Tisíce našich spoluobčanů žily v posledních měsících obavami o nezávislost žalobců (budu v textu používat tento tradiční výraz místo právnicky neutrálního „státní zástupce“). V PR agentuře totiž rozhodli, že jejich blahobyt, svoboda a sebeúcta závisí na tom, zda budou žalobci zcela nezávislí a zda se jim nebude do jejich práce nikdo míchat. Prožívali to velmi niterně, chodili kvůli tomu demonstrovat, hádali se se svými kamarády (nebo ukončili přátelství) a byli sprostí na svoje rodiče. Občas kvůli tomu nespali.
Od předvčerejška vědí, že je to přesně obráceně. V té stejné PR agentuře totiž rozhodli, že blahobyt, svoboda a sebeúcta závisí na tom, že žalobci budou pečlivě úkolovaní a hlídaní, aby nejednali svévolně. Žádná nezávislost! Budou to prožívat velmi niterně, budou kvůli tomu demonstrovat, hádat se se svými kamarády (nebo ukončí přátelství) a budou sprostí na svoje rodiče. Občas kvůli tomu nebudou spát.
Závislí či nezávislí
Nicméně pro úplnost je třeba dodat, že jsou i tací, co si tím teď lámou hlavu. Jak je to vlastně se závislostí či nezávislostí žalobců? Když nebudou nezávislí, budou je úkolovat politici. Když budou nezávislí, budou prosazovat vlastní zájmy (nebo zájmy mafiánů, co si je koupí). Co s tím?
Ve skutečnosti je tomu tak, že žalobce nemá a nesmí být nezávislý! To je naprosto klíčová zásada, kterou musíme respektovat, usilujeme-li o ochranu občanských svobod.
Klasická teorie i zdravý rozum jasně říkají, že:
- Soudce má být nezávislý a nestranný,
- Žalobce hájí zájmy panovníka, státu, lidu nebo poškozeného,
- Obhájce hájí zájmy podezřelého.
V tomto trojúhelníku se má vše odehrávat. Od obhájce nečekáme, že bude nestranný. Stejně tak nemáme očekávat nestrannost od žalobce.
To má i zásadní praktické dopady. Mají se žalobci zaměřit víc na rozkrádačky politiků nebo na alkohol za volantem? Mají se více věnovat násilným trestným činům nebo „předsudečné nenávisti“? Má být pro ně větší prioritou to, že v pražské mešitě kryli teroristickou buňku nebo to, že jeden docent v opilosti řekl, že ty islamisty namele do salámu? Mají se žalobci snažit dostat za mříže ty, kdo podporují ilegální migraci? A co zneužívání prostředků ministerstva školství pro politickou propagandu? Mají se žalobci snažit dostat to před soud nebo nikoliv? Mají se horlivěji vyšetřovat zločiny proti majetku občanů nebo majetku korporací?
Čtěte ZDE: Tyranie nejistoty: Došlo k průlomu spravedlnosti. Drastická změna právního systému. Místo soudů aktivisté a média? Objektivní hranice zločinu neexistuje. Málo prozíravá Saganova obhajoba. Nikdy nevíte...
Kdy je třeba zbystřit
To všechno jsou ve skutečnosti politická rozhodnutí. Žalobci mají jednat podle toho, co pokládá za prioritu lid, nikoliv oni sami. A občané mají mít možnost vyměnit ty, kdo se tomu nepřizpůsobí. Když už nemáme volbu šerifa, tak aspoň tím zoufale nedokonalým způsobem prostřednictvím výběru politické strany.
Možná si čtenáři ještě vzpomenou na starší případ, kdy afghánský migrant znásilnil zdravotní sestru v Praze na Bulovce. Žalobkyně tehdy požadovala jen symbolický trest. Se zdůvodněním, že útočník je muslim. Mají občané pocit, že zájmy státu (tedy jich samotných) jsou hájeny správně? A záleží na nich?
Někdo možná shlíží k ideálu žalobce jakožto stroje, který postupuje dokonale nestranně a svou energii rozděluje podle nějakého matematického pravidla. Žádný druh případů není preferován. Ale ve skutečném životě to tak nechodí. Když není jasné zadání, najdou si žalobci vlastní priority.
Jedno z jasných poučení posledních desetiletí říká, že nezávislost nefunguje. Jakmile se nějaká instituce stane nezávislou, vždy to dopadne tak, že je ovládnuta nějakou extrémistickou skupinou. Poté se z ní stane předpolí pro ovládnutí celé společnosti. To platí o univerzitách, státních médiích i státních zástupcích.
Kdykoliv slyšíme slovo „nezávislost“, jsou naše svobody, majetky, a někdy i životy v ohrožení.
Zdroj.
