Když 21. března navštívil čínský prezident Si Ťin-pching Itálii, kde strávil dva dny na státní návštěvě, okamžitě to vyvolalo podrážděnou reakci ozývající se z hlavních evropských metropolí.
Příčina je v tom, že prezident Si se vydal dláždit „Novou hedvábnou stezku“ do Evropy přes jih kontinentu. V Itálii si Číňané usmysleli získat tamní přístavy pro překládku svého zboží. Kontejnerové lodě s čínským zbožím jsou dosud vykládány hlavně v severních přístavech Evropy: V Rotterdamu, Antverpách, Hamburku a Bremerhavenu.
Spadla Itálie do čínské sféry vlivu?
Od Apeninského poloostrova trvá cesta k těmto přístavům pět až šest dní. Proto je logické vykládat kontejnery v Itálii a posílat je dál po silnici nebo po železnici. Peking už podobné zkušenosti má. Na podzim roku 2009, kdy se Řecko začalo nořit do vleklé dluhové krize, si čínská státní společnost COSCO pronajala polovinu kontejnerového terminálu v přístavu Pireus v blízkosti Atén.
Aby se totiž řecká vláda vypořádala s hospodářskými problémy, začala rozprodávat státní majetek. V roce 2016 přišla řada i na přístav Pireus. Společnost COSCO snadno získala kontrolní balík jeho akcií, a stala se plnoprávným vládcem přístavu.
V Pekingu se na to dobře připravovali. O dva roky dříve se Čína chystala postavit vysokorychlostní železnici z Pirea do střední Evropy. Magistrála měla procházet z Řecka přes Severní Makedonii, Srbsko a Maďarsko. Brusel to však nedovolil. V obavě, aby se Číňané tak dalece rozvinuli, pod záminkou, že Maďarsko porušilo pravidla výběrového řízení, zablokoval výstavbu srbsko-maďarské části železnice.
Řecký scénář pro Itálii?
Exxperti se nicméně domnívají, že tento konflikt bude dříve nebo později vyřešen ve prospěch Číny. A to tím spíše, že při dnešní logistice se v loňském roce zvýšil obrat kontejnerů přepravovaných Čínou přes přístav Pireus asi šestkrát.
Podobný projekt se Peking rozhodl realizovat na Apeninském poloostrově. I tady lze zaznamenat určité paralely. Itálie má dnes také obrovský dluh a oslabenou ekonomiku. Teoreticky ji mohou čínské investice podstatně osvěžit. Evropští politici však Italy varují: hlavní profit z nového projektu bude mít Čína. To její společnosti dostanou zakázky na rekonstrukci přístavů a místní dopravní infrastruktury - a vydělané peníze si odvezou domů.
Čína má zájem o dva italské přístavy. Oba jsou na severu země, v samém podbřišku Evropy – Terst na pobřeží Jaderského moře a Janov u Ligurského moře. Z Janova je příhodná přímá cesta do západní Evropy a z Terstu do Evropy střední. Nová dopravní spojení se jeví být optimální pro „Novou hedvábnou stezku“ – projekt, který v sobě organicky zahrnuje ekonomické i geostrategické zájmy Číny.
Čtěte ZDE: Hýbe světem bez povšimnutí: Bojují Rockefellerové s Rothschildy o Británii? Co na to Trump? Zlatá éra vztahů s Čínou. Londýnská dilemata. Kdo financoval zbrojení Podnebesí?
Proč je Západ proti?
Italské plány Pekingu se nelíbí mnoha lidem na Západě. Fascinace čínskou ekonomikou opustila západní politiky přibližně před dvěma roky. Tehdy si poprvé uvědomili, že pod hesly liberalizace globálního obchodu Peking po celém světě prosazuje své společnosti kontrolované čínským státem a že čínský státní kapitalismus s jeho bohatými možnostmi a centrálním plánováním vyrostl na úroveň vážného konkurenta, který poráží ekonomiku Západu.
Rétorika Západu se proto změnila. Na nedávném Světovém ekonomickém fóru v Davosu americký politický finančník George Soros nazval Si Ťin-pchinga „nejnebezpečnějším protivníkem otevřených společností“. Podobná hodnocení lze zaznamenat i v hlavních západních médiích.
Německý levicový týdenník Der Spiegel vidí jako příčinu ekonomického rozmachu Číny „pohrdání společně vypracovanými pravidly“. Časopis Focus zase připomněl „obrovské ambice“ Si Ťin-pchinga, které vyjádřil na posledním sjezdu čínských komunistů: „Čína se musí opět stát centrem světa – ekonomickým, technologickým, politickým a vojenským“.
Teze prezidenta Si působí na Západ jako červený hadr na býka. Západní politici, před jejichž očima se Podnebesí postupně mění v supervelmoc, svými umanutými postoji vůči rostoucímu Východu skutečně býky připomínají. Stejně umanutá je i kritika vůdců sjednocené Evropy namířená proti „nezkušené“ italské vládě. Tvrdě ji peskují za to, že Itálie, která je součástí skupiny G7, by se prý neměla Číně takovýmto způsobem podbízet.
Okleštěné memorandum
Masivní tlak ze strany Bruselu proti plánům spolupráce mezi Římem a Pekingem donutil italské vyjednavače k dílčímu ústupku. Podle místních médií vypověděl italský premiér Giuseppe Conte řadu dříve dohodnutých smluv. Nicméně 23. března nakonec navzdory kritice vládců EU slavnostně podepsal v Římě hlavní dokument - Memorandum o vzájemném porozumění.
V souladu s memorandem Čína brzy vynaloží několik miliard eur na rozvoj přístavů v Janově a Terstu a naváže partnerství mezi čínskou cestovní kanceláří Ctrip a letištěm v Římě, železniční společností Trenitalia a muzeem Ferrari ve městě Modena. ČLR také rozšíří spolupráci mezi státními sdělovacími prostředky obou zemí a kontakty ve sféře kultury a podnikání. Uzavřená dohoda je však oboustraně výhodná: například otevírá obrovský čínský trh pro vývoz italských pomerančů.
Memorandum už v neděli zkritizoval německým ministr zahraničí Heiko Maas. V rozhovoru pro týdeník Welt am Sonntag řekl: „Pokud si některé státy myslí, že s Číňany lze dělat chytré obchody, pak se jednoho dne budou velice divit, až se probudí do závislosti …“ a dodal: „... nabídky, které se v krátkodobém horizontu jeví jako přínosné, mohou časem dostat hořkou pachuť“. Mluví zjevně z vlastní zkušenosti. Nakonec u nás doma tuto hořkost coby vazalové Německa pociťujeme již hezkou řádku let.
Čtěte ZDE: Mnichovské hádanky lze rozluštit: Žijeme v typicky předválečném období. Čína na vrchol? Zhasne Rusko? Dosavadní světový řád padl. Ztracené iluze staré éry. Utajené pozadí Brexitu? Evropa na scestí
Čínská finanční expanze
Pro příklady závislosti na Číně není třeba chodit daleko. Stačí se podívat třeba na Turkmenistán. Pod břemenem nutnosti splácet dluhy Číně dnes zažívá vážnou hospodářskou krizi. Čína si prostě osvojuje metody, jimiž si dosud podmaňoval své východní sousedy Západ. Rozdíl je pouze v tom, že na Západě jde převážně o kapitál soukromý, kdežto v Číně převážně o kapitál státní.
A postupuje při tom stejně tvrdě jako Západ. V roce 2010 Čína zrekonstruovala hlubokovodní přístav Hambantota na Srí Lance. O sedm let později přešla hlavní aktiva tohoto přístavu na společnost China Merchants Port Holdings. Vláda Srí Lanky tak částečně uhasila svůj čínský dluh ve výši několika miliard dolarů.
Ministr Maas ovšem nemá ani tolik starost o budoucí problémy Itálie, jako spíše o to, že severní italské přístavy využívané čínskými společnostmi seberou byznys německým přístavům v Hamburku a Bremerhavenu, které přijdou o čínské zboží.
Tento příběh má však také geopolitický aspekt. Hovořil oněm v pondělí komisař EU pro rozpočet Günther Oettinger. „S obavami pozoruji, jak v Itálii a v dalších evropských zemích celé bloky strategicky důležité infrastruktury – elektrické vedení, dálnice a přístavy – padají nikoliv do evropských, ale do čínských rukou,“ prohlásil v rozhovoru pro mediální skupinu Funke.
Čínu Evropská komise nezastaví
V souvislosti s tím Oettinger navrhl „popřemýšlet o zavedení evropského práva veta nebo mechanismu pro schvalování smluvních transakcí,“ k čemuž by byla oprávněna jen Evropská komise. Čínsko-italské memorandum o spolupráci sice už pod takovou restrikci nespadne, ale Uettingerova výzva se pokouší narušit vztahy mezi Čínou a Evropou.
Takové případy už novodobá historie zná. Například v roce 1999 navštívil tehdejší čínský vůdce Ťiang Ce-min Švýcarsko. V Bernu na něho před budovou federálního parlamentu čekala skupina demonstrantů, kteří drželi transparenty „Svobodu Tibetu!“ Ťiang Ce-min rozčileně vešel do budovy parlamentu, aniž by se uvítal se švýcarskou prezidentkou Ruth Dreifussovou a federální vládou. V projevu pak Švýcarům oznámil: „Dnes jste ztratili dobrého přítele.“
Od té doby uplynulo již dvacet let. Čína mezitím posílila a rozšířila svůj vliv po celé planetě. Přátelit se s ní chtějí politici mnoha zemí. A nyní Italové skutečně otevřeli Pekingu jižní dveře do Evropy.
Je nepravděpodobné, že neschopným byť o to ambicióznějším evropským lídrům se podaří je zavřít. Ostatně západní kapitál si už dávno vyšlapal čínskou cestu tam a zpátky.
„Nová hedvábná stezka“ si našla další perspektivní trasu.
Zdroj.
