Česká republika prožívá politicky frustrující období
Stupeň rozpolcení země a názorů lidí je vyšší, než býval v minulosti. Přispívá k tomu i celkové zhrubnutí společnosti, které situaci zřetelně vyhrocuje, přispívá k tomu i permanentní online zpravodajství 24 hodin denně. Nikdy není klid. Naše země se dělí na skupiny, které nesnášejí ty druhé. Spory byly vždy, ale až tak tragické to v minulosti nebývalo. Neobviňuji za to Babiše či Piráty, obviňuji za to dvě standardní, velké (dnes už ne velké) politické strany – ODS a ČSSD (a jejich nemastné, neslané lídry a jejich absenci jakýchkoli zřetelných a pro lidi zajímavých idejí a názorů) – za to, že v podstatě vyklidili politické bojiště. Kdekdo proto nemá koho volit, já za měsíc snad prvně nepůjdu k volbám.
Ekonomicky žijeme v nejbohatším okamžiku naší historie
Prožíváme několikaleté souvislé období ekonomického růstu, třetí v našich novodobých dějinách – první bylo kolem poloviny devadesátých let (po odeznění transformačního otřesu), druhé na počátku minulé dekády (až do krize 2008-2009) a třetí právě teď od roku 2014.
Zdá se nesporné, že se blížíme ke konci tohoto období, což naši příznivou ekonomickou situaci a nesporný sociální klid jistě ohrozí. Výdaje státu rychle rostou, což hrozí vážnou fiskální krizí v okamžiku, kdy se ekonomika dostane do sestupné trajektorie růstu. Při nastavených parametrech našeho státního rozpočtu bohužel není nutné, aby nastala nějaká hluboká ekonomická krize – stačí ekonomické zpomalení. A to nastává.
Výdaje státního rozpočtu vzrostly v prvním čtvrtletí o více než 14 %, zatímco příjmy jen o 5 %. To naznačilo pravděpodobný celoroční vývoj a zásadně to zpochybňuje splnění parlamentem schváleného deficitu státního rozpočtu ve výši 40 miliard. Můžeme očekávat dvou- až troj-násobně velký deficit. Ministryně Maláčová slibuje všechno všem a zbytek vlády tomu oponuje jen velmi málo. Premiér Babiš na nic nemá pevný názor. Opozice slyšet není. Pár siláckých výroků pana Kalouska nestačí.
Čtěte ZDE: Šokující bankovní operace Basilej III: Revoluce, které si nikdo nevšiml. Kdo si vytvořil zlaté rezervy, neprohloupil. Kdo zlato prodával, jako ČNB, míří do pekel. Pád dolaru začíná. Držte si klobouky. Čeká nás divoká jízda?
Ekonomické zpomalení je a bude primárně importováno,
nebude bezprostředně způsobeno domácími problémy. Jisté oživení investic nastalo, mzdy rostou nesmyslně rychle, inflace se zrychluje a hrozí, že se bude zrychlovat daleko více. Peněžní expanze minulých let se nemůže neprojevit. Příznivější zprávy o ekonomice nemám, hlubší krize však zatím nehrozí.
Zpomalení bude importováno z Německa, jehož ekonomika začíná zadrhávat. Podle včerejších zpráv Německo předvídá pro rok 2019 ekonomický růst pouhých 0,5 %. Naše ekonomická vazba na Německo je zcela osudová, vyvážíme do Německa větší podíl našeho zahraničního obchodu, než kolik jsme vyváželi za komunismu do Sovětského svazu. To je velice riskantní vazba, kdy už si to přiznáme?
Německo zpomaluje, i když mu zůstává obrovská výhoda, kterou získalo zavedením eura a nastolením měnového kursu, který je pro Německo (a některé další země evropského Severu) nesmírnou výhodou, zatímco pro země evropského Jihu naprostou nevýhodou. Tuto kursovou výhodu Německa ještě posilujeme našimi levnými subdodávkami pro německý průmysl. Shrneme-li to, nastává importované zpomalení ve – svou strukturou výroby a zahraničního obchodu – vysoce zranitelné ekonomice.
Blíží se tzv. evropské volby
Nejsou to volby evropské, ale volby do Evropského parlamentu (což je rozdíl). Atmosféra začíná houstnout, v následujících týdnech budeme svědky velkého střetu o přínosech či nepřínosech našeho členství v EU.
Patnácté výročí našeho vstupu 1. května 2019 začíná vyvolávat politické střety, bohužel ne seriózní analýzu. Já nepatřím mezi ty, kteří by si mysleli, že nám členství v EU přináší větší výnosy než náklady. Byla to investice, ale její přínos je sporný. Vstup České republiky do Evropské unie byl ve své době nevyhnutelným krokem, opačné řešení – jak potvrdily výsledky tehdejšího referenda – u nás nemělo dostatečnou podporu. Bylo a je však evidentní, že to byl krok vysoce problematický! Já jsem v referendu hlasoval proti a nijak jsem to neskrýval.
Efekt našeho členství v EU se špatně měří. O tom, v čem nám členství neprospělo, chybí data téměř úplně. Jak měřit „ztracené alternativní příležitosti“? O kolik snížit náš statisticky vykázaný HDP o hodiny, dny, týdny či měsíce zcela neproduktivní práce desetitisíců lidí vyvolané naším členstvím v EU? Co všechno odečíst od objemu evropských dotací? Jenom povinné kofinancování a naše platby do EU nebo i nesmyslnost neproduktivních investic do lyžařských lanovek v místech bez svahu a sněhu, do různých aquaparků a cyklostezek, atd.?
Od evropských voleb žádnou výraznou změnu neočekávám, všechno zůstane při starém, a já nebudu mít koho volit.
Čtěte ZDE: Pryč od Bruselu: Průšvih jiného druhu, než nám tvrdí. Co je na brexitu divokého? Prohnilá garnitura nedělá dost. Nenechme se vystrašit. Zahynuli jsme snad již v minulosti? Pro vazaly zasvítí naděje. A byznys pokvete
Neopravitelnost Evropské unie
je v poslední době snad nejzřetelněji dokumentována na osudu brexitu, kdy se stalo zcela jasné – i pro ty, kteří to nevěděli – že Evropské unii nejde o klidný a spořádaný odchod jedné členské země, ale jen a jen o ponížení a potrestání „hrdého Albionu“, který si dovolil něco, co v EU dovoleno není. Srovnání s dělením Československa (které bylo také jistou formu exitu Slovenska) je relevantní, ale ukazuje zcela zásadní odlišnost.
Tehdy obě strany chtěly najít dohodu, dnes jedna strana dohodu za žádnou cenu nechce a druhá strana je rozhádaná a rozpolcená a chová se nedůstojně. My jsme tehdy hráli tzv. kooperativní hru (známou z teorie her), dnes se kolem brexitu hraje nekooperativní hra. Ale ne všichni to vědí. Proto také málokdo beznaděj jednání o brexitu chápe.
Své názory na naše členství v EU jsem vyjádřil v odpovědi na otázku dubnového Newsletteru našeho institutu: „Hlasoval byste v referendu o vstupu do EU dnes stejně, jako jste hlasoval v roce 2003?“ Moje odpověď zní:
„V roce 2003 jsem – ač ve funkci prezidenta republiky – hlasoval proti, teď bych hlasoval také proti.
Důvodů pro takové hlasování sice za uplynulých 16 let výrazně přibylo, ale kvalitativní změnu pro mne nepředstavují. Patří mezi ně fakticky neřešitelná dluhová krize řady zemí používajících euro, přijetí pro nás (a všechny malé země EU) zcela nevýhodné Lisabonské smlouvy, nikdy neschválený a neplánovaný vznik transferové unie (placení dluhů za deficitní země), blahosklonné smíření se, ne-li dokonce vědomé vyvolání masové migrace, výrazné přispění politiků EU k ukrajinské krizi, které nás vrací do doby studené války, zcela nepřijatelné osobnosti jako Macron, Juncker, Verhofstadt a mnoho dalších, agresivita EU při jednání s Velkou Británií o brexitu (a totální nepřipravenost Angličanů na tento krok), hrubé útoky EU na Polsko a Maďarsko, atd.
Nic z toho mé názory na EU nezměnilo ve své podstatě, ale u mnoha lidí to – doufejme – názorový posun vyvolalo.“
Zdroj.
