostředky.
Cíle dnešní radikální levice se tváří často velmi ušlechtile - rasová a genderová rovnost, spravedlivější rozdělení bohatství, ochrana životního prostředí, právo žen na potrat, homosexuální manželství - a pro liberály je proto obtížné je odsoudit za jejich nesnášenlivost k občanským svobodám. Musíme si však neustále připomínat, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
Je to cesta směřující k tyranii.
Zdroj.
