“Ti, kdo znemožní existenci pokojné revoluce… činí existeci násilných revolucí nevyhnutenou.”
Tak pravil kdysi náš demokratický prezident, John F. Kennedy.
Jak by se asi díval na to, že se v roce 2016 jak Spojené státy, tak Velká Británie staly dějištěm právě takových pokojných revolucí?
Revoluční nápad Britů: Samostatný stát a demokracie
Co by asi říkal tomu, že Britové rozhodli poměrem hlasů 52 ku 48, že zpřetrhají své svazky s Evropskou unií, obnoví plnou suverenitu vlastního národa a vyhlásí znovu nezávislost, aby se napříště mohli světem ubírat po svém? Jinými slovy, obyvatelé Spojeného království usoudili, že o věcech obchodu a imigrace jejich vlastního státu by měl nadále rozhodovat lidem volený parlament, nikoli byrokraté z Bruselu. Vskutku revoluční myšlenka.
Začalo se tomu říkat Brexit. Britská odhodlanost šokovala globální elity.
Ovšem o dva a půl roku později je Británie stále členem EU a nezdá se, že by někdo měl přesnou představu o tom, kdy nebo jak se onen rozvod zvaný Brexit odehraje. Je to vítězství Londýna a evropských elit nad projevenou vůlí britského lidu. Byly to tyto elity, koho britské hlasování šokovalo a znechutilo - a kdo se cynicky rozhodl hrát hru na čekanou a roztrušovat poplašné zprávy o tom, co by se mohlo zemi přihodit, aby britskou veřejnost přiměli zpanikařit a zvrátit vlastní demokratické rozhodnutí.
Čtěte ZDE: USA: Modrá vlna ochabla. Overkill Demokratů? Řešení se našlo, naše bažiny se mají co učit. Falešný atentát na Clintonovy, Obamu i Sorose. Vyrábí doma Trump petardy? Fake média lžou až se zajíkají
Toto není vláda lidu!
Ale tak to v demokracii nechodí. V demokracii kandidát či strana, kteří prohráli, uznají svou porážku a předají moc straně druhé. Pokud toto neplatí, nejde o demokracii.
Jenže právě to je problém, s nímž se dnes potýkáme: establishment má své vlastní cíle, které nepovažuje za předmět jakéhokoli myslitelného volebního klání či hlasování. Pokud jsou poraženi, zapojí jeho představitelé ve své podstatě nedemokratické síly, aby zabránili realizaci nechtěných, skutečně demokratických rozhodnutí.
Mohli bychom tomu možná říkat “omezená demokracie”. Demokracie, která je demokracií, jen pokud se to hodí.
Když se přesuneme za oceán, vzpomeňme toho, že když byl Donald J. Trump v roce 2016 zvolen prezidentem, bylo to v okamžiku, kdy v obou hlavních stranách našeho politického spektra kraloval duch rebelie proti selhavším americkým elitám. Ideje, zaměřené svou podstatou proti establishmentu, bychom tehdy našli nejen v prohlášeních během Trumpovy prezidentské kampaně. K lecčemu se hlásil i Ted Cruz, který skončil v republikánských primárkách druhý, stejně jako Demokrat Bernie Sanders.
Establishment boří nejen zdi
Co definovalo Trumpovu politiku a co sliboval, to víme přeci přesně: Slíbil, že postaví zeď na mexických hranicích, aby zastavil záplavu ilegálních přistěhovalců. Že naši zemi vysvobodí z bludiště půltuctu blízkovýchodních válek, do nichž nás zavlekli Bush II. a Obama. Že zruší obchodní smlouvy, na jejichž základě nahradil domácí výrobky dovoz ze zemí Severoamerické zóny volného obchodu NAFTA, Číny, EU i Japonska. Že zastaví kolaps desetitisíců továren a úbytek milionů pracovních míst ve výrobě, kterým naše země krvácí k smrti.
Že odvolá novou studenou válku, kterou se mezi tím podařilo rozpoutat s Ruskem.
Kde však jsme v polovině mandátu prezidenta, kterého lid zvolil právě pro tyto sliby? Část administrativy už měsíc nefunguje kvůli tomu, co se stalo nejdelší rozpočtovou krizí v dějinách Spojených států. Zeď nestojí a možná nikdy stát nebude. Prezidentovo rozhodnutí stáhnout dva tisíce amerických vojáků ze Sýrie se setkalo s masívním odporem našeho vlastního zahraničně-politického establishmentu. Trumpa také tlačí k tomu, aby se střetával s Ruskem od Baltu k Černomoří a aby naprosto zahodil smlouvu o jaderných střelách středního doletu, kterou kdysi vyjednal s Michailem Gorbačovem Ronald Reagan. Kromě toho ho - a tím i nás - tlačí k další blízkovýchodní válce, tentokrát s Íránem.
To jsou ale zájmy a cíle establishmentu, nikoli naše nebo Trumpovy.
Čtěte ZDE: Český politický kartel: Jakákoli alternativa je zlem. Proč nemít radost z Babišových trablů? Univerzální měřítko na zločince. Jaké mají programové body? I trpaslíci by si rádi ukousli. Německá důslednost
Skandál, který média nezajímá
Další skvělý příklad špatné praxe: Nedávno jsme se dozvěděli, že poté, co Trump vyhodil z úřadu ředitele FBI Jamese Comeyho, jedna mocenská klika uvnitř FBI spustila kontrašpionážní operaci, která měla zjistit, zda je Trump agentem spiknutí, zosnovaného v Kremlu. Kdo takové vyšetřování inicioval, kdo ho povolil? Co tehdy FBI vůbec zjistila - že je Trump patriot? Nebo snad je další Alger Hiss, kterého jsme během špionážní horečky na začátku padesátých let 20. století také údajně nachytali při křivé výpovědi a který si za ni odseděl čtyři roky, jen abychom později zjistili, že byl dost možná nevinný? Proč nám FBI nechce k případu Trump vůbec nic říci - jak to, že po dvou letech neznáme závěry vyšetřování?
Co ale zato víme, je že prodloužená ruka prezidentské kampaně Hillary Clintonové, firma jménem Fusion GPS, najala bývalého britského špiona s konexemi v KGB, aby dal dohromady “složku plnou špíny”. Špínu posléze použila k tomu, aby ilegálně přesvědčila tajný soud FISA, že má nařídit zpravodajské sledování Trumpovy kampaně.
Značnou roli v následném sledování hrálo to, čemu dnes eufemisticky přezdíváme “novodobá média”. Ale zdá se, že kupodivu nikoho z médií dnes nezajímá, že se jejich vlastní prezident patrně stal obětí špinavých triků kampaně své protihráčky.
Výbuch je nevyhnutelný
Což nás přivádí zpět k úvodnímu, důležitějšímu obecnému problému: Politici, zabývající se vůlí lidu, dnes hanlivě označovaní za “populisty” mohou vyhrát volby a uskutečnit nesmírný počet “pokojných revolucí” - zdá se však, že cílů, které prosazují, nakonec nikdy nedosáhnou.
Důvod je zřejmý. Už v roce 1975 o něm autor tohoto článku napsal knihu. Jmenovala se Konzervativní hlasování, liberální vítězství: Proč pravice selhala. V ní píšu: “Jádro moci, kterou vládne tisk, je v tom, že je mu umožněno vybírat, propagovat a prosazovat jeden, jediný soubor myšlenek, problémů a osobností, zatímco ostatní zcela ignoruje. Je to tisk, kdo rozhoduje o tom, o čem budou lidí mluvit a na co budou dokonce myslet, protože má de facto monopol nad informacemi, které se k běžným občanům z Washingtonu donesou.”
Dnes samozřejmě máme dvě výhody, které v roce 1975 neexistovaly a které stály za Trumpovým i dalšími úspěchy: jsou jimi konzervativní (takzvaně “alternativní”) média, a také sociální sítě, které Trump tak dobře zvládá využívat. Jenže moc levice nad institucemi, které formují národní charakter i kulturu, je stále nesmírná. Levicová ideologie ovládá veřejné školy i odborové organizace učitelů, hlavní církve, univerzity a jejich fakulty, média a celý šoubyznys, včetně televizní a filmové zábavy.
Přesto není dobojováno: To, čím dnes na Západě procházíme, by se dalo označit za souboj kapitálu (který vlastní všechny zmíněné instituce) a země, které vládne. Dobrý příklad už jsme zmínili: Anglie si zvolila odchod z EU. Jenže Londýn si zvolil zůstat.
Je více než pravděpodobné, že pokud bude současný stav pokračovat, souboj se zvrhne ve skutečný boj. Protesty “žlutých vest” v Paříži nám ukazují, že byl Kennedyho výrok nepochybně správný: Lidé, kteří musejí být znovu a znovu svědky toho, jak jsou cíle, které si demokraticky zvolili, pošlapávány elitami, které ve volbách porazili, se nevyhnutelně uchýlí k jiným prostředkům obrany hodnot, jež jim mizí před očima.
Zdroj.
