Václav Klaus spustil přípravnou fázi nové politické strany (zatím hnutí) s názvem Trikolóra. Současně pokračují v různých městech demonstrace proti Andreji Babišovi – organizátoři teď už konečně ani nepředstírají, že představení pro západní televize snad souvisejí s obavami o „nezávislost“ naší justice. A sudeťácký vůdce Posselt navrhl, aby se příští setkání německého landsmanšaftu uskutečnilo „doma“, v Čechách.
Zdánlivě nesouvisející témata mají ve skutečnosti mnoho společného. Klaus junior, poté, co byl Petrem Fialou a společníky vyloučen ze strany, kterou založil jeho otec, usiluje o vznik subjektu, který by nerezignoval na existenci samostatné ČR, již Fiala a spol. už otevřeně „prodali“ Německu (pod krycí značkou Brusel). Demonstranti představují tutéž skupinu – krytou značkou Antibabiš. A Sudeťáci to vědí, počítají s tím, a tak na podporu Páté kolony začínají naplno rozehrávat kartu „návratu do staré vlasti“. Pouze v tomto smyslu je třeba hodnotit všechny tyto události, jež nás stále neodvratněji přibližují okamžiku ostré konfrontace. V dobách relativně normálního světa se jí říkalo občanská válka.
Motiv
Pokračující demonstrace lze hodnotit různě. A také se tak děje, podle toho, k jaké části stále více bojovně naladěné veřejnosti kdo patří. Jenže problém je v tom, že za použití běžné logiky zjevně postrádají motiv. Dosud platilo, že nějaká skupina (odboráři třeba) protestuje proti vládě, která neprosazuje její zájmy. Nebo že stát chudne, a lidé se dostávají do obtížné sociální situace („žluté vesty“ třeba). Ale tito lidé mají jediný zájem: aby odešel z vlády silnou většinou zvolený a podle všech průzkumů stále úspěšný premiér.
Motiv tedy nehledejme v logice, ale v nějaké nerovnováze mezi volebními výsledky a zájmy jiné silné skupiny, jejíž mocenské ambice – nepodložené demokratickým volebním rozhodnutím většiny – jsou ohroženy. Tady už jsme mnohem blíž: Na Babiše po jeho vstupu do politiky primárně vystartovali jeho silní ekonomičtí konkurenti (opera Čapí hnízdo), kteří zjistili, že se jejich byznysové zájmy mohou snadno dostat do problémů. Dosud totiž stačilo, aby utáhli sponzorské kohoutky té či oné politické straně – a ona si dala říct, nebo byla odstraněna. To ale v Babišově případě samozřejmě neplatí.
Druhá část rovnice
Druhým kořenem této podivné ne-rovnice jsou média a jejich (často zhrzení) zaměstnanci. Až do Babiše u nás existoval jediný mediální kartel, který se jen v detailech odlišoval. Dokud patřila Mafra (Mf Dnes a Lidové noviny) německým majitelům, stejně tak jako přeneseně Bakalovo mediální impérium a Česká televize i Nova (po likvidaci Vladimíra Železného) bezpečně podléhala americkému „velení“, nebyl problém. Babiš tuto „jednotu“ nákupem Mafry rozbil. Mediální trh se rychle přeskupil – do čela se postavila ČT – a dal se plně do služeb protibabišovského kartelu.
Babiš ovšem jednal jako chytrý obchodník. Změněnou situaci rychle analyzoval, takříkajíc se „odvolal k lidu“ (bezpečná volební většina, nad kterou hlavní média ve změněné situaci ztratila moc) – a začal jednat v jejím zájmu. Stal se plně politikem, a vlastně již neexitující politiku fakticky vrátil do hry. Tím ovšem porušil pravidla „hry na demokracii“, jíž si malá ale mocensky silná menšina (vžil se pro ni název pražská, brněnská atd. Kavárna) udržovala svůj rozhodující vliv, ať byly výsledky voleb jakékoli. Najednou začalo opět na volbách záležet – a výsledkem bylo Babišovo grandiózní vítězství ve volbách parlamentních a Zemanovo ve volbách prezidentských.
Čtěte ZDE: Mladý Klaus pozvedl prapor: Fialky ho vyloučily. Bolševika dle toho poznáš i poslepu. Ano ano, ne ne. Ozvěna z Bratislavy. Naše Trójská hříbátka. Schvalování atentátu se opět trestá. Občanská válka? Dokdy jen studená?
Žaloba do říše
Konkurence chvíli lapala po dechu, ale konečně pochopila, že k odstranění „kuny z kurníku“ potřebuje mocnějšího spojence. Ten ovšem nějaký čas váhal. Pro Berlín (Brusel) bylo mnohem důležitější, zda bude Babiš pokračovat v pokusu započatém premiérem Sobotkou – rozbít jednotu zemí V4 především v migračním projektu. Tady se Babiš dostal na křižovatku. Pokud by to udělal, ztratil by voličskou oporu. Rozhodl se pro ni, protože nedůvěřoval síle „chromé kachny" Merkelové a končícího velení EU (Juncker). Zajel si do Trumpovy Ameriky pro požehnání (a patrně také „políbit prsten“ v centrále CIA).
Nyní mohla válka vypuknout naplno. Stalo se. Brusel se od Babiše prudce odvrátil, nechal si zaslat „zvací dopis“ od Pirátů a Sorosovy „neziskovky“ Transparenci International – a intervenoval. Bez tanků. Stačil chaboučký „posudek“ na domnělé Babišovy dotační hříchy – a pražská Pátá kolona uvedla do chodu Milióny chvilek naplno. Mohla tak udělat už kdykoli předtím, ale bez vedení není velení. Všichni se nyní podivují, kde „Chvilky“ berou milióny na svážení demonstrantů do Prahy a organizaci velkopodniků na Václavském náměstí a v dalších městech. Jak dokázaly v několika týdnech „aktivizovat“ více než půldruha tisíce (!) svých organizačních buněk po celé zemi. To snad předtím neexistovaly? Nikoli. Příprava byla důkladná.
Importovaná válka
Mohli bychom asi říci, že nejde o nic zvláštního. Téměř všechny státy Západu po Brexitu a Trumpově zvolení prožívají návrat politiky. V moři muslimské imigrace topící se „domorodci“, kteří pochopili, že jsou předmětem zničující manipulace „nových elit“ produkujících sociální experiment dosud nevídaného rozměru, se začali chápat záchranného kruhu. Zbyl zde jako relikt minulosti a jmenuje se demokracie a volební právo. Divadelní rekvizita, kterou je dosud „liberálové“ (nové označení starých bolševiků) mlátili po hlavě, přestala účinkovat a stala se naopak jejich zbraní.
Jedinou možností je rozbít ji na padrť: volební výsledky proto náhle nic neznamenají, slovo si bere „ulice“ frustrovaná tím, že jejich donátoři již nemohou zcela řídit společenské procesy z pozadí vyhřátých kanceláří. Hrozí totiž, že i je ztratí. Krok za krokem získávají noví vůdci vzešlí z voleb větší sílu a nástroje. Babiš k nim musel vykročit, protože převaha Říše (a jejích místních kolaborantů bojujících o své luxusní životy) byla nad jeho síly. Byl to čistý kalkul, ale dnes již na této straně stojí. A vydrží-li, „jeho lid“ ho padnout nenechá. S jedinou výjimkou: že se naplno rozhoří „importovaná“ občanská válka. Těžko odhadnout, zda jsou Babišovi voliči ochotni podstoupit tvrdý střet, jehož podobu zatím nelze ani domýšlet.
Čas rozhodnutí
V této situaci vstupuje do veřejného prostoru nová strana Václava Klause. Z jejího „představení“ zatím nelze dělat velké závěry. Klaus junior si zjevně nechává co nejširší manévrovací prostor. Nechce být rovnou onálepkován „okamurovsky“, současně ale cítí, že se musí podstatně odlišit od Fialovy „levičácké internacionály“, do níž brněnský teoretik někdejší nejsilnější (a jedinou vskutku pravicovou) stranu Václava staršího zavlekl. Mladý Klaus (to zní nikoli náhodou trochu jako podivný televizní seriál Mladý papež) je v nelehké situaci. Potřeboval by na výstavbu strany daleko více času, ale současně si uvědomil, že s ní musí přijít před „prázdninovou“ politickou pauzou, v níž ani dobře placení aktivisté Chvilek do ulic chodit nemíní.
Spíše dříve než později se ale VK bude muset rozhodnout: buď se tak či onak zařadí do houfu protibabišovských říšských zbrojnošů (ODS, Piráti, lidovci, TOP a STAN) – a bude mít relativně klid a čas (i peníze a mediální podporu) na rozjezd. Nebo udělá s veškerým rizikem opak – to znamená vstup do „tábora lidu“, jemuž aktuálně dominuje Andrej Babiš a Miloš Zeman. Rozhodnout se ale musí. Uprostřed zůstat nelze. Ve středu číhá smrt i pro mocné a zavedené – tím spíše pro právě narozené.
Čtěte ZDE: Na hraně občanské války: Pátá kolona Bruselanů připravuje puč. Odpoví Babiš revolucí? Piráti k nám chtějí stěhovat muslimské vesnice. Mladý Klaus to odpálí za týden. Má to Zeman již promyšlené? Půjde do tuhého
Rozhodne podzim
Komu se Trikolóra „připne na klopu“ bude jasné až na podzim, v němž lze očekávat rozhodující střet nejen u nás, ale také v pobrexitové Británii, Trumpově (opět již volební) Americe – a koneckonců i v Bruselu. Přestože to nyní vypadá, že si to „staří majitelé“ EU jen mezi sebou malinko přeskupí a u moci zůstanou plus-mínus stejné síly jako dosud. Ale zdání klame. Kdyby tomu tak bylo, nepotřebovali by importovat občanské války. Ani tu k nám. Jenže oni jsou si nejistí. Právem. Ostatně i proto, že uvnitř odbojných států V4 mají teď proti sobě i Babiše.
Klausovo dilema je minimálně stejně složité, ale současně poměrně přehledné. V případě, že chce vybudovat jen „béčko“ ODS, má před sebou zářivý vzor: Miroslav Kalousek se o totéž pokusil s TOPkou, když ho vyhodili od lidovců. To ještě byl – komplikovaný, ale nepochybný – pravičák. Nakonec z něj zůstala troska havlistického levičáka, který žadoní u zadních vrátek Bruselu, protože i ten hlavní vchod mu vyfoukl opravdový příslušník bruselského lidu Jiří Pospíšil, politický přivandrovalec z ODS, ještě cyničtější než dosavadní král cyniků.
Rozhodne-li se však Václav II. pro druhou cestu, vstoupí na horkou půdu, kde se střílí ze zálohy, vytvářejí se mediální „kompra“ či trestní stíhání na objednávku. Kde je odposloucháváno vše a každý pro použití Českou televizí a naší „nezávislou justicí“ za něž Chvilky tak bojují, neboť je jednou z posledních mocenských pozic, které jim ještě zbyly. Půjde prostě do boje, jako šel jeho otec před třiceti roky. A v podstatě půjde bojovat o totéž, jako jeho předchůdce: o suverenitu republiky a o svobodu jejích občanů. Možná je to nyní těžší než tehdy.
Ostatně i ten Posselt tehdy ještě nebyl a Sudeťáci vypadali daleko krotší. Jasně, nebyli jsme v jejich Říši. No ale – právě proto. Domnělou vzpouru proti (domnělým) bolševikům tehdy za nás zorganizovali jiní. A my jsme byli jen křoví. Dnes proti nim stojíme doopravdy.
A Babiš to určitě není.
