Poláci jsou naštvaní. Zvláště akutní je to po tragédii v Gdaňsku – vraždě primátora Pavla Adamoviče. Přes všechny výzvy k semknutosti a střízlivosti se vášně dále rozhořívají a „atmosféra nenávisti“ nemá konce. Vedle politiky vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) na ní mají lví podíl politické opoziční síly v zemi.
Známý opoziční publicista Jan Hartman ve svém komentáři k pozdnímu příchodu předsedy PiS Jarosława Kaczyńského a některých dalších politiků na zasedání polského Sejmu, na němž byla vyhlášena minuta ticha na památku Adamoviče, píše:
„Pohled na Kaczyńského, který roní krokodýlí slzy nad smrtí jednoho z nejvíce nenáviděných, urážených a propagandou PiS pronásledovaných státních úředníků podřízených vládnoucí straně, by byl nesnesitelný pro všechny čestné a upřímné lidi určujících převažující veřejné mínění ... Pavel Adamovič se stal hrdinou a mučedníkem polské demokracie a boje za svržení Kaczyńského režimu. Kaczyński může soupeřit s živými, ale s mrtvým hrdinou a symbolem odporu to pro něho bude mnohem těžší.“
Podobně smýšlí mnoho lidí, jen se zdráhají tak jasně a otevřeně vyjadřovat.
Odříkaného chleba největší krajíc
Kdy Polsko propadlo takovémuto šílenství? Pravděpodobně od chvíle, kdy se „vnitřní nepřátelé“ aktivně propojili s „cizinou“. Nedávno byla parlamentní strana „Občanská platforma“ (PO) označena za „německou agenturu“ (Polská rolnická strana, která bývala s PO ve vládní koalici, se svému podílu kupodivu vyhnula). Aktivní stigmatizaci podlehlo prakticky vše, přinejmenším vše, co bylo nějakým způsobem spojeno s Ruskem, ale nejen s ním.
„Polská politika vůči Rusku s celou naší tvrdou rétorikou je také určena vnitřní potřebou,“ poznamenává Grzegorz Balaweder z Opolské univerzity. „Polské vedení potřebuje nepřítele a snaží se vytvořit dojem, že nás ohrožují další země (nejen Rusko, ale také – alespoň ve sféře hodnot – členové Evropské unie) a zároveň, že pouze současná vláda dokáže Polákům zajistit bezpečí. To vše je pouhé zdání.“
Jenomže nakonec se oni fiktivní démoni ukázali být z masa a krve, takže se teď bojí i samotní strůjci uvedené politiky, a to svazuje Varšavě ruce.
Čtěte ZDE: Fort Trump: Bude v Polsku americká pevnost? Miliardy a miliardy dolarů za vlastní potupu. Je polský prezident podčlověk? Politická paranoia na sever od Krkonoš. Logika Pentagonu. Přijde symetrická odpověď Ruska?
Polsko je jeden velký paradox
V Polsku zavládla éra paradoxů. Neustálá kritika Berlína a hrozby nastolení problému reparací za nacistické zločiny z dob okupace se snoubí s monopolním postavením Německa v polském zahraničním obchodě. Vedle toho debaty o nepřípustnosti existence „německých sdělovacích prostředků“ pod polskou vlajkou zůstávají pouze v rovině slov. Kyjev se těší neochvějné podpoře polské vlády v jeho pokusech vyvolat eskalaci na ukrajinsko-ruské hranici nebo jiným způsobem podrazit „ruské zájmy“ na Ukrajině, ale současně Polsko neustále omílá, že „s Banderou Ukrajina do Evropské unie nevstoupí“.
Rusko je hlavní nepřítel, ale ostatní země na tom nejsou o moc lépe – třeba taková „nemocná“ Francie. Zle je dokonce i s „velkým americkým spojencem“, který místo toho, aby přijal polskou vizi geopolitiky, využívá Varšavu pro své vlastní účely, ač to dělá dosti nemotorně. Ale takový je už styl Američanů. Delikátně využívat Poláky ve svůj vlastní prospěch dokáže pouze Londýn.
Výsledkem je zahraniční politika, která namísto toho, aby odváděla pozornost od vnitřních problémů, naopak plodí nové. Úžasná věc nastala v případě Ukrajiny. Pokud dříve Kyjev vzbuzoval jistý soucit, teď je vnímán podrážděně. U zavedených polských novinářů například vyvolala nepříjemné rozpaky reakce Poláků na události v Kerčském průlivu. Veřejné mínění totiž podporovalo spíše Moskvu nežli Kyjev.
Masivní přítomnost Ukrajinců v Polsku štve Poláky natolik, že se ptají, proč tito Ukrajinci neslouží na frontě. Ale největším překvapením je podráždění vůči Washingtonu. Jeho arogance vyprovokovala spoustu otázek nejen u běžných přispěvovatelů v sociálních sítích, ale také u politiků a odborníků. Všichni se přirozeně ptají, nakolik bylo správné a podložené vázat se exkluzivně na USA a zda Polsko již teď neplatí příliš vysokou cenu za hypotetickou vojenskou základnu „Fort Trump“, o níž není jisté, zda vůbec bude.
Kudy z hněvu
Vládní strana se nachází v obtížné situaci. Stejně jako ostatní strany ji letos čekají dvě volební kampaně pro volby do Evropského parlamentu a polského Sejmu. Právo a spravedlnost (PiS) má v průzkumech veřejného mínění v zásadě zaslouženě největší podporu. Po celé tři roky se systematicky snaží zvýšit životní úroveň Poláků. To se jí ale může v budoucnu vymstít, protože zdroje pro zavádění drahých sociálních programů začínají být vyčerpané.
S kritikou předchozí vlády vystačit rovněž nelze. Polákům očekávají hlavně "obraz budoucnosti". PiS by mohla „pomoci“ opozice, která se podle všeho nedokáže vymanit z komplexu hluboké nenávisti - a mimoděk tím přesměrovává voliče právě na Právo a spravedlnost. Jenomže PiS se možná chytí do stejné pasti, pokud se dále bude snažit oplácet opozici stejnou mincí.
Je skoro jisté, že během nadcházejících volebních klání bude stále dramatičtější „polsko-polská válka“ dále sílit. Kudy ze všeobecného hněvu, nikdo neví. Ale to se netýká jen Polska.
Zdroj.
