Píše se 18. květen 2019, do eurovoleb zbývá poslední týden. Piazza Duomo, Milán. Na pódium v závěru mítinku, jehož se i přes nepřízeň počasí účastnily desítky tisíc lidí, vystupuje Matteo Salvini, italský ministr vnitra a hlavní vůdce suverenistického bloku v Evropském parlamentu (patří do něj i Okamurova SPD). Dočkal se každý, kdo od něj očekával projev varující před dopady masové imigrace a islámem.
Jenže pak se stalo NĚCO, co nejen italská média (ta česká o TOM pochopitelně zarytě mlčí) přetřásají dodnes. Politik, jehož Liga směřuje k přesvědčivému vítězství nejen v eurovolbách, zasadil svá jinak obvyklá slova do kontextu, z něhož se architektům bruselské totality musely dělat mžitky před očima.
Spolehlivý kompas
V přítomnosti dalších politiků bloku Evropy národů a svobody – Marine Le Penové, Geerta Wilderse či Tomia Okamury – prohlásil: „Jsme tu kvůli našim dětem. Byl to Chesterton, kdo napsal, že správný voják nebojuje proto, že nenávidí toho, kdo stojí před ním, ale proto, že miluje ty, kdo stojí za ním. Na tomto náměstí nejsou žádní rasisté, chuligáni či extremisté, žádná ultrapravice, ale politika zdravého rozumu. Skutečnými extremisty jsou ti, kteří po dvacet let ve jménu chudoby a nejistoty vládnou Evropě…
Svěřujeme se do ochrany šesti patronů Evropy – sv. Benedikta z Nursie, sv. Brigity Švédské, sv. Kateřiny Sienské, sv. Cyrila a Metoděje a sv. Terezie Benedikty od Kříže – svěřujeme jim sami sebe, naši budoucnost, pokoj a prosperitu našich národů. Svěřuji sebe i vás všechny, a celou Itálii, do ochrany Neposkvrněného Srdce Panny Marie, která, jak věřím, nás dovede k vítězství“. Při těchto slovech zvedl růženec a políbil jej.
Salviniho slova i závěrečné gesto tak vracejí do běžného občanského života rozměr, který z něj byl moderními ideologiemi liberalismu a socialismu již před delší dobou vyobcován. Soudobé krédo revolucionářů přece zní: V soukromí si každý může věřit, v co chce, ale na veřejnosti se všichni musejí chovat tak, jako by Boha nebylo. Ostatně podle toho to také v unii vypadá. Vzývají se „evropské hodnoty“ marxismu, zničení tradiční rodiny a celého přirozeného řádu, který byl křesťanské Evropě po staletí spolehlivým kompasem.
Čtěte ZDE: Salvini zakládá novou alianci: Chtějí reformovat Evropskou unii. Sjednotí rozrůzněnou opozici? Sen o Evropě národních států. Obrana hranic před migrací? Turecko do Evropy nepatří! Není na reformy trochu pozdě?
Vatikán v řadách revolucionářů
V mnohém překvapivý – i na italské poměry statečný – Salviniho projev je dosud nejsilnější fackou do tváře europeistického popření křesťanských kořenů evropské civilizace umožňujícího kromě všeho ostatního i totalitní diktát politické korektnosti, multikulturalismu a uměle vytvářených nátlakových menšin. Fackou, jež vyvolala hněv i tam, kde by to člověk méně obeznámený se stavem bitvy za normální svět nečekal: u italských biskupů a blízkých spolupracovníků současného papeže – tolik populárního především u ateistických médií a politiků (u nás například Tomáš Halík).
Odpor značné části místní hierarchie k Salvinimu je ovšem dlouhodobý. Pramení v jejím zjevném příklonu k protikřesťanským ideologiím a kulturní levici ztělesněnému ve slovech biskupa Mogavery: „Kdo podporuje Salviniho, neměl by se zvát křesťanem“. Důvod? Jeho odmítání masové migrace a islamizace italské společnosti. Hmmmm… Neměl by být ale právě toto postoj každého křesťana, odpovědného za uchování křesťanského kulturního dědictví a jeho předání dalším generacím?
Společně se zednáři
Matteo Salvini zmínil ve svém proslovu nedávný výrok kardinála Saraha z africké Guiney, vyzývajícího k zásadnímu přehodnocení vstřícného postoje k masové migraci: “Je lépe, když každý žije tam, kde se narodil“. Není snad třeba připomínat, že tento černý služebník Církve nepatří do okruhu Františkových oblíbenců. Ocenil též postoje Jana Pavla II. a Benedikta XVI., kteří nepřestávali varovat, že pokud se Evropa obrátí zády ke svým křesťanským kořenům, přestane být Evropou.
Ani pozitivní odkazy na tyto ještě zcela nedávné klíčové církevní autority neobměkčilo srdce dnešních církevních revolucionářů: sekretář Italské biskupské konference biskup Semeraro, jinak též – na rozdíl od Salviniho – stoupenec registrovaného partnerství osob stejného pohlaví, zaútočil výtkou o zneužívání náboženství pro politické účely. A doplnil jej státní sekretář – tedy po Františkovi druhý nejvyšší vatikánský činitel – kardinál Pietro Parolin: „Stranická politika rozděluje, Bůh však patří všem“.
Jasně – třeba italským zednářům, pořádajícím v roce 2017 velmi medializovanou konferenci o spolupráci mezi církví a svobodným zednářstvím, na němž s pochopením pro humanitární poslání Velkého Orientu Itálie vystoupil i sicilský biskup Antonio Stagliano…
Čtěte ZDE: Řev europaviánů do státní hymny na Václaváku: Bitva nejen o naši zemi. Kontinent na pokraji zkázy? Lídři burcují: Přijďte k eurovolbám! Marine Le Penová: Svoboda a národ mluví našimi ústy! Pod mediální blokádou
Volba
Papež František se k „politickému zneužití křesťanských symbolů“ vycházející hvězdou nejen italské, ale i evropské politiky, prozatím nevyjádřil, jeho postoj k němu je však již delší dobu znám: odmítá se s ním sejít, prý by mu nemohl podat ruku. Jak by taky mohl, když se drží za ruce s takovými italskými politiky, jako je Emma Bonino. Tato radikální feministka, o níž František prohlásil, že patří k největším osobnostem italského veřejného života, má na svědomí nesčetné množství mrtvých dětí, odsouzených k smrti na její popud legalizovaným potratem. Zjevně si v tom s papežem rozumějí.
Problémem, jemuž zde čelíme, totiž není „zatahování náboženství do politiky“, ale politiky do náboženství. Odkud bere František mandát k tomu, aby z pozice svého výsostně duchovního úřadu rozhodoval třeba o tom, zda je klimatická změna způsobená člověkem (viz encyklika Laudato si)? Aby vyzýval k ustavení celosvětové politické autority s trestními pravomocemi? Proč zpoza vysokých vatikánských zdí vyhlašuje, že „kdo staví zdi, není křesťanem“ a volá po zcela otevřených hranicích pro křesťanskou Evropu zničující masovou imigraci?
Také proto je Matteo Salvini – přes všechny své nedokonalosti – mezi italskými konzervativně smýšlejícími katolíky oblíbenější než papež František. Také proto v právě probíhajících eurovolbách nezvítězí Františkovi neomarxisté, ale Salviniho „politika zdravého rozumu“.
Možná si teď někdo řekne – škoda, že nemohu volit v Itálii. Není to tak úplně pravda. Například odevzdání hlasu SPD je v těchto volbách i hlasem pro Salviniho.
