„Tento týden se skutečně máme nač těšit. A možná už ve středu budeme žít v jiné zemi. Není třeba z toho být hned nervózní, ale možná se jen připravit na to, co nás čeká, případně si popřemýšlet, co se to vlastně děje.“
Touto „poplašnou zprávou“ hodnotí nadcházející hlasování Sněmovny o důvěře vládě premiéra Rusnoka Jindřich Šídlo z Hospodářských novin. A protože tento velký znalec české politiky patří do mediální stáje havlistického miliardáře Zdeňka Bakaly, je automatické, že totéž hodnocení bude zastávat „jeho“ Česká televize. Dost podstatná část mediálního mainstreamu, abychom mu věnovali patřičnou pozornost.
Z čeho ten fatalismus?
V každém případě jde o veliký „vývojový“ oblouk. Zatímco vzápětí po pádu Nečasovy vlády vyjadřoval mediální mainstream optimistické vzrušení, nyní jako by propadal depresi. Proč? To je poměrně jednoduché. V první chvíli se elitám české mediokracie totiž zdálo, že stále mají situaci pevně v rukou.
Nadšení z prokurátorsko-policejního politického převratu však brzy vyvanulo. Domnění, že pučistická linka Bradáčová – Ištván – Šlachta pracuje v rámci ideologického schématu a v zájmech mediální „strany pro všechny“, rychle zhořklo. Někteří dokonce pochopili, co jste na Protiproudu mohli číst od počátku: Všechno je jinak:
Šokující rozuzlení motivů protivládního puče: Temelín dostavějí buď Rusové – nebo Číňané! A prokurátor Ivo Ištván konečně přiznal: Školili mě Američané.
Příčiny i důsledky pádu Nečasovy vlády: Bude nakonec Temelín čínský? A kam by vedl Kalouskův náhlý obrat zrušit dostavbu vůbec?
Šlo samozřejmě o úplně jiné zájmy, jiné motivace. Tak se bakalovští a babišovští novináři alespoň začali uklidňovat, že má vše v rukou „kníže“, respektive jeho „vodič“ Miroslav Kalousek. Že Nečasova vláda bez Nečase bude pokračovat s ještě manipulovatelnějším ódéesákem, což bude znamenat kýženou úplnou předvolební anihilaci ODS a převzetí „pravice“ havlistickou TOP 09.
Jmenování premiéra Rusnoka je proto pochopitelně šokovalo a rozlítilo. Následovala lavina ironických šklebů a uštěpačností ke vznikající vládě, úvahy o prezidentském „protiparlamentním puči“ Miloše Zemana – a především jistota: Stojedničková většina bývalé vládní koalice je pevné „kladivo“ na prezidenta. Dnes už sklíčeně přiznávají opak. A nechápou „co se to vlastně děje“?
Zase: Psali jsme, že to tak není, že Kalouskova vláda se už do ministerských postů nevrátí, že nebudou předčasné volby, ale k urnám půjdeme v řádném termínu na jaře 2014.
Čtěte zde: Protivládní puč v problémech: Žádost o vydání Petra Nečase je bouda. Máme informace, že policie z bezradnosti chystá další velké zatýkání!
Neříkám to proto, abych se chlubil našimi informačními zdroji či předvídavostí. Chci tím pouze analyzovat pochmurný aktuální stav mysli havlistického mainstreamu, vyjádřený úvodem citovanou Bakalovou komentátorskou hvězdou. Zvláště pak ono zjištění, že je třeba „popřemýšlet, co se to vlastně děje,“ o nich vypovídá dokonale. Za dlouhé týdny je namáhavé přemýšlení ani nenapadlo. Nejsou na to zvyklí.
Dnes se bojí, že se ve středu „probudí v jiné zemi“. Kdyby nic jiného, pak tento nezakrývaný strach je velkým – i když pochopitelně jen velmi dílčím – Zemanovým vítězstvím v bitvě s mediokracií.
Měli bychom se tedy radovat spolu s ním? Varuji před tím. O Rusnokovu vládu jde totiž přinejlepším až ve druhém či třetím plánu. Pro menšinovou ale důležitou část veřejnosti, která ještě zcela nerezignovala na záchranu zbytků občanských svobod, je Zemanova skvěle sehraná partie vítězstvím Pyrrhovým. Zakrývá totiž jev mnohem podstatnější. To, co „krásou chtěného“ začne plnit média tentýž den: Proces s Davidem Rathem.
Předem odsouzen
Doktor Rath – bez ohledu na to, jak je komu „sympatický“ – šanci na spravedlivý proces nemá. Konstatoval to sám v dnešním rozhovoru pro MFDnes velmi střízlivě a rozumně. Mediální lynč, na němž se radostně podíleli i mnozí, které „odstřelil“ nedávný puč – Petr Nečas na místě prvním – by sám o sobě stačil, aby se již nikdy nedalo hovořit o hledání spravedlnosti. „Společenská objednávka“ byla zafixována, soudce ví, jak má soudit, ostatně doložil to nad jiné průkazně, když obviněného ani po roce nepropustil z vazby. Rovněž jsme o tom psali, a nebylo by špatné si to v této situaci připomenout. Jde totiž o hodně.
Odporné natahování na bradáčovský skřipec aneb: Pusťte Davida Ratha!
Je zjevné, že důkazy proti Davidu Rathovi jsou velmi chatrné, uměle „vyráběné“, v regulérním procesu neobhajitelné. I ten „klíčový“ – video ze zatčení, s krabicí nacpanou údajně „korupčními“ milióny – byl patrně policií zmanipulován, a vůbec není jisté, že se peníze do krabice nedostaly až dodatečně. Minimálně není prokazatelný opak. A žádný jiný skutečný důkaz ani z nekonečně dlouhých odposlechů není.
O tom však nyní netřeba spekulovat. Ještě si toho užijeme, až nás bude brnět hlava. Podstatné je, že naplánování začátku soudního jednání se překvapivě skvěle kryje s hlavní událostí tohoto léta. Přesněji řečeno – krylo by se, kdyby do věci tak překvapivě nezasáhl Nejvyšší soud.
Po Zemanově partii – ať v prvním kole dopadne jakkoli – se možná zase dočkáme politického boje, v němž někdo vítězí, někdo prohrává. Nikoli že vyhrává vždycky pouze ten, koho určí Bakalovi chlapci a Spojené mediální fabriky na manipulace.
To šokující bylo, že jednal a rozhodl – jako opravdový nezávislý soud (píšeme o tom dnes na jiném místě). A s něčím tak nepravděpodobným pučisté prostě nepočítali. Mělo se přece vesele zatýkat na pozadí Rathova „korupčního“ procesu – a teprve na dalším pozadí, ve třetím plánu, měla probíhat „hra o vládu“ v hrůzou zcepenělém parlamentu.
Jen první dějství?
„Je v zásadě vlastně jedno, jestli Rusnok ve středu důvěru sněmovny získá, nebo nikoliv,“ píše v úvodem citovaném článku Jindřich Šídlo a pokračuje: „Zeman se chová tak, jak to vždycky uměl. (...) A ten, kdo to bude chtít jednou změnit, se mu bude muset postavit a porazit ho, jak to dokázal kdysi odepsaný Zeman. Na nic jiného, třeba na jakousi rozumnou „dohodu“, vsadit nelze.“
Pozoruhodná slova. Jakoupak „rozumnou dohodu“ má pan Šídlo na mysli? Co by tomu asi řekl prokurátor Ištvan, respektive jeho řídící důstojník? Ale bez žertu: On – tentokrát rozhodně „krásou nechtěného“ – ten pan novinář snad cosi pochopil: Po Zemanově partii – ať v prvním kole dopadne jakkoli – se možná zase dočkáme politického boje, v němž někdo vítězí, někdo prohrává. Nikoli že vyhrává vždycky pouze ten, koho určí Bakalovi chlapci a Spojené mediální fabriky na manipulace. To bude ještě tvrdá rachota, než i tuto tvrz dostane mediokracie pod kontrolu!
Skutečná moc je jinde
Sledujme proto středeční dění ve sněmovně s patřičným odstupem. Skutečně „je v zásadě vlastně jedno, jestli Rusnok ve středu důvěru sněmovny získá, nebo nikoliv“. Ve stejném městě, ve stejné zemi, jen o něco dál bude jeden předem popravený člověk bojovat formálně o život. Nemá velkou šanci. Ani my ji nemáme. I když, jako v případě Nejvyššího soudu, zázraky se dějí.
Kauzou Rath totiž celý puč začal – ale neskončí. Puč nikoli jen proti jedné vládě, která nesměla na podzim rozhodnout o dostavbě Temelína. Nikoli jen proti politice jako takové, nebo dokonce jen proti konkrétní straně, která má být definitivně vytěsněna z veřejného prostoru – a sama dělá všechno pro to, aby se tak stalo co nejdříve. Jde o daleko širší a hlubší útok na podstatu svobody a chatrných zbytků naší demokracie.
Nebudeme žít od středy možná v jiné zemi. Už v ní žijeme. Pučisté to pouze zviditelnili. Zbývá otázka: Zvedne někdo prapor svobody? Ten nad Pražským hradem – při všem respektu k politickému umění jeho současného majitele – to rozhodně není.