Informace ze soudu jsou sice stále součástí každodenního zpravodajství, ale zájem rychle opadá. Až na jednu výjimku žádné slzy, nikdo se nehroutí, neobjevují se skandální odhalení. Vypadá to, že místo velkolepého divadla sledujeme standardní soudní jednání, pouze neúměrně dlouhé. "Proč s tím trochu nepohnou?" může si myslet posluchač, divák či čtenář, který tuto optiku přijme.
S kamerami, či bez nich?
Standardního na tomto procesu ovšem není nic. Jen to nevidíme. Tím, že soudce na začátku rozhodl, že tentokrát nepůjde o reality show v přímém přenosu, dostávají se ven pouze informace „mediálně zpracované“. Tím nechci říci, že je nám něco zatajováno – veřejnost ostatně přístup do soudní síně má – jenže rozhodující je interpretace. Ta o „nudě“ je příznačná.
Zatímco daleko menší případy končí jako televizní estráda – například onen slavný s Vítem Bártou a Kristýnou Kočí, který se změnil na televizní „one man show“ soudce Šotta, včetně skandálního rozsudku – tentokrát je nám tato „zábava“ odepřena. Obecně řečeno: Přímé přenosy ze soudního jednání by neměly být dovoleny vůbec. Ale pokud je už zákon připouští, mělo tomu být určitě naopak. Zatímco v případě „úplatku“ Víta Bárty či v kauze „vítkovských žhářů“ šlo o záměrné vyvolání davových emocí, které měly ospravedlnit „sci-fi rozsudky“, u doktora Ratha nic takového nehrozilo – spíše naopak.
Jediné, co „hrozilo“, že tento mimořádně dobře vybavený řečník dokáže obrátit veřejné mínění na svou stranu. K tomu nesmělo dojít. Ostatně právě proto byl David Rath po celou dobu držen ve vazbě, a nedovolili mu dokonce přijít ani na hlasování o vyslovení důvěry Rusnokově vládě. Smysl tohoto neuvěřitelného věznění podezřelého – čili stále ještě nevinného – poslance byl tentýž: Nesměl se dostat před kamery. Nesměl mít příležitost mluvit v přímém přenosu.
Manipulace nesmí být vidět
Od počátku je totiž jasné, co jsme psali dávno před zahájením jednání: Důkazy jsou mírně řečeno chabé a nebýt „spolupracující obviněné“ paní Salačové, nebylo by asi vůbec na čem žalobu postavit. A to přes masívní nahrávky, odposlechy a dlouhé měsíce sledování. Klíčový „záznam ze zatýkání“, který byl vytvořen především pro počáteční „naladění veřejnosti“, je podle všeho také zmanipulovaný.
Neviděli jsme na něm, že ona slavná „krabice s milióny“ na čas zmizela ze zorného pole kamer, aby se v něm objevila až za hezkou řádku minut. A teprve pak byla otevřena. Proč? Co se s ní dělo v „mezičase“? A proč jsme to na záznamu nesměli vidět?
Vůbec nejsem schopen posoudit, zda je David Rath něčím vinen. Rozhodně to nebyl a není andílek. Ale temné pozadí jeho vyšetřování a soudu, jenž je na samém počátku, jasně ukazují, že jak jemu, tak ostatním spoluobviněným se spravedlnosti dostat nemůže.
Mediální mainstream sice už není nažhavený jako zpočátku a „nudí se“, ale přitom teprve nyní začíná být proces patřičně vzrušující. Nebo právě proto slova o nudě? Jednou z mála výjimek je časopis Reflex, který si přece jen uchovává jistý skeptický odstup. V článku Dušana Šrámka čteme:
„Materiálních důkazů má obžaloba málo. Diář další z obviněných Lucie Novanské, jež měla organizovat konkrétní průběh výběrových řízení, útržek papíru, na nějž si měl Kott napsat dopředu vítěze výběrového řízení a údajně přijatou částku, či mailovou korespondenci stavebních firem, která byla mezitím smazána, z čehož policie usuzuje na nějakou nekalou činnost. (...) Některé odpovědi (paní Salačové, pozn. aut.), zvláště tam , kde tvrdí, že si již nemůže vzpomenout, budí přinejmenším rozpaky. Stejně jako výhody, které zatím získala. (...) Jak je možné, že se na chodbách v přestávkách průběžně domlouvá se státním zástupcem Jirátem? V nahrávkách z výslechů pořízených v přípravném řízení se Salačová dokonce ptá vyšetřovatelky, zda odpověděla dobře.“
Připomeňme, že právě tuto pasáž chtěl soudce při přehrávání přeskočit. Pasáž, která tak podivuhodně připomíná jiné procesy z naší historie, na nichž „spolupracující obvinění“ pod dohledem vyšetřovatelů nacvičují své výpovědi. Nejde ani tak o to, co si o tom myslíme. Daleko podstatnější je právě fakt, že tuto pasáž soud nechtěl nechat zaznít. Proč ji chtěl přeskočit? Věděl snad, co tam je a nehodilo se to? Nehledá-li však spravedlnost, co potom hledá?
O co tu jde?
Nesrovnalostí ve výpovědích „korunní svědkyně“ je mnoho. Nemluvě o tom, že se zásadně liší. Paní Salačová si nakonec vybrala, že teprve třetí verze výslechu je ta správná. A soud se jí neptá PROČ. Proč? A tak dále.
V tomto duchu bychom mohli pokračovat hodně dlouho. Mně dnes ale nejde o to řešit „detektivku“ mírně řečeno podivného vyšetřování i soudního jednání. Spíše upozornit na zjevné: Od počátku nejsme svědky poctivého hledání spravedlnosti, ale inscenování kauzy na „společenskou“ objednávku. Přesně řečeno – tak by to chtěli ONI, vyšetřovatelé, státní zástupci i soudci. Právě tuto atmosféru potřebují vyvolat. I pro to nesmí být v soudní síni kamery. A v tom jim většina médií, vědomě či bezděčně, zdatně sekunduje.
Nemylme se. Triumvirát Bradáčová – Šlachta – Ištvan a jejich spojenci jsou také stále jen na začátku.
Tento proces – včetně naplánování doby jeho konání – měl být a stále má být základním testem. O naprosto nepochybných souvislostech s „případem“ Nagyová a spol., tedy s pádem Nečasovy vlády, jsme také již nejednou psali. Je dobré na to nezapomínat právě nyní, kdy „vařící se“ politická scéna – tedy zamýšlený důsledek toho všeho – mediálně zakrývá příčiny celé konspirace pučistické kliky proti politice jako takové. Momentálně se testují především nálady veřejnosti. Snaha vylíčit proces jako „nudný“, tedy nehodný většího zájmu, k tomu patří.
Vůbec nejsem schopen posoudit, zda je David Rath něčím vinen. Rozhodně to nebyl a není andílek. Ale temné pozadí jeho vyšetřování a soudu, jenž je na samém počátku, jasně ukazují, že jak jemu, tak ostatním spoluobviněným se spravedlnosti dostat nemůže. Ať už tento proces, který budeme přes jeho zdánlivou „nudnost“ pozorně sledovat, dopadne jakkoli. Jeho výsledku se ostatně hned tak nedočkáme. Může se táhnout měsíce nebo i roky.
Daleko podstatnější však je a bude jeho průběh. Ten nám hodně napoví, k čemu se strůjci těchto represivních představení ve veřejném prostoru chystají a jakými metodami jsou odhodláni postupovat. Je to velmi důležité. Nemylme se totiž. Triumvirát Bradáčová – Šlachta – Ištvan a jejich spojenci jsou také stále jen na začátku.
Až zanedlouho začne horká předvolební kampaň, přijdou od nich nepochybně další „údery“. Vůbec jim totiž není jedno, jak volby dopadnou. V tomto smyslu nám dávají příležitost otestovat si také je. Jejich sílu, propojení a odhodlání. Zatím jsou klidní. To nás ale nesmí znervóznit. Boj o obnovení alespoň části ztracených občanských svobod je rovněž teprve na začátku. A také je to zatím napohled „nuda“. Nuda, ve které jde zase jednou o všechno.
