Z našeho pohledu obrovské platy – stovky tisíc dolarů ročně – jsou pro Američany stále méně uspokojivé. Ani tak velké peníze již neposkytují obyvatelům největších měst v USA dostatek prostředků, aby si nic nemuseli upírat. Proč ani ti nejúspěšnější zástupci západní společnosti dnes nemají dost peněz?
Oslnivý mýtus o zemích „zlaté miliardy“ je postaven na přesvědčení, že každému emigrantovi se automaticky dostane životní úrovně, která je řádově lepší než doma. Přitom životní úroveň na celém světě, ale především v rozvojových zemích, roste velmi rychle. Naopak v zemích zlaté miliardy stagnuje. Skrytá inflace zdánlivě stabilních světových měn činí z běžného životního stylu střední třídy stále dražší luxus.
Těžký život velkoměsta
Zvláště výrazné je to ve velkoměstech. Ideolog globalizace, filozof a šedá eminence evropské politiky, Jacques Attali, rád opěvuje megapolis – rajskou oázu nomádů budoucnosti obklopenou pouští, kde se méně úspěšní nomádi plahočí a řežou hlava nehlava. Ovšem tato fabulace již dávno není ztělesněním pravé skutečnosti.
Každý turista se může přesvědčit, že autentická Francie, Anglie či Amerika zůstává pouze v malých městech a na vymírajícím venkově. Velkoměsta v těchto zemích jsou internacionální uzly, kde bije do očí kontrast mezi naříkající chudobou a neuvěřitelným luxusem. Propast mezi malými městy a velkoměsty je stále hlubší. Přemrštěné zdražování vyhání každý rok z velkoměst desítky tisíc místních lidí, kteří jsou nuceni stěhovat se do vnitrozemí.
Proces likvidace střední třídy je nejaktivnější ve velkých městech. „Střední třída v Chicagu prakticky zanikla,“ zní závěr vědců z Illinoiské university, kteří zveřejnili svoji práci v únoru tohoto roku. Studovali příjmy obyvatel města za posledních 60 let. V roce 1970 patřila více než polovina obyvatel Chicaga ke střední třídě. Dnes z ní tam zbylo pouze 16%. Ovšem podíl extrémně bohatých vyrostl z 5% na 20%. Převážná většina obyvatel dnes žije „od výplaty k výplatě“ a nemá žádné životní vyhlídky.
Čtěte ZDE: Proroctví Rothschildů pro nový rok: Co svět čeká a nemine? Ponížení Člověka mezi vším a ničím? Nic není takové, jak to vypadá. Mocní opět zbohatnou na ekonomické a migrační krizi. Boj za „práva“ žen a další pohromy
Hranice zabezpečení stoupá
Tím, že vědci položili přes sebe několik map města skládajících časovou řadu, vytvořili animaci, která živě ukazuje, jak v Chicagu probíhalo socioekonomické rozvrstvení. Před půlstoletím bylo obyvatelstvo smíšené, lidé zabydlovali městské čtvrtě bez ohledu na svůj příjem. Dnes je město jasně rozděleno na bohatý severovýchod a chudý jihozápad.
Taková historie je v případě Chicaga vysvětlitelná tím, že z města v posledních desetiletích zmizel téměř veškerý průmysl, který býval páteří tradiční ekonomiky. Podobné procesy však probíhají i v jiných a prosperujících městech, jejichž bohatství není nikterak spojeno s průmyslovou výrobou. Minulý rok Američany zarazila zpráva amerického ministerstva pro výstavbu a rozvoj měst. Naznačila totiž, že obyvatelé San Franciska s příjmem 117 tisíc dolarů na rodinu a rok by měli být započítáni mezi občany s nízkými příjmy. Přitom takový plat je pro mnohé Američany nedostižným snem. V Omaze nebo Kentucky je rodina s takovým příjmem považována za bohatou.
Obyvatelé San Franciska se však ve sporech na sociálních sítích rozhovořili o svých výdajích. Ano, mzdy v San Francisku rostou velmi rychle, ale ceny domu, nájmů, zdravotní péče, vzdělávání a další služeb rostou ještě rychleji. A dokonce i vysoce kvalifikovaní obyvatelé San Franciska jen s obtížemi drží krok se střední třídou v životním stylu – dům, dvě auta, dvě děti a retriever na zahradě. Pro lékaře, který bere okolo 200 tisíc ročně, je tento americký sen vcelku dosažitelný. Pro farmáře v San Francisku (18 tisíc ročně) nebo pro učitelku mateřské školy (15 tisíc ročně) je to utopie.
K dnešnímu dni dvě třetiny rodin s dětmi v San Francisku nemohou dosáhnout na 117 tisíc dolarů ročně. Oficiálně budou považovány za „nezabezpečené“. Bonusy z tohoto přiznání jim však neplynou žádné.
Chudí bohatí
Průzkum zveřejněný v novinách z města Palo Alto ukázal, že obyvatelé Silicon Valley s příjmem 400 tisíc dolarů ročně se považují za „střední třídu“. A není to dáno jejich skromností, ale faktem, že splátky hypoték a půjček spolknou většinu jejich obrovských příjmů.
V roce 2016 požádali inženýři zaměstnaní ve společnosti Facebook na setkání s šéfem Markem Zuckerbergem, aby jim nějak pomohl s nájemným, které v té době dosáhlo v Silicon Valley nového rekordu. Na nájemné v bytě se dvěma ložnicemi, vypočítávali inženýři, musejí vydělávat nejméně 216 tisíc dolarů ročně. To bylo dokonce i pro IT giganty trochu moc.
Přitom ohromné množství peněz v americké ekonomice nevytváří žádné nové hodnoty. Jednoduše stará aktiva zcela nereálně stoupají v ceně. „Žiju nedaleko Los Angeles,“ sděluje americká hospodyňka své pocity na populárním fóru. „Nedávno jsem viděla dům čtyři kilometry od moře. Postaven byl v roce 1954, 116 metrů čtverečních, tři ložnice, dvě koupelny, provedena malá renovace, skromný dvorek, všechno velmi jednoduché... Nabízeli ho za 750 tisíc dolarů! Tři čtvrtiny milionu dolarů za obyčejný dům, postavený pro pracujícího muže před 60 lety, nemá pláž ani bazén! V době výstavby nestál víc než 35 tisíc!“
Paradoxně peníze, které profesionálové vydělají v technologicky špičkových oborech, jdou na koupi takových starých domů. A lidé s průměrnou mzdou si už vlastní bydlení nemohou vůbec dovolit.
Čtěte ZDE: Zelená utopie: Přichází greenpunk a socialismus? Ne, to jen americké senátorky chtějí vybudovat rovnou komunismus! Tentokrát v zelené místo rudé. Nechceš pracovat? Zaplatíme ti flákání. Sbohem svobodo!
Nikdo nemá dost
Před rokem Američané diskutovali o rodinném rozpočtu manželského páru právníků žijících v New Yorku. Pověděli o něm novinářům pod podmínkou anonymity. Každý vydělával 250 tisíc dolarů ročně. Po zaplacení daní a odvodů do penzijního fondu jim z půl milionu zůstane 278 400 dolarů. Péče o dvě děti sebere z této částky 42 tisíc ročně. Novinář nespecifikoval, zda peníze šly na chůvu, školu nebo mateřskou školu, ale pro New York jde o částku poměrně reálnou. 60 tisíc jde na splátky hypotéky, 32 tisíc na splátky půjček na vzdělání, 20 tisíc na daň z domu, který stál jeden a půl milionu, 5 tisíc na komunální služby a dalších 2,5 tisíce na pojištění. Téměř 10 tisíc stojí půjčka na dvě auta. 18 tisíc ročně vynaloží na tři rodinné dovolené, 23 tisíc na jídlo, 10 tisíc na oblečení a 12 tisíc na mimoškolní aktivity pro děti.
Sečteno a podtrženo zůstane bohaté rodině ročně něco přes 7 tisíc dolarů. To je vše, co se jim podaří za rok ušetřit. Mnoho Američanů, kteří se obeznámili s touto statistikou, popadl spravedlivý hněv. Vždyť na dovolenou není nutné jezdit třikrát do roka, ani chodit dvakrát měsíčně do restaurace, i auta lze pořídit levnější.
Tento článek však dobře odrážel finanční tlak, pod kterým žijí i nejúspěšnější rodiny západního světa, pokud chtějí obstát ve své třídě. Jejich méně zabezpečení spoluobčané čelí stejným problémům ve skromnějších podmínkách. Výsledek je však stejný: Američané si dnes neušetří téměř nic na horší časy.
Podle statistik z roku 2016 mělo 69% Američanů na bankovním účtu méně než tisíc dolarů. A 34% nemělo vůbec žádné úspory.
Zdá se, že těmto lidem je předurčeno rozšířit kmen „nomádů budoucnosti“ žijících v poušti. Leč ani život bohatých nomádů v megalopolích nebude zrovna sladký.
Zdroj.
