Oslavujeme. A je to tak správné. Navzdory všem Pehům a spol., kteří volají, že si „neumíme vládnout“, a měli bychom předat i poslední chatrné zbytky naší samostatnosti do Bruselu (čili do Berlína) – jako by se už nestalo. Podobně klečí před naším mocným sousedem i nový socialistický ministr zahraničí Pochetříček a vrčí celá pražská Kavárna a její klony. Někteří vyhrožují, že nepůjdou na Pražský hrad (jako by tam někomu chyběli), protože tam sedí prezident, kterého si nepřáli, ale hloupý lid ho bez jejich požehnání zvolil – tedy si neumíme vládnout.
Na mnoha místech země si ovšem lidé i bez požehnání „elit“ zcela autenticky připomínají, že uplynulo sto roků od chvíle, kdy po téměř tisíci letech se stal český stát republikou. Nejen v důsledku jedné strašlivé války, která rozložila na součástky „rakouskou unii“. Podstatně k tomu přispělo i spontánní národní obrození, buditelé, skvělí mužové a ženy, kteří uchovali český jazyk, ba jej ještě modernizovali, kteří riskovali své kariéry a mnozí i životy, aby dosáhli naší opětovné státní suverenity.
Stejně jako ti, kteří o dvacet let později bojovali za její udržení proti Hitlerovi a našim francouzským a britským „spojencům“. Lidé roku 1938 (nejdůležitější datum ve stoleté historii) byli odhodlaní bojovat, selhaly však jako obvykle naše politické a intelektuální elity. Tak trochu naše tehdejší „Kavárna“, kterou si svou kabinetní antidemokratickou politikou vypěstoval „tatíček uchvatitel“, T.G.M. Jistě, o minulosti můžeme diskutovat a přít se, žijeme ale přítomností. A tou je naše specialita – třicetiletá (v tomto případě jen studená občanská) válka. Nemusí však zůstat jen u toho.
Oslavy pod velením Bundeswehru
Proto by nám nemělo uniknout, že oněch sto roků existence republikánského zřízení (nikoli státu, jak občas slyšíme) slavíme kromě tradičních ohňostrojů i netradičním a docela pikantním způsobem. Čeští hrdinní profi-vojáci za naši svobodu umírají v Afghánistánu, zatímco jiní, ve vzdálených jižních zemích, kde většina z nás nikdy nebyla a nebude, se na tuto svéráznou poctu republice tváří v tvář domorodcům chystají.
Ale nejen to. Ještě jiní, pod německým velením, teď právě kdesi na severu trénují mnohem slavnostnější ohňostroj. Má potenciál vybuchnout nejen nad stoletou republikou, ale možná i nad celou planetou: v dobyvačné a patrně definitivně poslední válce Německa a jeho spojenců proti Rusku.
Je to zvláštní příspěvek k oslavám – v duchu vskutku masarykovském (ač zní spíše cimrmanovsky): Naši profesionálové, jimž velí Bundeswehr a američtí majitelé „obranné aliance“ NATO, chystají opětovné napadení, zničení a vyhlazení lidí z té země (v roce 1938 se jmenovala Sovětský svaz), kteří nás za cenu nadlidských obětí jejich rodičů a dědů zachránili před vyhlazením těmi, jejichž děti a vnuci nám právě na největším cvičení posledních desetiletí velí – neb po prohrané válce opět vládnou Evropě. Jsou to ale paradoxy: Republika vznikla, navzdory Němcům, válkou. A teď se s nimi – z rozhodnutí našich současných „elit“ – podílíme na přípravách války, která nás může navždy vymazat z historie.
Čtěte ZDE: Výročí je za námi: Není okupace jako okupace. Kde leží Nacisticko? Zopakujme si klíčová slova. Kde sídlí naše největší dobro? Edukační okénko pro politiky. Přijede strýček Brady? Napřesrok se ukáže
Převážně v protektorátu
A Cimrmanův (respektive Haškův) duch je s námi přítomen i v dalších aspektech naší republikánské státnosti. Oslavujeme samostatnost, ačkoli – již potřetí za sto roků – opět nejsme na svém území suverény. Jen zhruba třetinu z oněch „sto roků samoty“, které nám pravidelně připravovali naši spojenci – záruka bezpečnosti – jsme nebyli v područí (protektorátu) některé z velmocí. Je těch deset dekád taková cesta po uniích:
Z německého unijního evropského projektu Třetí říše, do sovětského projektu socialistického „sojuzu“ (unie) celosvětové – a nyní opět do německého unijního projektu Čtvrté (tzv. bruselské) říše. Skutečné suverenity jsme si užívali vždy jen několik let po převratu, který ovšem nikdy nebyl naším dílem: necelých dvacet roků po chaotickém rozpadu rakousko-uherského impéria a necelých čtrnáct po řízeném rozpadu toho sovětského.
Že by se to mohlo brzy změnit, to zatím moc nevypadá. Ani bránit svou vlast (na rozdíl od roku 1938) už nedokážeme. Místo někdejší skvělé armády si z krvavých daní vydržujeme jen expediční sbor pro boje v koloniích, přestože jsme – na rozdíl od našich současných protektorů – nikdy neměli imperiální choutky. Pár zaměstnanců ministerstva obrany, jimž kdovíproč říkáme armáda, by naše hranice neubránili – i kdybychom (po Schengenu) ještě nějaké měli. Přitom za tou nikým nehlídanou „čárou“ stojí početné invazní zástupy cizinců – dobyvatelů, které se mohou dát kdykoli do pohybu.
Na České konferenci (minulý víkend v Kutné Hoře) upozornil zakladatel Národní domobrany, plukovník MUDr. Marek Obrtel, že kdyby se všichni bojeschopní ozbrojení čeští profi-vojáci rozmístili na naší (teoretické) hranici, stál by každý z nich od druhého v odstupu asi půl kilometru.
Tenhle ementál se pokoušejí trochu zacelit dobrovolníci z Národní domobrany. Jsou skvělí a je jich již na několik tisíc. Mezi nimi ostatně i mnoho „utajených“, protože místo státní podpory je s podezřením sledují tajné služby bezbranného unijního protektorátu, který právě oslavuje svou samostatnost. Je to jako jednoduchá algebra: Bez opětovného zavedení povinného vojenského výcviku pro každého bojeschopného muže – ať již v našem tradičním či švýcarském modelu obrany – svůj stát před „invazními druhy“ neubráníme.
Lépe to už nejde
Refrénem oslav je tvrzení, které se dále nedokazuje (takzvaný axiom), že se prý máme nejlépe, jak jsme se kdy v dějinách měli. Jinak řečeno, že žijeme v nejlepším z možných světů. Je to svět „západní“, euro-unijní. Svět liberální, svobodný a demokratický, svět mírumilovný, bohatý a prosperující. Svět ekologicky, genderově a duchovně pokrokový, v němž neplatí žádná osobní omezení: i pohlaví v něm již není biologická danost, ale „sociální konstrukt“, který si každý může změnit vlastním rozhodnutím. Prostě svět, v němž je možné vše, nač náročný občan pomyslí. I blahobyt je v něm samozřejmostí.
Naproti němu stojí světy, pro které vše uvedené platí rovněž, ovšem se záporkou ne: ne-liberální atd. Rusko na prvním místě. A navzdory tomu, že je prý slabé, chudé, duchovně zaostalé a tmářské (má fungující církev a věřící lid), zbídačené sankcemi za neposlušnost, chce nás kupodivu zničit. Ale my se nedáme, protože máme dobré spojence v EU a NATO. Tak zní blahopřejná sentence ke slavnému výročí.
Přijíždějí nám s ní pogratulovat (a současně mateřsky a otcovsky pokárat za jistou rozjívenost, „dětskou nemoc zápaďáctví“, řečeno s Leninem) Mamula a Taťula. Merkelová a Macron. Šéfové zemí, které naši republiku v klíčovém roce 1938 rozebrali na součástky. Teprve teď je to oslava, jak má být. Jenže – neradujme se předčasně. Jsou tady také nepřátelé státu.
Čtěte ZDE: Svátek z největších: Svatý zakladatel tisíciletého státu je stále s námi. Opět padáme do pohanství. Slova kardinála Duky ťala do živého. Kdy bude nejhůř? Umíme si nadrobit sami. Mysleme na chorál!
Rozvraceči republiky
Pouze nepřítel přece může tvrdit, že náš spotřebitelský blahobyt je virtuální a skončí (nejen) hospodářskou katastrofou, neboť je zkonstruovaný z nesplatitelných dluhů. Jednak chrlením ničím nepodložených peněz centrálními bankami, onou zlověstnou oponou nad temnou propastí reálné bídy, jednak chronickou duchovní podvýživou.
A pouze kremelský agent může říkat, že bezpečnostní záruky NATO jsou ještě větší fikce než naše spojenecké smlouvy z roku 1938. Nebo že přirozený řád, biologické danosti, odvěké vztahy mezi muži, ženami a dětmi v komunitě zvané přirozená tradiční rodina jsou nepřekročitelným minimem, bez něhož stát ztrácí smysl a důvod existence.
Nepřátele republiky je (i pro jejich dobro) nutno likvidovat, aby nešířili takové dezinformace či přímo poplašné zprávy, jako jeden kněz. Tak velí zkušenost již od francouzské revoluce, z níž všechny současné republiky vyrostly: rovnost, volnost, bratrství platí pro všechny, kromě těch, které republikáni kvůli svobodě a toleranci pozabíjejí, zavřou či jinak „neutralizují“. To je poučení obecné, a platí proto i dnes. Mediální, společenský a kariérní (existenční) lynč je proti ohavným nacionalistům, xenofobům a konzervativcům tou nejmírnější obranou liberální společnosti.
Proto je přípustné a správně liberální vzít nepřátelům luxusní totality svobodu slova, cenzurovat jejich projevy, případně je pozavírat, když si nedají říci. Zvláště v internetovém prostředí, které se obtížněji kontroluje, mají-li se současně předstírat občanské svobody. Jen tak lze ubránit posvátný liberalismus, pluralitu a otevřenost.
Chcete být milionářem?
Tak tedy oslavujeme. Ne, neposmívám se tomu. Mám z toho naopak radost. Je skvělé, že tolik lidí si i mimo olympijská vítězství našich sportovců zase jednou uvědomí, že můžeme být hrdí na naše předky. Nebo alespoň valnou většinu z nich. Ostatně jsem si jist, že zase začas suverenitu nad svou zemí získáme. Bude-li se to nějaké z velmocí hodit, pak zase jako dárek. Nebo se pochlapíme – a prostě si ji vezmeme zpět. A smažeme vzpomínku na rok 1938.
Nebylo by to od věci, protože kra, na níž uvízla česká státnost po téměř jedenácti stoletích existence, je tentokrát ještě křehčí a tenčí než kdykoli předtím. A dále taje. Nikoli kvůli „globálnímu oteplování způsobeném lidmi a jejich prací“. Ale kvůli požáru, který pomáhají založit ti, kteří práci pro republiku opět jen předstírají, neb jsou za žvástyplné předstírání skvěle placeni. Mnozí nevolení politici v médiích a jejich protektoři v politice.
Je dobré, že alespoň některé z těch mnohých prezident na oslavu našich odvážných „sto roků samoty“ na Hrad nepozval. Falešně předstírat jednotu s vlčí smečkou nemá zapotřebí ani on, ani „podhradí“. Trapné volání po umělé národní jednotě uprostřed studené občanské války je pouze metodou, jak odzbrojit vlastence.
Možná právě rostoucí povědomí většiny národa o nutnosti tuto válku vést a zvítězit v ní, je hlavní nadějeplný okamžik stoletých oslav republiky. Té jedné uzavřené epizody našeho státu. Bylo tehdy před sto roky jen málo těch, kteří si mysleli, že si budeme říkat republika. Mnozí věřili v království – dědictví svatého Václava. Rozhodly elity – především ty žijící v zahraničí, napojené na zednářské základy Spojených států. Z těch ani z těch už mezi námi není ani jeden. Dnes jsme tu my. A zítra?
Jinými slovy Jak to všechno skončí? Dobře, praví „fake news“ stará více než dvě tisíciletí. Polovinu z toho je tu i český stát. Bude-li tu i za sto let, republika se určitě jmenovat nebude. Všechno dobře dopadne.
Jak to vím? To neprozradím. „Ochrana zdroje“, znáte to. Pokud však někdo nesouhlasí, přijímám výroční sázky. Od deseti miliónů výše (pokud nevymřeme). Nemohu prohrát.
Pán Bůh zaplať!
