O tom, že Washington poslední dobou aktivně ničí zbytky mezinárodního práva, již bylo řečeno a napsáno více než dost. Zároveň však dělá vše pro to, aby zničil jiný institut civilizovaného světa, totiž diplomacii.
Pod diplomacií se rozumí činnost hlav států, vlád a zvláštních orgánů pro zahraniční vztahy k naplňování cílů a úkolů zahraniční politiky států a také k ochraně státních zájmů v zahraničí. Hlavním nástrojem diplomacie jsou jednání, která končí podpisem různých mezistátních dohod. Diplomacie je nedílný institut vestfálského systému mezinárodních vztahů, který byl zřízen v Evropě na základě Vestfálského míru (dohoda zakotvující výsledky třicetileté války, která skončila v roce 1648).
Ve většině zemí světa se specializované instituce pro uspořádání vnějších vztahů nazývají ministerstvo zahraničí. V USA je to Státní department. Za datum jeho založení se považuje rok 1789. Současný ministr zahraničí USA je Mike Pompeo, který nastoupil do úřadu v dubnu 2018 poté, co rezignoval Rex Tillerson.
Již za předchozího prezidenta Baracka Obamy bylo možné zaznamenat pokles profesionality řídících pracovníků a zaměstnanců ministerstva zahraničí USA. Současně upadala autorita tohoto ministerstva, a to jak ve Spojených státech samotných, tak i mimo ně. Celý proces degradace ministerstva zahraničí se zrychlil za současného prezidenta Donalda Trumpa. Vysvětlení tohoto procesu je velmi prosté: Washington stále více nahrazuje diplomacii coby nástroj zahraniční politiky nediplomatickými nástroji, především vojenskou silou, za níž odpovídá Pentagon, a ekonomickým tlakem na cizí země, jehož vykonavatelem je ministerstvo financí.
Klacek namísto diplomacie
V současném desetiletí existuje zřetelná tendence posilovat úlohu amerického ministerstva financí při rozhodování v oblasti zahraniční politiky USA na úkor činnosti ministerstva zahraničí. V praxi to znamená, že tradiční diplomacii nahrazují ekonomické sankce. Ministerstvo zahraničí se pochopitelně také podílí na rozhodování o sankcích, ale vystupuje jako „přívěšek“, kdežto ministerstvo financí je v tomto tandemu „nositel“. Do kuchyně, kde se připravují americké sankce, jsme měli možnost nahlédnout začátkem minulého roku v souvislosti s tzv. Kremelskou zprávou. Prohlášení ministra financí Stevena Mnuchina jsou mnohem důležitější než vyjádření Mika Pompea. Jestliže ten druhý je hlasitý a bouchá pěstí do stolu, pak první je zdvořilý, korektní a zdrženlivý. Nicméně z prvního jde větší strach, než z druhého.
Ještě v předešlém století (v roce 1961) se v útrobách amerického ministerstva financí zrodil zvláštní útvar – Úřad národní bezpečnosti (Office of National Security), jehož nazývají finanční rozvědkou. Vývěsní štít tohoto oddělení se mnohokrát přepisoval, ale funkce a úkoly zůstaly stejné. Současný název zní Úřad pro terorismus a finanční kontrarozvědku (Office of Terrorism and Financial Intelligence, TFI). Jde o jednu z největších divizí ministerstva financí USA. V jejím čele stojí náměstek ministra financí, v současné době Sigal Mandelkerová (kdo jiný než žena a právnička?). Finanční rozvědka je součástí americké zpravodajské skupiny (celkem 17 organizací).
Během posledního desetiletí se TFI soustředil na obvyklé činnosti, jako je shromažďování finančních informací o počínání jiných států, jednotlivců a právnických osob spadajících do jeho jurisdikce (ve finančním smyslu), avšak do popředí se dostala příprava návrhů na zavádění ekonomických sankcí proti různým státům a kontrola dodržování těchto sankcí.
Čtěte ZDE: Putin zvedl rukavici: Zatčení špiona je jasný vzkaz pro celý Západ. Trump mlčí. Rusko už nad sankcemi mávlo rukou. Proč Německo nechce jít s USA? Špatná zpráva také pro Kyjev. Horší to být nemůže?
Poslední ultimátum
Příprava sankčních návrhů ministerstva financí USA odsýpá jako na běžícím pásu. Na internetových stránkách Ministerstva financí USA je seznam, z něhož lze získat informace o zemích podléhajících ekonomickým sankcím Washingtonu: státy Balkánského poloostrova, Bělorusko, Burundi, Středoafrická republika, Demokratická republika Kongo, Kuba, Írán, Libye, Libanon, Severní Korea, Somálsko, Súdán, Sýrie, Rusko, Jemen, Zimbabwe a Venezuela. Kromě toho mnoho položek seznamu není vázáno na konkrétní stát, například „Magnitsky Sanctions“. Pod tímto názvem se skrývají další sankce speciálně proti Rusku, proti fyzickým a právnickým osobám. Objektem druhotných sankcí však mohou být občané a společnosti jakéhokoli státu na světě.
Poslední máchnutí klackem ekonomických sankcí nastalo letos 22. dubna prohlášením Bílého domu o íránské ropě. Jak známo, v loňském roce Washington uložil ekonomické sankce proti Teheránu, včetně zavedení embarga na nákup a prodej íránské ropy. Bílý dům v průběhu minulých šesti měsíců milostivě dovolil, aby íránské energetické nosiče mohly odebírat Indie, Čína, Turecko, Řecko, Itálie, Jižní Korea, Tchaj-wan a Japonsko. Avšak od 2. května 2019 tyto výjimky přestávají platit. Další dovoz ropy do těchto zemí z nich okamžitě učiní objekt hospodářských sankcí Washingtonu.
Začalo nové kolo hry na nervy. Jak budou státy vyjmenované Bílým domem reagovat na toto ultimátum, které znamená zjevné porušením národní suverenity a mezinárodního práva?
Reakce jsou různé
Podle Washington Post tři z osmi dovozců íránské ropy ji přestaly nakupovat ještě před vyhlášením ultimáta: Řecko, Itálie a Tchaj-wan. Mezi zbývajícími pěti státy jsou Čína a Indie největšími dovozci íránského černého zlata. Z nich v tuto chvíli na ultimátum reagovaly tři země: Japonsko, Turecko a Čína. Indie a Jižní Korea dosud mlčí.
Japonsko oznámilo, že „uspořádá důkladnou výměnu názorů se Spojenými státy, aby současná situace neměla negativní dopad na činnost místních podniků“. Nicméně Tokio jako vždy projevilo naprostou servilitu vůči Washingtonu.
Turecko a Čína naopak protestovaly, protože mají požadavek Washingtonu za narušování jejich národní suverenity:
„Rozhodnutí USA zrušit výjimky ze sankcí na dovoz ropy z Íránu neposlouží regionálnímu míru a stabilitě, ale poškodí íránský lid. Turecko odmítá jednostranné sankce a omezování jeho vztahu se sousedy,“ napsal turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu na Twitteru.
Mnohem ostřejší byla reakce Pekingu. Prohlášení učinil oficiální zástupce čínského ministerstva zahraničních věcí Geng Shuang. Mnoho světových médií v projevu čínského představitele podtrhlo obrazné srovnání ekonomických sankcí USA s „jurisdikcí dlouhé ruky“:
„Jsme jednoznačně proti jednostranným opatřením USA a americké „jurisdikci dlouhé ruky“... Vláda ČLR má v úmyslu vyvíjet aktivní konstruktivní činnost v zájmu stability trhu s cílem ochránit legitimní práva svých národních podniků.“
Čtěte ZDE: Černé dílo CIA: Usáma i Rudé brigády. K čemu má sloužit terorismus? Musel SSSR do Afghánistánu? Role nacismu a islamismu na cestě k NWO. Práce tajných služeb tzv. demokracií. Jaký je cíl? Naženou nás do králíkáren?
Mezi kladivem a kovadlinou
Odborníci předpokládali, že Washington odmítne prodloužit výjimky pouze některým z oněch osmi zemí, které tyto výjimky dříve dostaly. Vycházeli z faktu, že úplné vynulování íránského vývozu ropy povede k prudkému nárůstu ceny ropy a jako bumerang zpětně udeří i na americkou ekonomiku. Washington však přesto nabral kurs k vynulování. A aby zabránil nadměrnému růstu cen, Washington nyní aktivně zpracovává Saúdskou Arábii, aby zvýšila vývoz ropy, a kompenzovala tak zmizení Íránu z trhu.
Saúdská Arábie je však v obtížné pozici. Ve skutečnosti ji Washington tlačí k tomu, aby Rijád porušil dohodu organizace OPEC+ zavádějící kvóty dodávek ropy na světový trh. Pro vnějšího pozorovatele to vypadá jako bezohledné vměšování Washingtonu do vnitřních záležitostí nikoliv pouze jednoho státu, ale celé skupiny států. Navíc pokud se Rijád podřídí Washingtonu, bude to znamenat, že Saúdská Arábie se připojila k ekonomickým sankcím proti Íránu. A pokud bude Rijád odporovat, Washington ho začne vydírat tím, že bude hrozit protlačením zákona NOPEC v Kongresu, což by znamenalo zničení ropného kartelu OPEC, kde první housle hraje právě Saúdská Arábie. Ta by samozřejmě nemusela nad OPEC udělat kříž, nicméně hospodářské sankce by USA uvalily přímo na ni a na další země, které by si přály v ropném kartelu zůstat.
Mohou si to USA dovolit?
Nadměrné využívání hrozeb uvalení ekonomických sankcí na nejrůznější státy světa vede samozřejmě k jejich určité devalvaci. Státy sice mohou verbálně souhlasit s ultimáty Washingtonu, ale všechny hledají skulinky, jak se vyhnout jejich dodržování. Teď si všichni experti lámou hlavu, jak si povede Peking. Prohlášení čínského ministerstva zahraničních věcí bylo velmi ostré, ale obvykle se postupem času rétorika Číny, která se nadále drží principů diplomacie, stává klidnější. Peking nejspíš bude jednat podle formule „ani mír, ani válka, ale íránskou ropu budeme nakupovat dál“. Pouze bez zbytečné publicity.
Nakonec Čína ji nakupovala i během předchozích sankcí proti Íránu (které fungovaly až do „oteplení“ v letech 2015–2016) a její obchodní partneři si již v této oblasti osvojili určité„know-how“. Totéž lze říci o Turecku, které nakupovalo ropu z Íránu za zlato, za turecké liry a íránské riály. Není ani vyloučeno, že přijde znovu ke slovu velký rusko-íránský projekt barterové výměny íránské ropy za ruské zboží, služby a stavební práce. (Projekt byl připraven v první polovině tohoto desetiletí, ale vzhledem k dočasnému zrušení sankcí proti Íránu po podpisu dohody šesti stran o jaderném programu byl zatím udložen k ledu).
Washington to evidentně s hrozbami sankcí přehání. Jakákoliv omezení mohou přinést účinek pouze tehdy, když jsou podávána po dávkách. Mávat jimi jako klackem může mít opačný účinek. Tak například Turecko. Kromě současného ultimatu o íránské ropě uvalil Washington na Ankaru spoustu dalších hrozeb. Nejznámější je hrozba sankcemi, pokud Ankara nakoupí ruský systém protivzdušné obrany S-400. Ve stejné pozici byla také Indie. Země, které Washington atakuje neustálými hrozbami ekonomických sankcí, je dříve nebo později přestanou vnímat. Tlak Washingtonu tak měl nakonec oproti jeho záměru opačný výsledek: sblížil Turecko a Indii s Ruskem.
Zneužívání nástroje zahraniční politiky nazvaného „ekonomické sankce“ povede k tomu, že země budou stále více hledat způsoby, jak nahradit americký dolar jinými měnami. Washington s tvrdohlavostí slepého dělá vše, co je v jeho silách, aby rozklížil a nakonec zničil dolarový mezinárodní valutový systém, na němž pracoval po mnoho desetiletí. A ekonomické sankce Washingtonu bez monopolního postavení amerického dolaru udělají z USA papírového tygra.
Zdroj.
