Sarajevo ma zvlaštni atmosferu. Přesně zapada do kolorytu Bosny, ale přece je tam cosik jineho než třeba v Tuzle nebo Mostaru, když se bavime o bosňacko – chorvatske časti, nebo třeba v Baňaluce, hlavnim městě srbske časti Bosny.
Začina to tym, že vjedete do centra Sarajeva a prvni, s čim se potkate, su česke tramvajky. Zvlaštni pocit, když zaroveň z dvacet roku starych zaběru vidite ty same tramvajky rozstřilane stat opuštěne na rezavych kolejach.
Špatny směr
Sarajevo zažilo svoju hvězdnu hodinu v roce 1984, kdy tu proběhly zimni olympijske hry. Tenkrat žilo ve městě skoro pul milionu obyvatel. Nikdo nemohl tušit, že od tohoto okamžiku to pude špatnym směrem a přesně za deset roku se budu zbyli obyvatele města krčit v ulicach před snajprama a mezi lidi vybirajici si na mistni tržnici cibulu s kobzolama budu misto olympijskeho prašana padat granaty.
Jak dluho to trva, než se z miru stane valka? Podle mistnich, keři to zažili na vlastni kožu, je rozdil mezi mirem a totalni valku 9 jidel, neboli 3 dny...
Dneska ma Sarajevo tři sta tisic obyvatel. Už davno ovšem nepatři mezi tzv. etnycky smišena města. Počet srbskych obyvatel klesnul ze 160 tisic na desetinu. Uvolněna mista zaplnili bosňačti uprchlici z Tuzly, Zenice a ostatnich mist, dnes pod spravu Republiky srbske.
Asi je to tak dobře. Pokud lidi ruznych vyznani, ras a narodnosti spolu neumi žit pohromadě a dřive nebo později dochaza ke katastrofě, pak je lepši, když každa rasa, narod nebo vyznani ma svoje uzemi a tam si hospodaři, jak uznaju za vhodne.
Jak nas uči hystoryja
Mohli byzme o tym vypravjat, jak zme po stovky roku žili na uzemi Markrabstvi moravskeho a Kralovstvi českeho v relatyvnim klidu a miru s narodem německym, a pak stačilo par roku, narod německy zapomněl na to, že je na našem uzemi hostem, ani po stovkach roku se nenaučil česky, citil se ukřivděny a začal považovat uzemi, kaj přišel jako host, za svoje. Vždyť tam žil už stovky roku, ni? Tuž čemu se divite?
Dneska, po sedumdesati rokach od konca posledni velke valky, kdy zme spolu ze spojencama etnycky vyčistili naše uzemi, aby se tak předešlo potencyjalnim problemum v buducnu, mame s našim velkym německym susedem snad nejlepši vztahy v tisicilete hystoryji.
Jedine, co je kali, je jedna vychodni Němka ve vysoke funkci, kera přispěla k temu, že do Německa se vali miliony osob jine viry, jine rasy a jinych narodnosti. Jak nas uči hystoryja, je to počatek zločinu, protože dřive nebo později tento neprozřetelny postup povede k nove valce a k novemu utrpeni...
Ale to sem fčil nepředpokladaně odbočil, to je jiny přiběh, kery v blizke buducnosti poznate na vlastni kožu.
Čtěte ZDE: Promluva k sudetským Němcům: Proč na pódium lítaly předměty? Vždyť se tak moc nestalo. Nastal čas smíření? Historie se stále opakuje. Když se potkají dva kmeny. Co z toho plyne pro dnešní Německo? Willkommen...
Mame svoji zkušenost
Sarajevo nema hořku přichuť enem kvuliva temu, co se tady robilo v devadesatych rokach. Sarajevo ma tu smulu, že se tady odehrala ještě jedna blba věc, za keru město ani jeho obyvatelstvo nemože, ale kera je prostě poznamenala do konca všeckych věku. Tajak Mnichov, Šengen nebo třeba Dallas nemožu za to, že si je mocni vybrali za misto svojich schuzek, tak ani Sarajevo nemože za to, že v letě roku 1914 se do něho vypravil František Ferdynand, naslednik rakuskeho truna, ale pro mistni hlavně představitel okupačni mocnosti. A par jinych synku se rozhodlo, že mu tu navštěvu pěkně osladi.
Vraťme se na chvilku ještě o par roku zpatky. V roce, kdy se srbšti synci odvažnym bojem zasadili o to, že turecky nepřitel byl vyhnany skoro z celeho Balkana, bylo na berlinskem kongresu dohodnute, že vzhledem k temu, že se obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny nemože dohodnut, jak si bude bez Turku vladnut, ziskal rakusky cisař Franta Josef Bosnu jako takzvany protektorat, a to na třicet roku. Tenkrat ještě slovo protektorat nemělo taky blby zvuk, jak to zni dneska nam, bo mame svoju zkušenost z Protektoratu Böhmen und Mähren. Tehdy to znamenalo, že cisař poskytnul uzemi Bosny spravu, uředniky a investoval nemale prachy, aby zanedbane uzemi, kere bylo Turkum naprosto ukradene, jakymsik zpusobem vylepšil aspoň na uroveň, na jake byly okolni země mocnařstvi.
Jake se mu to dařilo v zaostalych oblasťach, dnes těžko posudime, každopadně pokrok v te době na tehdejši poměry zaznamenal. Možna aji proto si myslel, že když už teda třicet roku do teho zaostaleho kusku země investuje, tak mu ta země aji ti lidi tak nějak patři.
Zabranit katastrofě
A tak po třiceti rokach, misto teho, aby zas svolal jakusi žranicu zvanu konferenca a uzemi Bosny rozdělil mezi Srbsko a Chorvatsko (tehdy v ramci Uherskeho kralovstvi), tak si Bosnu přisvojil, anektoval, jako že je jeho. Mistniho lidu se neptal. To nebylo jak přibližně o sto roku později, kdy mistni vlada na Krymu elegantně vyhlasila referendum, obyvatelstvo Krymu naprosto jednoznačně schvalilo odděleni od Ukrajiny a o par dňu později vlada požadala o přijeti do Ruske federace. Franta Josef prostě zrobil chybu a zebral si to, co mu nepatřilo tak nějak automatycky. Srbsko, Turecko i Rusko sice protestovaly, ale žaden dalši krok na prvni pohled nepodnikly. Naštvanost vřela pod povrchem.
Kdyby byl byval Franta Josef věděl, co my vime dneska, že uzemi s cizim etnykem a cizim naboženstvim se neanektuje, mohl ještě tenkrat zabranit katastrofě. Ale on to nevěděl. Nebo se tvařil, že to nevi. Tajak sused automechanyk, když se rozvaďal a roba mu zebrala všecko včetně autodilny, si pak stěžoval: „Tata mi řikal, že jak to ma kola nebo kozy, tak s tym budu problemy, ale ja sem mu nevěřil...“ Su prycipy, kere funguju unyverzalně a ti, keři to znaju, teho umi využit. Ale to je zas jiny přiběh, o tym se piše už v knižce Některe baby su všecky stejne.
Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky "S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA". Knihu možete objednavat na mailu ladislav.vetvicka@centrum.cz.
