Začaly prázdniny a většinová veřejnost (do níž dávno nelze počítat novináře mainstreamových médií obecně, z těch veřejnoprávních a bakalovských zvláště) je většinou na zasloužených dovolených. Není proto nucena nechat se denně bombardovat trapným spíláním prezidentu republiky politickou opozicí (do níž naopak zmínění novináři patří). To umožňuje, abychom i my, žurnalisté v médiích nezávislých na multimilionářích či nechutných daních z hlavy pro vyživování Kavárny skrze ČT a ČRo, se mohli věnovat podstatnějším tématům. Nebo se vrátit k těm, na něž v „pěně dní“ zbývá málo času.
Jedním z takových je bezesporu skutečná příčina tahanic šéfů polomrtvé strany dienstbierovských, pocheovských a sobotkovských socialistů s prezidentem o odvolání ministra kultury Antonína Staňka. Chudák sice loajálně podal demisi, když mu to předseda Hamáček nařídil, ale když ji Miloš Zeman nepřijal (na což má právo), přemluvil premiéra Babiše, aby ji na Hrad poslal sám. A teď se všichni „zasvěceně“ dohadují, zda prezidentův odpor je ústavní, proti-mimo-atd-ústavní – a to pořád dokolečka. To aby nebylo jasné, že je to vlastně docela jasné.
Pozdní zanoschytání
Ponejvíce se prezidentovi odpůrci točí na „výkladu“ části právnické obce (spojené s Kavárnou). Ta tvrdí, že ač ústava prezidentovi žádný termín k odvolání (jmenování) ministra požadovaného premiérem nestanoví, má tak prý konat „bez zbytečného odkladu“. Je dobré si připomenout, že tito právníci nic takového nepožadovali v době, kdy byl prezidentem Václav Havel a jednal právě tak, jako nyní prezident Zeman. Tuto „interpretaci“ ústavy totiž vytvořili až poté, když se stal prezidentem Václav Klaus – a činil totéž co jeho předchůdce: se jmenováním či odvoláním některých ministrů důvodně váhal
Řada jiných ústavních právníků (s Kavárnou pupeční šňůrou nespojených) je opačného názoru: prezident není pouhým mechanickým vykonavatelem příkazů premiéra. Kdyby to tak ústavodárce zamýšlel, nechal by premiéra jmenovat a odvolávat ministry bez prezidenta. Jenomže znovu: když ústava vznikala, vše se šilo „na triko“ Havlovi. Byla snaha nechat mu proti premiéru Klausovi co nejširší možnost vstupovat do politického dění. No a dnes to potřebují vykládat opačně.
Nemluvě o tom, že mezitím titíž politici – nevolení (novináři) i volení – ve snaze zabránit zvolení Miloše Zemana prezidentem, a spoléhajíce na svou mediální moc, změnili volbu na přímou. Takže dnes má prezident v podstatě větší legitimitu než parlamentní seskupení stran, z nichž každá dostala jen malý dílek hlasů voličů proti těm, kteří odevzdali svůj hlas prezidentovi. Na něm se shodla nadpoloviční většina všech, kteří přišli k volbám. A tento silný prezident by měl mít nyní menší možnosti vstupovat do politického dění než stranickými sekretariáty „povinně“ volený Václav Havel? Někteří zvláště šikovní soudruzi sice už opět navrhují vrátit volbu prezidenta do parlamentních kuloárů (věčný poslanec za ODS Marek Benda), ale to je pozdní chytání se za rudý nos.
Čtěte ZDE: Ohavná likvidace ministra kultury: Na lumpárny se neupozorňuje. Sáhl někdo na penězovody? Hamáčkovy tanečky. Je vláda skutečně tak protikorupční? Solární zločinci zpět na scénu. Závody s promlčecí lhůtou?
O čem je slovo „zbytečný“?
Připusťme ale na okamžik, že bychom přistoupili na výklad kavárenských právníků, že „prezident má jednat bez zbytečného odkladu“. Pak si musíme položit otázku, zda v současné situaci, je Zemanovo „váhání“ či přímo odmítání odvolat ministra Staňka a místo něj instalovat jakéhosi pana Šmardu (co se tak akorát umí dobře točit ve skřípajících kolech ČSSD) „zbytečné“. A to tedy rozhodně není.
Prezident se vyjádřil celkem jasně: ČSSD chce odvolat svého vlastního ministra, protože odhalil ve svém rezortu jednání, jež s velkou pravděpodobností nese znaky trestného činu. A podal také na dva odvolané funkcionáře trestní oznámení. Miloš Zeman nechce nic jiného, než vyčkat, zda policie toto důvodné podezření potvrdí. To rozhodně zbytečné není.
Tím se teprve dostáváme k jádru věci. Jedním ze dvou odvolaných byl šéf Národní galerie Jiří Fajt. Kavárenští umělci zaječeli, jako když do nich pustí elektrický proud. A také pustil. Jde jim o život. Protože praxe, kterou Fajt s penězi daňových poplatníků praktikoval – dával sám sobě smlouvy na miliónové honoráře – je základem luxusního živobytí té části naší „kulturní fronty“, jež reprezentuje Kavárnu. Té, která žije z miliard odevzdávaných poplatníky ČT a ČRo, jež jim je potom rozdávají. Té, které stát dává z daní „dotace“ na provoz, bez nichž by svá divadla zavřeli: typicky jeden z nejvulgárnějších protivníků prezidenta a premiéra Jan Hrušínský se svým Divadlem na Jezerce.
Tohle ministr Staněk napadl. Proto to vytí. Proto hrůza umírající ČSSD, že Kavárna, kterou měla v Sobotkových dobách na své straně, se proti ní postaví. Je to mimochodem směšná obava. Kavárna by jí stejně volebně nepomohla, ani by ji nepoškodila. Ta má jinačí favority (a také umírají). Jenže raďte někomu, kdo má ve svých řadách bolševické dienstbierovce a spol. A tak prezident udělal, co je z právního i morálního hlediska jediné možné: ministra, který chce toto rozkrádání zastavit, odmítl odvolat. Jeho „odklad“ rozhodnutí určitě není zbytečný.
Ostatně o tom, kdo je Jiří Fajt, kvůli němuž celá tahle neskutečně pokrytecká „umělecká komedie“ vznikla, přesvědčivě mluví následující řádky, na něž nás upozornil jeden z našich čtenářů:
Za co, soudruzi?!
Proč nechtěl tohoto pána jmenovat prezident Zeman profesorem? Spíš jak to, že je ještě na svobodě... Další podvod – podle předpisů Univerzity Karlovy toto řízení vůbec nemělo být zahájeno. Univerzita Karlova od uchazečů o hodnost profesora požaduje pět let soustavné pedagogické činnosti. V tabulce, k níž nepochybně poskytl podklady sám uchazeč, je doložena pedagogická činnost pouze v délce tří let. Jiří Fajt se tedy před komisí vůbec neměl ocitnout.
Kolik dluhů tento pán ještě napáchá...
Tento člověk stojí v čele Národní galerie.
Nestoudnost, s níž docent Jiří Fajt vykonstruoval a prostřednictvím spřízněných duší do veřejného prostoru vnesl představu, že se stal obětí zločinného spiknutí. Tohoto podvodníka jmenovala Alena Hanáková – původně vychovatelka ve školní družině ve Vizovicích, v roce 2013 toho času ministryně kultury za TOP 09 – proti vůli výběrové komise, kterou sama jmenovala, a přes hlasitý odpor velké části odborné veřejnosti Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie.
Učinila tak ve chvíli, kdy byla ve dvojí demisi: jednak své osobní, jednak v demisi vlády jako celku.
Daniel Herman Fajtovo jmenování potvrdil a v létě 2014 ho uvedl do funkce.
Skandál, který vypukl už v prosinci téhož roku, když se ukázalo, že si podvodník Jiří Fajt si řekl Komerční bance o příspěvek k platu ve výši 80 tisíc korun měsíčně, ve výši 1,3 milionu korun na rok. Takové zjištění by každého státního úředníka mělo okamžitě stát místo. Daniel Herman však Jiřího Fajta podržel, a nejen to: aby mu vynahradil ztrátu způsobenou selháním této nestandardní finanční operace, dal mu v roce 2015 bezmála půlmilionovou odměnu a v roce 2016 více než milionovou odměnu jako přilepšení k základnímu platu 89 tisíc Kč měsíčně.
Tady se přímo vtírá na jazyk legendární věta Jiřího Paroubka: „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?“ A mimochodem, plat, jímž se těmito slovy pyšnil tehdejší premiér České republiky, činil ubohých 77 tisíc korun měsíčně. Za tak mizerné peníze by se Jiří Fajt asi ani nenamáhal dojít do práce.
Jen dluhy a podvody... Danielu Hermanovi však ani tyto informace nebránily v uvedení Jiřího Fajta do funkce generálního ředitele Národní galerie.
Čtěte ZDE: Prezident a pidižvíci: Zeman není mechanický panáček. Chtěli jste přímou volbu. Hlas kavárny versus zkušenosti matadora. Socialisté propadli hysterii a stále vyhrožují. Andrej Babiš jako uvážlivý mediátor
Státním organizacím, které předtím Jiří Fajt řídil a opustil způsobil mnohamilionové ztráty. Nestojí v čele Národní galerie poprvé, při prvním působení - 1995 do 1998 dluh NG, vymáhaný státem za neoprávněně užité prostředky, činil na jaře 1998 včetně penále 68,3 milionu korun, které Národní galerie splácela až do roku 2005. V té době už Jiří Fajt vytvářel nekryté finanční závazky jinde.
V roce 2006 se v Obrazárně Pražského hradu uskutečnila velkolepá výstava Karel IV. – císař z Boží milosti, jejímž hlavním kurátorem byl Jiří Fajt. Celkové náklady, které Správa Pražského hradu na tuto výstavu vynaložila, dosáhly cca 71 milionů korun. Výnosy činily přibližně tři miliony a zhruba sedm milionů korun získali organizátoři výstavy od sponzorů. Deficit ve výši cca 61 milionů korun.. Za svou koordinační činnost si měsíčně účtoval zhruba dvojnásobek průměrného tabulkového platu kvalifikovaného galerijního kurátora.
V roce 2012 kdy připravoval výstavu Europa Jagellonica měl Jiří Fajt schválený rozpočet pět milionů korun a reálnou vyhlídku na další tři miliony, hovořil na tiskových konferencích o tom, že výstava bude stát 25 milionů korun. Podle vyúčtování ze 14. ledna 2013 stála tato kutnohorská výstava nakonec neuvěřitelných 44,8 milionu korun. Tento dluh v říjnu 2012 zaplatila štědrá státní pokladna, tedy my všichni. Stojí za povšimnutí, že v závěrečném vyúčtování výstavy figuruje položka 3,26 milionu korun za předtiskovou přÍpravu. Čeho? To se můžeme ptát vzhledem k tomu, že plánovaný katalog nikdy nevyšel. Uvedené náklady na předtiskovou přípravu navíc odpovídají přinejmenším luxusně tištěné třicetisvazkové encyklopedii. O tento finanční zázrak se, pokud vím, již tehdy zajímaly orgány činné v trestním řízení, ale s jakým výsledkem, to zůstává dodnes utajeno.
Sám Jiří Fajt přitom toužil, zdá se, především po nejvyšší vědecko-pedagogické hodnosti, podle předpisů Univerzity Karlovy toto řízení vůbec nemělo být zahájeno.
V době, kdy už bylo víceméně jasné, že do čela Národní galerie nastoupí, zažádal Jiří Fajt Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy o zahájení řízení ke jmenování profesorem pro obor dějiny umění. Celá tato záležitost jistě ještě bude předmětem živého zájmu médií, a tak jenom ve zkratce: přihlédneme-li k protokolu ze zasedání Vědecké rady FF UK ze dne 20. března 2014, snadno zjistíme, že podle předpisů Univerzity Karlovy toto řízení vůbec nemělo být zahájeno.
Univerzita Karlova od uchazečů o hodnost profesora požaduje pět let soustavné pedagogické činnosti. V tabulce, k níž nepochybně poskytl podklady sám uchazeč, je doložena pedagogická činnost pouze v délce tří let. Jiří Fajt se tedy před komisí vůbec neměl ocitnout. Podklady mu měla vrátit už příslušná úřednice oddělení vědy s tím, že nesplňuje podmínky pro zahájení tohoto řízení. Nic Jiřímu Fajtovi nebránilo odučit další dva roky na příslušné katedře a podat přihlášku k řízení znovu. Ze zápisu vyplývá, že si vědecká rada byla této skutečnosti vědoma. Snažila se tento evidentní nedostatek napravit prohlášením, že uchazeč bude v pedagogické činnosti pokračovat, což ovšem nijak nenapravuje okolnost, že Jiří Fajt v okamžiku zasedání Vědecké rady FF UK 20. března 2014 nesplňoval podmínku pro jmenování profesorem. Pikantní je, že podle veřejně dostupných údajů tuto podmínku Jiří Fajt nesplňuje dodnes. Jak se mohlo stát, že s ním univerzita řízení ke jmenování profesorem zahájila v rozporu s vlastními předpisy, to už je otázka pro její vedení.
Postupně vyšlo najevo, že v rámci tohoto řízení Jiří Fajt opakovaně operoval jako jednou ze svých největších vědeckých zásluh editorstvím monumentální knižní řady Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa. Již v té době ovšem nabralo vydávání této příručky mnohaletý skluz. Ještě rok poté, kdy Vědecká rada FF UK Jiřího Fajta navrhla ke jmenování profesorem, z ní nevyšel ani jediný svazek. K tomu se přidaly i další drobné nedostatky v uchazečově bibliografii, takže místo profesury sklidil Jiří Fajt v lednu letošního roku po zveřejnění obšírného prezidentova odůvodnění, proč jej profesorem nejmenoval, přinejmenším v odborné veřejnosti pořádnou ostudu.
Jaké bude pokračování této frašky, na to si musíme počkat.
