Když jde řeč o megalitech, běžně informovaný člověk si vybaví gigantické bloky, přesně opracované, navzájem těsně spojené, takže nepotřebují maltu jako pojivo, a nejčastěji vystupující na pozadí vysokých skalnatých vrcholků. To je obraz, který do hlav veřejnosti zafixovala média.
Machu Picchu
Pod slovem „megality“ si mnozí představí také obraz peruánského Machu Picchu. Připomeňme si:
„Machu Picchu (v překladu „Starý vrch“) je město starověké Jižní Ameriky. Leží v Peru, 6 kilometrů od vesnice Aguas Calientes, na vrcholu horského sedla v nadmořské výšce 2430 metrů a dominuje nad údolím řeky Urubamby. V roce 2007 získalo titul Nový div světa.
Někteří archeologové věří, že toto město bylo vytvořeno velkým vládcem Inků Pachacútecem jako posvátné horské útočiště před dobytím jeho říše, tedy kolem roku 1440, a fungovalo až do roku 1532, kdy Španělé vtrhli na území incké říše. V roce 1532 všichni jeho obyvatelé záhadně zmizeli.“ Toliko Wikipedia.
Navzdory samotným peruánským starousedlíkům, kteří tvrdí, že jejich předci nic takového nepostavili, historici i nadále krmí svět mýty o „velké civilizaci starověkých Inků“ a o udivujícím Pachacútecovi.
Poněkud jiná realita
Ale o našem objektu se už na první pohled vkrádají myšlenky zpochybňující pravdivost oficiálních informací. Za prvé, Inkové opravdu nemohli nic takového postavit, i kdyby jen proto, že před příchodem bílých lidí nevěděli nic o výrobě oceli. A bez ocelových nástrojů veškeré hypotézy o metodách podobného stavitelství spadají do říše pohádek.
A za druhé, jaké že je to město?! Ve městě normálně žijí lidé, a proto musejí mít k dispozici všechny životně důležité části infrastruktury, jako jsou:
- obydlí,
- místa pro chov hospodářského skotu a drůbeže,
- místa pro skladování zásob,
- řemeslné dílny (hrnčířství, kožedělné práce, tkalcovství, kovářství apod.),
- sklady a špejchary pro uchovávání a zpracování surovin,
- město tohoto typu si nelze představit bez lazaretů, obchodů, tržnic, koupelí a samozřejmě také latrín,
- měly by se zde nacházet rovněž svatostánky a alespoň jedno shromaždiště, tj. náměstí pro veřejná setkání a oslavy svátků.
To je pouze neúplný seznam částí městské zástavby, bez nichž nemůže být žádná zastavěná lokalita považována za město. Navíc každé sídliště vyžaduje spoustu zdrojů: pitnou vodu, otop, zemědělská zařízení pro pěstování potravin, louky pro pastvu skotu atd.
Každý rozumný člověk tedy snadno dospěje k nevyhnutelnému závěru, že před námi přinejmenším není město, ale pouhá ves. A pokud budeme přemýšlet dál ve stejném duchu, nutně nám vytane na mysl, že pokud tady bývali lidé, nežili tu trvale.
Význam Machu Picchu tak „klesá“ maximálně na nějaký druh strážního bodu, výrobní dílny nebo kultovního místa. Do takových staveb ovšem lidé nikdy nevložili více sil a prostředků, než kolik bylo nezbytně nutné.
Co z toho plyne?
Především fakt, že žádná z existujících verzí původu a využití komplexu v peruánských horách není udržitelná. Navíc pouhý letmý pohled na různorodé prvky staveb nám dovoluje učinit závěr, že jde o objekty, které byly postaveny v různých dobách, různými způsoby a při nestejných stavitelských možnostech.
Převažující počet staveb vznikl v naší době za pomoci primitivních technologií s naprostým nepochopením toho, co vlastně stavitelé dělají. Náhodně posbírali a hrubě opracovali malé kameny, „halabala“ je poskládali na hliněný podklad a turistům napovídali, že jsou to starodávné stavby. Nemusíme však být vysoce kvalifikovaní specialisté, abychom pochopili jednoduchou věc: před námi je možná několik málo fragmentů skutečné megalitické kultury, jíž by bez zásahu současných stavitelů bylo snad možné nazvat „chrámem“ nebo „observatoří“, nikoli však městem.
Většina z mých známých expertů, kteří osobně navštívili Machu Picchu, vyjadřuje hluboké zklamání z toho, co viděli. Několika slovy to lze vyjádřit: „Jel jsem se podívat na starověké megality a ukázali mi ubohé novodobé plagiáty. Masový podvod, turistická atrakce pro nepříliš vzdělané exaltované návštěvníky.“
Zastavěné kamenolomy
Jedna věc je nesporná: kamenolom, kde se těžil andezit a žula, byl používán také k výrobě lecčeho přímo na místě. A surovinou v této „manufaktuře“ byly právě vytěžené horniny. Něco z nich přece vyrábět museli.
Bylo by nespravedlivé pominout takový objekt, jako například „dům Inků“:
Někdy se nazývá „fontána Inků“, ale to není podstatné.Každému je jasné, že je to cosi technologického, určené spíše pro nějakou výrobu než pro obývání.Ještě ostřeji vystupují informace o takových objektech, jako na následující fotografii:
A nejde o jediný případ svého druhu v Jižní a Střední Americe.
Obecně téměř všechny objekty, které věda obvykle připisuje mezoamerické kultuře, mají jeden společný charakteristický rys:
Vypadají jako novodobé kamenolomy, které byly přestavěny na tematické zábavní parky. Typické v tomto smyslu je Choquequirao, kde není vůbec nic jiného kromě teras a zdí postavených z neotesaných kamenů. Přitom v této oblasti existují vpravdě úžasné artefakty. Ale ví se toho o nich velice málo. Dokonce je i problematické nalézt k nim snímky v dostatečném rozlišení. Mluvím tu například o mexickém El – Fuerte ve státě Sinaloa.
Novináři po celém světě básní o peruánském městě Cuzco, nebo o pyramidách v Palenque, ale o tomto není známo téměř nic:
El – Fuerte
Ačkoli je to smutné, musíme přiznat, že většina známých megalitických staveb nemá žádný vztah ke starověku. Vznikly totiž nikoli v časech prvobytně pospolných lidí, a už vůbec ne před nimi, jak by se to mnohým romantikům mezi námi velmi líbilo, ale se vší pravděpodobností v poměrně nedávné době, kdy úroveň technologie zpracování kamene a výroba geopolymerního betonu dosáhla vrcholu dokonalosti. To znamená až v devatenáctém nebo ve dvacátém století. Avšak "turistická" věda je učinila staršími a vydává je za dílo starověku.
Nepochybně, většina vědců se žalostně mýlí, ale jisté je rovněž to, že patrně existuje spousta lidí, kteří záměrně lžou a plní tak požadavek politiků a kdejakých obchodníků, kteří jsou ochotni investovat v zájmu budoucích zisků plynoucích z obchodu se „starožitnostmi“. Jedná se o nepopiratelný zákon trhu: pokud existuje poptávka po tajemné historii a starověkých artefaktech, pak nutně vznikne také nabídka.
Stonehenge
Více než o Machu Picchu, Teotihuacán a Pumapunku (na jezeře Titicaca) se natáčí a píše snad jen o tzv. „Stonehenge“ v Británii. Vždyť jde (vedle Nového Zélandu) o jediný svého druhu megalitický komplex v celém Britském impériu, tudíž musí být hlavní na celé planetě.
Nicméně většině lidí už musí být jasné, že tyto megality vůbec žádné megality nejsou. A to i přes známou rekonstrukci této slavné „observatoře“ z dob, kdy ještě vypadala jako obyčejná hromada kamení.
Podobná megalitická studia začala v devatenáctém století, kdy Angličan Algernon Herbert poprvé popsal kameny ohromných rozměrů rozházené na kopci v hrabství Wiltshire (asi 130 km jihozápadně od Londýna). A právě v tomto traktátu poprvé zazněl termín megality.
Co znamenaly do té doby, než je našli současní Britové, není známo nikomu. Kromě fragmentů, které sebral Herbert, byly učiněny hypotetické pokusy o to, jak by tyto kameny mohly vypadat dříve, a právě tyto fantazijní obrazy se dnes vydávají jako autentická, ne-li fotograficky přesná, schémata.
Opakuji: Mohlo jít o přibližnou rekonstrukci, o předpoklad, jak by mohly megality Stonehenge vypadat před zbořením.Ale nikdo nemůže ani s přibližnou přesností říci, že kameny byly přesně v tom postavení, jak je umělec vykreslil. Kromě toho nikdo nemůže ani zaručit, že obrazy byly namalovány na konci šestnáctého století, a nikoliv v osmnáctém, nebo dokonce na počátku devatenáctého století. Zde je rytina, kterou vědci datují do roku 1575:
Britská chlouba
Za co stojí názor imperiálně hrdých „britských vědců“, není asi třeba zvlášť objasňovat. Připomeňme například tento výrok:
„Radiokarbonová analýza provedená v roce 2008 ukázala, že první namodralé kameny byly ustaveny do velkého kruhu kolem tohoto naleziště před rokem 3000 př. n. l., následné megality byly posazeny uvnitř velkého kruhu v období mezi 2400 a 2200 př. n. l.“
Přitom je dobře známo, že žádná radiokarbonová metoda není použitelná na minerály a vyvřelé horniny, protože v sobě nevážou izotopy, podle jejichž doby rozpadu se určuje stáří vzorků. Ve světě dosud nebyly vyvinuty žádné metody, které by byly vhodné pro spolehlivé určení stáří vzorků nemajících vztah k živé přírodě (rostlinného nebo živočišného původu).
Takže je očividná nehoráznost, něco takového tvrdit. Vedle toho existují méně známá pojednání, která celou historii komplexu ve Wiltshire vykládají v řadě odlišných pracovních verzí. Přesto je oficiální verze této teorie světovou komunitou vnímána jako dogma a vědecká pravda.
Původně slovanská pevnost?
Vše dokresluje lingvistická analýza původu slova Stonehenge. Všimněme si různého pravopisu samotného slova:
Stonehenge, Stonhing, a konečně Stanhengues, což zní jako stanhing.
Několik skupin lingvistů a filologů ve Velké Británii se bilo do krve za to, aby dokázali pravdu své vlastní verze původu a významu slova. Přičemž je víceméně jasné, že slovní kořen „stan“ má výhradně slovanský původ. Kořen „stan“ neobsahuje pouze slovo stanoviště, ale také stanice, což je místo, kde se nacházejí ozbrojené síly. Dříve slovo „stan“ označovalo místo dislokace těchto sil (viz „…kde měla armáda svůj hlavní stan…“) A signa (dnes „insignie“, což je polatinštění původního slovanského slova „signa“) byl odznak vojenské družiny, odtud pochází i slovo signál, což doslova znamená „mávat signou“.
Z toho je vidět, že pokusy odvodit etymologii mnoha slovanských slov z latiny končí úplným fiaskem, pokud se tím nezabývá tradiční věda. Mnohé lze čerpat ze slovníků devatenáctého století uložených v knihovnách a muzejních sbírkách.
V důsledku toho lze jako nejpravděpodobnější verzi původu slova „stanhing“ považovat tu, podle níž „stan“ znamená tábor či sídlo a „hing“ nahrazuje slovo „kníže“, který se v západoevropských jazycích změnil na „konung“ a později na „king“ (král). Tedy doslovně „stanking“ může znamenat „knížecí stolec“, „královskou pevnost“ a tak podobně.
Oslepeni historií
Ale na tom zase tak moc nezáleží. Hlavní věcí pro nás je, že máme příležitost uvědomit si, nakolik záměrné padělání historie, díky němuž jsme byli doslova oslepeni, nám nedává možnost proniknout k jádru věcí a nutí nás slepě věřit pohádkám, které jsou vydávány za vědecké poznatky.
Ovšem o jaké vědě tady mluvíme, když až dosud nikdo nedomyslel ani vysvětlení účelu slavného kromlechu. Zde je několik verzí, které nejvíce rezonují v duších a myslích diletantů důvěřivě přejímajících víru „vědců“:
- Pohanská svatyně k provádění náboženských rituálů.
- Observatoř antických zeměměřičů.
- Krematorium pro spalování těl mrtvých.
- Portál pro přemísťování v prostoru a čase.
- Startovací rampa pro létající talíř.
Existují ještě mnohem exotičtější verze, mnohem absurdnější, které ovšem mají právo existovat jen dotud, dokud není přesvědčivě dokázána pravá skutečnost. Proto by základy Stonehenge měly být zvažovány ve spojení se všemi ostatními strukturami radiální (kruhové) architektury, které existují po celé severní polokouli. Živými příklady takovýchto starověkých osídlení jsou města Skythů, která patří do tripolské kultury (viz třeba ruský Arkaim).
Ať už byl Stonehenge dříve cokoliv, má alespoň jednu věc společnou s jinými megality: sestává z obrovských kamenů. Ale na rozdíl od megalitů nalezených na hoře Šoria, které rozhodně nikdo ze současníků nepostavil, byl Stonehenge od samého počátku sestaven za použití železobetonových konstrukcí, omítky a moderní stavitelské techniky:
Samozřejmě nemáme právo tvrdit, že žádný Stonehenge dříve neexistoval a že byl postaven teprve v roce 1958. Vůbec ne. Pochopitelně i kameny podléhají stárnutí a rozpadu. Veškeré stavby musejí být v průběhu času opravovány a neustále udržovány, takže i tuto rekonstrukci bychom měli považovat za snahu o uchování kulturních hodnot. Jen pravdu by to umlčovat nemělo. Dnes ovšem vidíme po celém světě jen nepoctivost historiků, archeologů a stavitelů, pro něž jsou politické důvody důležitější než hledání pravdy.
Kolínská katedrála
Obecně je však zřejmé, že na stavitele a restaurátory je nejméně důvodů si stěžovat. Problém je u těch, kteří pro vlastní prospěch využívají výsledky práce nadšenců, kteří uchovávají dědictví po minulých generacích.
Například o perle gotické architektury západní Evropy je nám známo toto:
Dom zu Kölle (německy) je římskokatolická gotická katedrála v Kolíně nad Rýnem. Výstavba hlavního chrámu kolínské arcidiecéze probíhala ve dvou etapách, mezi lety 1248-1437 a 1842-1880. Tedy nejprve 189 let a poté, po přestávce trvající 405 let, dalších 38 let. Stavba zabrala celkem 227 let.
Nicméně podle oficiálních údajů byla katedrála dokončena teprve v roce 1974. Pravda, oficiálně se uvádí, že šlo o rok dokončení restaurátorských prací, aby se odstranily škody, které budova utrpěla během druhé světové války. Fakticky však stavební práce pokračují dodnes. Samozřejmě ve smyslu restaurování prvků konstrukce, které ztratily svůj původní vzhled. Ale ve skutečnosti „restaurátoři“ vytvářejí nová díla kamenického umění „středověku“ a další generace se neodváží ani spekulovat o tom, že by toto vše mohlo být postaveno teprve v naší době.
Snímek z konce 19. století:
Co zbylo z původního chrámu?
Celkově byla přestávka mezi rozestavěnou verzí ve středověku a pozdější dostavbou 405 let. Může tomu někdo uvěřit?
Uvažte, jak dlouho může uprostřed města vydržet opuštěné staveniště. Rok, dva? Dnes i déle, protože financování ostrahy staveniště není problém. Ale před půl stoletím by stavba byla rozebrána na stavební materiál během několika dní. Kdepak nějaké přestávky trvající celá staletí!
Vnucuje proto otázka za těchto okolností nevyhnutelná. Bylo by dobré vědět, jak se starověkým německým stavitelům podařilo rozestavět ve třináctém století konstrukci takovéto úrovně? Je vůbec možný takový rozdíl ve znalostech a technologiích oproti jiným zemím té doby?
Bez rozvinutého průmyslu a široké dostupnosti strojů a mechanismů by konstrukce podobných objektů byla možná jen v pohádce.
Hlavní mýlka historiků nespočívá v zakrývání technologií vzdálené minulosti, ale v umělém přesunutí zcela moderních objektů postavených v naší době do historie. Dnes by nikdo neuvěřil, že například Berlínské letiště bylo postaveno v patnáctém století. Ale kdo zaručí, že za padesát let tomu naši potomci také nebudou věřit?
Astronaut na katedrále
A na závěr: Dosud neutichly spory o původu postavy „astronauta“, jíž exaltovaní turisté mohou spatřit na dekorační fasádě středověkého kostela ve španělském městě Salamanca.
Katedrála Nueva byla postavená v letech 1513 až 1733. V té době, jak se snad shodneme, nebyli astronauti. A přesto jeden takový exemplář je vyobrazen na zdi katedrály. Dokonce v botách s rýhovanou podrážkou:
Člověk by předpokládal, že všichni vědí, že tuto skulpturu na fasádě katedrály si jako umělecký výstřelek dovolil vytvořit restaurátor a sochař Miguel Romero během opravy v roce 1990. Ale kdepak! Znovu a znovu slýcháme velké úvahy o tomto "historickém zázraku".
Pro mnohé je prostě těžké žít bez romantické pohádky ve světě, který duchovno nahrazuje historickými (a současnými) mystifikacemi. Jejich příjemci jsou příliš líní na to, aby si zkontrolovali důvěryhodnost informací. Pánbůh s nimi. Chtějí věřit na Santu Clause, ať si věří. Dospělí by si však měli znovu a znovu klást stejnou otázku
Kolik podobných „uměleckých výstřelků“ máme stále za bernou minci důkazů o "historických záhadách"?
Zdroj.
