Radovan Karadžič, jedna z klíčových politických postav balkánské války v 90. letech, už nikdy nevyjde z vězení. Rozsudek doživotí byl vynesen takzvaným soudem v Haagu – nebo spíše tím, co po něm zbylo. Co je to za podivný soudní mechanismus, proč byl trest Karadžiče tak nemilosrdně zpřísněn a jaký to má význam pro evropskou vládnoucí elitu?
Zbytková spravedlnost
Bývalý vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič byl dříve odsouzen Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) na 40 let vězení za „válečné zločiny“, což pro 73 let starého Karadžiče bylo samozřejmě stejně tak de facto doživotním trestem. Odmítl však přiznat vinu a podal odvolání, což v Haagu vyvolalo nepřiměřenou odvetnou reakci.
V dubnu loňského roku požadovala prokurátorka Katrin Gustafsonová v reakci na Karadžičovo odvolání, aby byl trest prodloužen na doživotí. Přitom žádný ICTY již právně neexistuje, neboť byl rozpuštěn. „Instituce“, která 21. března 2019 vynesla doživotní verdikt a zamítla Karadžičovo odvolání, se nazývá „Mezinárodní reziduální mechanismus pro trestní řízení v Haagu“. Fantastická struktura, jejíž legitimita je rovna nule.
„Odvolací senát souhlasí s tribunálem, že trest – 40 let vězení – není vzhledem k závažnosti trestných činů spáchaných Karadžičem adekvátní. Rozsudek je považován za neopodstatněný a nepravomocný. Soudní tribunál udělal chybu, když udělil trest 40 let vězení,“ přináší jeden ze srbských televizních kanálů zprávu přicházející z podsvětí „zbytkového mechanismu“ v Haagu. Rozsudek nad Karadžičem vynesl dánský soudce Van Prüsse Johnson, který dříve působil v Kosovské Mitrovici, kam byl „převelen“ na pomoc albánské justici. Do té doby sloužil jako člen tribunálu pro genocidu ve Rwandě. Jeho jméno prozrazuje starou aristokracii z Holštýnska a jejího dědice, který vystudoval Harvard.
Verdikt je konečný a nepřipouští odvolání. Leč všechno to vypadá jako čistě odporná msta ze strany bývalého takzvaného tribunálu.
Čtěte ZDE: Invazi muslimů do Evropy připravilo již rozbití Jugoslávie: Srbové vše předvídali. Kosovská pojistka amerického plánu. Haagský tribunál osvobozením Vojislava Šešelje jen předstírá objektivitu
Živná půda pro spekulace
Je samozřejmě možné postavit spekulaci na spojení tvrdšího trestu pro Karadžiče s pouličními protesty v Srbsku, ale s největší pravděpodobností o nic takového nejde. Mnozí v Srbsku považují Karadžiče za národního hrdinu a způsob, jak s ním zacházeli v Haagu, mluví spíše proti příznivcům evropské integrace než v jejich prospěch. Vojislav Šešelj to ve středu večer vyjádřil za všechny Srby: „K čemu Srbsko potřebuje takovou Evropskou unii?“ Navíc odvolání leželo u soudu téměř rok a tehdy v Bělehradě žádné protesty nebyly.
Podle jiné verze chtělo ono reziduum tribunálu ukončit všechna soudní řízení, včetně nejhlasitějšího Karadžičova odvolání, do 24. března, což bylo výročí začátku bombových útoků NATO na Jugoslávii v roce 1999. Ale Karadžiče neobvinili v souvislosti s touto válkou, nýbrž za válku v Bosně, která skončila v roce 1996. V roce 1999 pracoval jako psychoterapeut v ordinaci Dragana Dakiće a do politiky se už nezapojoval.
Čtyřicet bodů obvinění ICTY proti Karadžičovi se týká událostí v jihovýchodní Bosně, konkrétně v Srebrenici a Goražde, a také obléhání Sarajeva. Neexistuje tudíž žádná přímá souvislost s válkou v roce 1999, ačkoliv pro mnohé Evropany se všechny války na území bývalé Jugoslávie od roku 1991 spojily do jednoho velkého a nepochopitelného celku, v němž nese vinu pouze srbská strana.
Jiná „konspirační teorie“ spojuje rychlé a brutální ukončení Karadžičova případu s nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu. A je také trochu sporná. ICTY byl vnímán jako čistě evropská struktura, ale ve skutečnosti byl založen z rozhodnutí OSN a pracovali tam nejen Evropané. Na druhou stranu pro naprosto neznámé státní zástupce a soudce z Toga nebo Bangladéše to byl velký kariérní skok, který je rázem vynesl na úroveň místních ministrů spravedlnosti. A v takovém Togu je od této pozice blízko k prezidentovi. Je zcela zřejmé, že přivolaní soudci ze třetího světa se projevili jako horliví zastánci účelové politiky a praktik tribunálu a stali se z nich velcí inkvizitoři horší španělského Torquemada. Vzácná opozice pocházela pouze od sebevědomých lidí – Skandinávců a Britů.
Zvůle národních tribunálů
Likvidací ICTY právně přešly všechny nedokončené případy, vyšetřování a exekuční řízení na tzv. Národní tribunály. To znamená, že případy obviněných, kteří nebyli odsouzeni v Haagu, přecházejí pod jurisdikci struktur působících v Sarajevu, Prištině, Záhřebu a s jistými výhradami v Bělehradě. Při takovém scénáři by se případ Karadžiče mohl dostat k Sarajevskému tribunálu, kde by ho mučili, pokud rovnou nezabili, a poté odsoudili k několika trestům odnětí svobody do konce časů. Pravděpodobnost, že by mohl být před rozhodnutím odvolacího soudu převezen do Srbska, byla velmi malá. Vytvoření takzvaných Národních tribunálů, které v místě přebírají pravomoci ICTY, je katastrofální idea. O nějaké spravedlnosti už nemůže být ani řeč ani náznakem. Jde výhradně o nástroj pomsty a vyrovnání účtů.
Každý „Národní tribunál“ má naprostou volnost libovolně interpretovat pojem „kolektivní odpovědnost“, což je vynález ICTY používaný k potrestání vyšších představitelů Srbska, bývalé Srbské krajiny, srbské Bosny a vyšších důstojníků jejich armád.
Celý mechanismus funguje přibližně takto: ICTY se usnesl na tom, že všichni tito lidé „chtěli“ nebo „zamýšleli“ provést genocidu, nebo podobné válečné zločiny. Neexistují totiž žádné fyzické důkazy ani svědectví. Jde o orwellovský "myšlený zločin" v tom nejčistším pojetí. Prokurátoři a soudci ICTY vložili tyto myšlenky do hlav srbských obžalovaných, prohlásili to za skutečnost, a začali je soudit. Ve stejném důvodném řetězci byli všichni podřízení vyšších státních funkcionářů a vyšších důstojníků považováni za spolupachatele téže myšlenky a obviněni z genocidy.
Z hlediska práva a jurisprudence to silně připomíná procesy Třetí říše proti antifašistům. Místní tribunály jsou poněkud více při zemi, protože řeší případy menšího významu, než byly procesy se Slobodanem Miloševičem, Ratkem Mladićem a Radovanem Karadžičem, ale mohou svévolně interpretovat princip „kolektivní odpovědnosti“ úplně stejně.
Jinými slovy, každý, kdo byl v 90. letech minulého století ve spojení s výše uvedenými státními útvary a armádami, spadá pod „kolektivní odpovědnost“ a nachází se v zóně ohrožení. S jedinou výjimkou: Princip „kolektivní odpovědnosti“ ICTY nevztahoval na Albánce. Z pohledu bývalého tribunálu a jeho státních zástupců a soudců jsou Albánci jako národ poškozenou stranou a UČK (Kosovská osvobozenecká armáda hrdlořezů) neměla prý v úmyslu genocidu kosovských Srbů a Romů.
Čtěte ZDE: Máme krvavé ruce: Přesně před 20 roky jsme napadli Srbsko. Jeho osud můžeme prožít sami. NATO ani EU nás neochrání. Spíš napadnou. Horší než zločin je chyba. Jak z toho pryč? Tyran naslouchá. Chytrému napověz
Podlá rezoluce OSN
V rámci mezinárodního práva měl být tento systém zakotven rezolucí OSN uznávající kolektivní vinu (tzv. odpovědnost )Srbů za údajnou genocidu. Rezoluci zablokovalo Rusko. Pokud by byla rezoluce přijata, Srbové by na planetární úrovni propadli jako vražedný národ s pověstí zhruba odpovídající Němcům ve druhé polovině 40. let. Ve vztahu k Chorvatům a bosenským muslimům se takto jednoznačný odsudek politicky nepřipouštěl. A co se týká Albánců, těm bylo smaozřejmě odpuštěno úplně všechno.
ICTY dokonale prokázal absenci mezinárodního práva v praxi, nahradil jej vykonstruovanými vzorci myšlených zločinů a prokázal maximální loajalitu vůči západním politickým zadáním. Samotná existence ICTY byla jistou formou existence Evropské unie a výrazem evropské vládnoucí elity, a to i přesto, že fungovala prostřednictvím afrických soudců.
Po vražedném zničení Jugoslávie se potřeboval evropský establishment s krví na rukou ospravedlnit, a tak prohlásil Srby vinnými genocidou. Jinak by se musel ptát sám sebe: „Co jsme to udělali?"
Sáhnou si do svědomí?
Na něco takového unijní a severoatlantická byrokracie, jež kolem sebe šíří „světlo civilizace“, není připravena. Vtrhli do složitého a těžko pochopitelného světa balkánských národů a nadělali v něm tolik hrůz a běd, že pro ně bude nemožné se očistit. Ne nadarmo se utajovala svědectví nizozemských důstojníků, kteří se vzdali ve Srebrenici, nikdo nepožádal o svědectví francouzské generály, kteří vedli obranu tzv. bezpečnostních zón, vůbec nebyly vzaty v úvahu okolnosti chorvatsko-muslimské války doprovázené hrůzným masakrem katolického obyvatelstva Hercegoviny.
„Mírové“ operace Evropské unie, OBSE a NATO na území bývalé Jugoslávie jsou jedním ze základních úhelných kamenů odhalujících vraždící evropskou byrokracii. „Zastavili jsme genocidu.“ Kdyby se tento propagadndistický pohle na věc zhroutil, mohla by v Bruselu vypuknout krize identity horší Brexitu. Současný charakter kolektivního vědomí evropské vládnoucí třídy nelze posuzovat mimo kontext válek v Jugoslávii v 90. letech a následné činnosti ICTY.
A je zcela evidentní, že zpřísnění trestu Radovanovi Karadžičovi na trest nejvyšší možný - v reakci na jeho tvrdošíjný vzdor muže, kterému žádná vina nebyla prokázána - bylo pro ně jediné možné východisko. Téma ICTY muselo skončit takovým hromovým akordem, aby se ještě jednou ze zpětného pohledu potvrdila „správnost“ oficiálně hlásaného postoje.
Ale jednou se jim to vrátí. Určitě se jim to vrátí.
I s úroky.
Zdroj.
