Zažil jsem Petra Nečase v různých situacích a rolích. Některé mi byly sympatické, nad jinými jsem krčil rameny, při ještě jiných jsem si zoufal. Ale ať už se stalo, co se stalo, tenhle poslední okamžik zachycený na novinovém papíru je hrozivý.
Pád jako v antickém dramatu
Zarostlý Petr Nečas prchá ze sněmovny. Z místa, v němž prožil většinu svého života po listopadu 89. Jeho spolustraníci, kteří mu většinou ještě před pár týdny či měsíci pochlebovali, se ho ani nevšimnou.
Byl na vrcholu kariéry: Premiér, předseda velké strany, otec rodiny s mnoha dětmi, věřící a praktikující katolík. Během dvou měsíců ztratil všechno: Rodinu, významné společenské postavení, kredit „pana Čistého“, nepochybně i spoustu přátel, kteří si najednou nemohou vzpomenout ani jak se jmenuje.
Při tom pohledu jsem ucítil nejprve lítost nad bláznivým osudem tohoto podivného muže. Pak srdce přehlušil hlas rozumu: Může si za to přece především on sám!
Pandořina skříňka
Otevřel ji přece právě on: Když nastoupil po Mirku Topolánkovi, pustil do ODS naplno ty, kteří ji museli nutně zničit. A vytáhl je k sobě nahoru. Dva typické příklady: Jiří Pospíšil a Bohuslav Svoboda: Miláčci médií, cynikové moci, kteří s něčím takovým jako je pravicová politika nejen nemají nic společného, ale zosobňují naopak přímo její protipól. Tím není klasická levice, reprezentující zájmy určitých sociálních skupin. Tím je elitářská mediální strana všeobecného dobra – havlisté všeho druhu. Klasická levice a pravice je o politice. Elitní vládci našich osudů jsou o „diktátu dobra“ prosazovaného politikou „nepolitickou“.
Petr Nečas s největší pravděpodobností žádný zákon neporušil. Nicméně je odsouzen, zničen, a svou tvář halí do vousů jako zločinec, který nechce být snadno poznán.
Nepoliticko politický Bohuslav Svoboda zničil ODS v Praze – a Petr Nečas se v tom za něj postavil. Nepoliticko politický Jiří Pospíšil stvořil jako ministr spravedlnosti model nejvyšších státních zástupců Zeman – Bradáčová – Ištván. Petr Nečas tento model přikryl svou autoritou, přestože všichni od počátku věděli, o koho jde, a že tito lidé „mimo politiku“ mají čistě politické zadání a cíle. Když Jiřího Pospíšila odstavil, ale ponechal jím ustavenou strukturu, bylo to úplně to nejhorší, co mohl udělat. Teď měl v zádech nejen nikým nekontrolovaný represívní aparát, ale také svého Nerona ve vlastních řadách.
Petr Nečas na poslední schůzi sněmovny
Hořký konec
Nemohlo to proto skončit jinak, než skončilo: Předseda vlády byl mnoho měsíců odposloucháván a sledován. Samozřejmě „náhodou“, původně Šlachtovi stateční muži přece sledovali někoho jiného, jakési „kmotry“ nepochybně. Premiér byl sledován a tajné služby o tom buď nevěděly, nebo mu nic neřekly. Přestože je to jejich povinnost. Alespoň v každé civilizované zemi. A co udělal Petr Nečas? Nic.
A pak už to šlo ráz na ráz:
Rozsypaná rodina kvůli „lásce na pracovišti“, banalita z nejlevnějších vydání – ale v podání PN bezpochyby pravdivá, tragická a příkladně zpackaná.
Rezignace na post premiéra – zbytečná a předčasná, ukvapená. Miroslav Kalousek by na jeho místě byl premiérem dosud.
A konečně zoufalá obranná strategie strany, kterou vedl od porážky k porážce. A média – právě ta, která jej původně vynášela za Pospíšily a Svobody do nebes – z něj nyní činí lotra, který si ještě ke všemu dovolí zaměstnat svou osudovou lásku jako asistentku. A na závěr uveřejní onu fotografii. V tom žijeme.
Odcházení Petra Nečase má hořkou příchuť.........
Moderní Job?
Starozákonní kniha Job vypráví příběh o muži, který také takto náhle všechno ztratil. To však není Nečasův případ. Job byl muž bohabojný, který úzkostlivě dodržoval Zákon – a Bůh zkoušel jeho pevnost. Job obstál – a vše se v dobré obrátilo.
Petr Nečas jako katolík tento příběh jistě dobře zná. A ví, že na něj nepasuje. Snad se ještě tak mohl pokusit stát se princem Miroslavem ze slavné filmové pohádky. Možná o tom snil. Možná o tom snila i jeho nová partnerka. Ale pohádky z padesátých let minulého století, přestože jsou často půvabné, nesou falešný étos své doby. Jen to na nich není na první pohled patrné. O to jsou zrádnější.
Řekl bych proto, že nejspíš ze všeho jsem skrze tu fotografii zahlédl „vzpomínku na budoucnost“.
Neradujme se
Spousta politiků – zvláště jeho nedávných soupeřů – je s jeho osudem jistě spokojena. Tak jako on byl neskrývaně spokojen s osudem Davida Ratha, když vypukla (ne)vinná aféra. Měli by se však tito muži a ženy pořádně podívat na poslední Nečasovu „veřejnou“ fotografii. Mít ji doma na nočním stolku, kvůli nočním můrám. Těm pozitivním. Varujícím.
Příběh Petra Nečase je samozřejmě varující pro nás všechny. Vidíme na něm sami sebe na troskách zničené politiky. Tak známý je ten obraz: Ten, který pustil psy ze řetězu, je jimi roztrhán. Nebo vyleze na gilotinu. Nebo před popravčí četu. Podle toho, v jaké době se tento příběh odehrává.
Ti, kteří Nečasovi podkuřovali a plácali ho do poslední chvíle po zádech, teď raději přejdou na druhou stranu ulice, aby ho nemuseli potkat.
Petr Nečas s největší pravděpodobností žádný zákon neporušil. Nicméně je odsouzen, zničen, a svou tvář halí do vousů jako zločinec, který nechce být snadno poznán. Měli bychom se za to stydět všichni. Jeho kolegové ze strany na místě prvním.
A pokud část veřejnosti má z toho pohledu pocit zadostiučinění, je na tom obdobně jako ti hloupí politici. Ti, kteří ho nesnášeli, a teď se radují. Ale i ti, kteří mu podkuřovali a plácali ho do poslední chvíle po zádech, a teď raději přejdou na druhou stranu ulice, aby ho nemuseli potkat.
Měli bychom se za to stydět všichni. Nebo alespoň ti z nás, kteří spoléháme na Spravedlnost Boží. Petr Nečas na místě prvním. Je jedním z nás.
