Když se řekne sibiřská vysočina, málokdo si udělá správnou představu o tom, jak takový kraj vypadá. Do vzdálenosti tisíce kilometrů se tu rozkládá náhorní plošina rozbrázděná nesčetnými kaňony, jezery a vodopády. Sto kilometrů za polárním kruhem na sever ji korunuje horský masiv Putorana. Jeho mohutné hřbety protkané sněhovými jazyky strmě spadají do širokých údolí, průsmyků a strží. Protékají jimi dravé řeky a z výšek se řinou masy vod na plata kaskádovitých vodopádů. A nejde o jen tak nějaké vody. Všude proudí minerální pitná voda a plní průzračná jezera. Jde o druhou největší zásobárnu přírodní pitné vody na světě, hned po jezeře Bajkal.
Severní úbočí náhorní plošiny Putorana se svažuje do Severního ledového oceánu. Poblíž najdeme pouze dvě lidská osídlení: Město Norilsk, vybudované jako hutní průmyslová základna ještě za Stalina, a přístav Dudinka na řece Jenisej, která kromě místního letiště představuje jediné spojení s civilizací.
Tajuplná země zvířat
Krásy severské přírody na území Putorany i celé sibiřské vysočiny jsou zcela izolované od lidské činnosti a představují neprobádanou přírodní divočinu. Nevedou sem žádné cesty, nejsou tu žádná letiště, jediná doprava je možná vrtulníkem nebo zkraje motorovou lodí. Říční člun tady musí překonat vodní peřeje, které vytékají z jezer na západním okraji masivu a tvoří vstupní bránu do království zvířat. Pak už je jen pár loveckých chat u jezera a konec cesty pro motorizované dopravní prostředky. V tomto člověkem nedotčeném kraji existují dosud místa, kam nevkročila lidská noha.
Označení „království zvířat“ není nadsázka. Na obrovské rozloze lesů, lesotundry a tundry žijí stáda vysoké zvěře a svoji kořist tu loví nespočet vlků, medvědů a rysů. Oblast je vyhlášenou migrační trasou dosud divokých sobů a v řekách se prohánějí kapitální kusy vzácných ryb, lososem počínaje a jeseterem konče. Léto tu trvá sice pouhé dva měsíce, ale teploty přes třicet stupňů v tom čase nejsou výjimkou. Sníh na plochých vrcholech a svazích stolovitých hor ovšem leží až do konce července. V zimě teplota klesá k minus padesáti stupňům celsia.
Působivý majestát tajuplných horských masivů a rudě zbarvených skalních hradeb zhlížejících na koryta řek a hladiny jezer, jak se ztrácejí za bílými hřbety na dalekém horizontu, vyvolává v lidech mystický stav duše a zádumčivou melancholii. Však je také horský masiv Putorana opředen mnoha mýty a legendami. Strážci tajemství náhorní plošiny byli po staletí Evenkové, nebo také Tunguzové, kočovní obyvatelé tundry, kteří jako jediní pěšky pronikali táhlými dolinami do nitra Putorany, kde nacházeli místa koncentrace Velké síly. Jedním takovým místem je i hora Šajtan (šajtan – démon, zlý duch, též satan), na jejímž úpatí žili a prováděli mystické obřady šamani Evenků.
Artefakty pradávné civilizace
Na úbočí hory se před lety propadla země a odkryla umělý podzemní tunel směřující do nitra hory. Kdo se vydá dovnitř okrouhlé podzemní stavby, narazí na další zával, který zatarasil cestu do neprobádaných podzemních prostor.
Jeden z nejpopulárnějších ruských vědců, který studuje starobylé civilizace vyskytující se na území dnešní Sibiře, objevil zříceniny velmi starobylých měst, jejich opevnění a megalitické stavby. A byl velmi překvapen nálezy v jedné z nejtajuplnějších oblastí Sibiře – náhorní plošině Putorana. Jedná se o kamenné zdivo, zbytky kolonád, opracované megalitické bloky, pozůstatky soch, umělé jeskyně a mnoho dalšího. A samozřejmě také pyramidy.
Ruiny starobylých staveb a další artefakty pradávných civilizací lze nalézt v mnoha údolích masivu Putorana. Ale nejen tam. Je jich spousta i na vrcholových plošinách táhnoucích se do nedozírné dálky sibiřské divočiny. V dnešní době jsou jen místy pokryty řídkou tundrovou vegetací, ale většinou jsou to nezměrné kamenné plochy bez života. Aktivní osvojení těchto míst lidmi muselo proběhnout v dobách, kdy bylo mnohem teplejší klima a kdy povrch náhorní plošiny byl pokryt lesy.
Legendární pastevci jelenů
Našeho vědce krása čarovné přírody na tomto území příliš nezajímala. Byl totiž uchvácen výpovědí nalezených archeologických vykopávek, protože o tomtéž vyprávějí místní domorodé kmeny již od nepaměti a používají přitom výlučně řeč pohádek a legend. V oblasti Sibiře žije mnoho severských národů Ruska. Ale mezi nimi právě Evenkové vyprávějíve svých legendách o náhorní plošině Putorana, a pokud jim máme věřit, žil tam ve velmi dávných dobách tajemný národ Ngomendrů a nedaleko od nich další národ Čurů. Jaké byly tyto dva národy ve skutečnosti? V podání Evenků šlo o vládce místních horských masivů a do paměti se jim vryli jako bohatýři – pro svůj vysoký vzrůst a velkou fyzickou sílu.
Nosili také plnovous a jejich oči byly modré. Tatáž legenda říká, že pásli jeleny. A jejich jeleni byli značně velcí, mnohem větší než všechny ostatní druhy. Současní vědci poznamenávají, že na území náhorní plošiny Putorana mohou být místní sobi skutečně považováni za velmi vzrostlé severské jeleny. Podle legendy Evenků mohl tento lid vysokých bohatýrů ve velmi dávných dobách dokonce zkrotit jednoho z největších, nejstrašnějších a nejnebezpečnějších zvířat na planetě Zemi – mamuta.
Jedna okolnost je však nejasná: Evenkové ve svých legendách vyprávějí, že tyto národy tu původně nebyly, ale přišly sem ze západu. Ale proč ze západu, a ne například ze severu? Řecké legendy hovoří o domovině mocných národů s názvem Hyperborea, která se rozkládala za polárním kruhem v oblasti dnešního severního pólu, kde jeden den trval celý rok, a v důsledku planetární katastrofy se ponořila do moře. Někteří badatelé se přesto domnívají, že část bílé lidské rasy přišla do Asie z amerického kontinentu. Koneckonců právě v Americe bylo nalezeno velké množství pohřbených mamutů společně s lidmi a tito lidé byli vysokého vzrůstu. Přišel snad tento národ z Ameriky?
Odkaz záhadných Hyperborejců?
Někteří západní vědci nelenili a provedli analýzu kostí nalezených v Americe a porovnali je s lidskými kostrami nalezenými na severních ostrovech Eurasie. A ukázalo se, že kosti jsou ve svém složení shodné. Z toho je ovšem možné dovozovat pouze rozsah masového přesídlování a migrace lidí ve vzdálené minulosti. Otevřená zůstává také otázka stáří nalezených ruin starověkých sídel, které byly objeveny na území náhorní plošiny Putorana.
Není rovněž jasné, kdo mohl poskládat tak obrovské a těžké kamenné megality? Byly zde nalezeny také jeskyně, které evidentně vytvořily lidské ruce. Přesněji ne ruce, ale spíše nějaké vyspělé stroje. Většina těchto jeskyní má pravoúhlý obdélníkový tvar s rovnými stropy a stěnami. Navíc nedávno tu došlo k dalšímu sesuvu půdy a vědcům se otevřel vchod do tunelu, který vedl daleko do hor. Tento tunel rovněž nemohl být vykopán krumpáčem a lopatou, protože na to má příliš rovný profil.
Podle složení vrstev, v nichž byly po celé Zemi odkryty ruiny pradávných měst, lze usuzovat, že tyto civilizace existovaly před velmi dávnou dobou. Rozumí se v době, kdy podle oficiální vědy po naší planetě běhali polodivocí kromaňonci. Kdo navíc ví, co se může skrývat ještě hlouběji pod těmito pravěkými ruinami?
Někteří vědci spočítali, že pradávná civilizace na území náhorní plošiny Putorana existovala asi před padesáti tisíci lety. Nalezené zříceniny starobylých osad a megalitů jsou velmi podobné stavbám, které nalezli ruští vědci také na území poloostrova Kola a dokonce i na polární části Uralu. I stáří těchto ruin je zhruba stejné. Nacházela se snad na celém území Eurasie obrovská, mocná a technologicky rozvinutá civilizace, která tam žila v době pravěku?
Dnes se někteří badatelé přiklánějí k verzi, že centrem rozvinuté civilizace dávné minulosti nebyla Evropa, ale území Sibiře a Uralu. Podle jejich předpokladu se tato civilizace mohla rozšířit až do oblasti pouště Gobi.
Určit dobovou identitu všech těchto nálezů a zjistit, kdo byli oni neznámí stavitelé, je věcí budoucnosti. Oficiální věda zatím všechny podobné objevy ignoruje. Ale možná je to lepší, protože naše civilizace není připravena na to, aby se před ní odhalila tajemství dávných národů. A proto musejí zůstat uzamčené v hlubinách dávnověku tak dlouho, dokud nepřijde ten pravý čas na jejich odemčení.
