Po padesátiletém obléhání právě s rachotem padla citadela liberalismu. Tím, že byl soudce Brett Kavanaugh jmenován do fuknce, je Nejvyšší soud v rukou příznivců zachování tradice naší ústavnosti - konstitucionalistů. Možná na celá desetiletí.
Nelidské skřeky a vytí
Bezpečně to potvrzuje každý nelidský skřek, který se při hlasování v Senátu ozval z galerie pro veřejnost, i pohled na řvoucí dav, deroucí se zuby nehty do vrat Nejvyššího soudu, zatímco soudce skládal přísahu.
Je to historická porážka nejen pro ty, kdo chtěli z naší Ústavy učinit libovolně interpretovatelný cár papíru, ale také - či především - Demokratické strany. A ten, kdo nad ní zvítězil, je prezident Donald Trump.
Aby sjednotil stranu, v jejíchž barvách šel do prezidentského klání, Trump slíbil, že bude do vysokých soudních instancí jmenovat osobnosti ze seznamu připraveného tak výsostnými konzervativci, jako je třeba slavná Federalistická společnost (Federalist Society). Dostál svému slovu. V bitvě o Kavanaugha bojoval jako lev v první linii - dokonce se vysmíval hlavní “žalobkyni” Christine Blasey Fordové. Zpochybňoval obvinění, s nímž přišla obtěžovat zákonodárce, totiž že ji soudce údajně kdesi, kdysi a jaksi (až na to, že nevíme kde, kdy a jak) “obtěžoval”. Jenže tato ubohá ohraná klička tentokrát Demokratům nevyšla.
Uprostřed řeže
Trump dokázal to, v co zbožně doufal každý prezident už od léta roku šedesátého osmého, kdy se malé “diverzní skupince” senátorů Staré dobré (republikánské) strany vedené Bobem Griffinem z Michiganu podařilo překazit spiknutí Lyndona Johnsona s tehdejším předsedou Nejvyššího soudu, kalifornským právníkem Earlem Warrenem. Cílem oněch piklů mělo být do úřadu nejvyššího soudce země pod jistou záminkou dosadit Johnsonova kamarádíčka Abe Fortase a tím zabránit nastupujícímu prezidentovi (tehdy to byl Nixon), aby jmenoval svého soudce a prosazoval svou politickou linii, což podle všech pravidel udělat měl.
Je potřeba říci, že Trump si zásluhy z boje neodnáší sám. Medaili za statečnost by měl dostat i šéf senátní republikánské většiny Mitch McConnell. Byl to on, na jehož hlavu se v průběhu roku 2016 sypala kritika za to, že nechce nařídit jednání o nominaci soudce Merricka Garlanda do křesla, které se ten rok uvolnilo velmi podivnou smrtí konzervativce a konstitucionalisty Antonina Scalii.
Byl to také McConnell, kdo v roce 2017 chytře použil procedurální fintu poslední záchrany - takzvanou “atomovou zbraň” senátních jednání (předstím už úspěšně použitou Demokraty): Když se Demokraté rozhodli, že budou obstrukcemi blokovat nominaci jakýchkoli jiných kandidátů do řad nejvyšší soudní instance, McConnellovi se “atomovkou” podařilo prosadit, že obstrukce namísto dvoutřetinové většiny mohla skončit hlasováním pouhé nadpoloviční většiny. Pak už byla téměř (ale jen téměř) hračka, aby další konzervativec Neil Gorsuch proměnil šanci na nominaci do Scaliova křesla poměrem 54 hlasů ku 45.
Minulý týden pak McConnell uprostřed řeže - protože to, co se dělo, bude nepochybně známo jako jedna z nejnapínavějších a také nejbrutálnějších bitev o obsazení Nejvyššího soudu - udržel své vojáky v sevřeném šiku. Nepochybuji, že mu historie přisoudí úlohu inženýra zdařilé politické architektury, která nám před očima rázem renovovala nejvyšší soudní instanci ve stylu konzervativních hodnot. Kavanaugha se podařilo do funkce “procpat” poměrem padesát hlasů ku osmačtyřiceti, tedy opravdu o vlásek.
Čtěte ZDE: Atentát za pět minut dvanáct: Změní výstřel ze zálohy znovu americké dějiny? Další sexaféra se již vymyká chápání. "Nevím, neznám, nepamatuji, ale bylo to strašné." Jak se dělá špína v přímém přenosu. O co tu jde?
Demokraty porazila vlastní brutalita
Konzervativci (nejen ve Spojených státech, pozn. PP) slaví veliké vítězství - stejně jako celá Republikánská strana. A to, že v Nejvyšším soudu pozice liberálů hájí pětaosmdesátníci, jako je Ruth Bader Gisburgová nebo Stephen Breyer - oba jmenoval Bill Clinton - naznačuje, že by možná McConnel mohl do budoucna svou monumentální architekturu rozšířit ještě o nějaké související stavby.
Byla to ovšem dost možná především neslýchaná brutalita a ohavnost metod, kterými se zuřivá senátní menšina pokoušela Kavanaugha odstřelit, co přimělo Republikány, aby se za “svého” soudce postavili jako jeden muž. Vlastně to při vší ohavnosti bylo to nejlepší, co jsme mohli zažít. Na konci bitvy je Republikánská strana před podzimními volbami plná čerstvé mízy - takhle jsme ji neviděli ani na jaře, ani v létě.
Stačí se totiž zeptat: Jsou Republikáni jednotní? Ano, nepochybně. Měřítko máme k dispozici. Stačí se podívat, jak konzervativní křídlo pěje ódy na senátory z opačných konců republikánského ideového spektra - myslím jména jako Jeff Flake, Lindsey Graham nebo Susan Collinsová, která si připsala mistrovské shrnutí “případu Kavanaugh” v sobotu dopoledne.
Little Big Horn
Tahle bitva byla něco jako Little Big Horn. Ovšem pro Demokraty viděno očima chudáka generála Custera. McCollins je zkrátka "statečný a dobře svůj kraj zná”. Z Demokratů zbyly pro tu chvíli - cáry.
Trochu historie jen pro pořádek: Demokraté se pokusili o bojovou taktiku vpravdě podobnou uvažování generála v bitvě s domorodci, kde je “vše dovoleno”: Protože věděli, že se jim nepodaří žádnými povolenými prostředky torpédovat demokratický proces, kterým měl být soudce nominován, počkali si za bukem, až bude pěkně po všem. Pak do Washington Times “náhodou nechali uniknout” důvěrný dopis, který neměl být zveřejněn.
Tím si vynutili veřejné slyšení týkající se údajného pokusu o znásilnění, jemuž teď čelil muž, který už nominaci měl - což vrhalo nepěkné světlo na celou naši demokracii. Dokonce si vynutili, aby jednání důstojného soudce, v dobách, kdy jako -náctiletý prý proháněl holky, vyšetřovala FBI. A víte, k čemu jim tento hnus byl? Vůbec k ničemu. Stejně prohráli.
Pak si museli vychutnat to ponížení, když viděli, jak ti, kterým mají a musí sloužit (protože je zvolili) ječí na galerii urážky směrem k demokratickému tělesu, jehož jsou sami příslušníky. Byl to jeden z nejnechutnějších momentů v dosavadní historii Senátu Spojených států, určitě alespoň té moderní. A naše demokracie klesla tak hluboko zásluhou těchto vskutku příkladných “Demokratů”. Jak ironické.
Není divu, že se poražení “modrokabátníci”teď tváří... řekněme trochu nahořkle.
Čtěte ZDE: Klaus mezi mrakodrapy: Mediální lži o Trumpovi. Mysleme na Margaret! Ne všichni Američané jsou cvoci. Každá prohra Merkelové je naše vítězství. Klausismus nebo touha mas? Chickovi to stále šlape
Hydra "MeToo" přišla o hlavu
Kromě toho přišla o pár hlav také obdivovaná hydra zvaná #MeToo. Protože jejím jedovatým výhonkem celá kauza Kavanaugh byla. Je přesně v souladu s principy “spravedlnosti”, kterou prosazují příznivci tohoto zrůdného politického hnutí, že by měl být vážený a léty i mnoha exaktnějšími metodami prověřený soudce odstraněn na základě presumpce viny v případu, týkající se třicet šest let staré údajné historky, pro niž neexistuje jediný důkaz kromě svědectví samozvané náhle se rozvzpomenuvší “oběti”.
Dobrá. Je po bitvě. Co se bude dít dále?
Republikáni zatím oslavují, pro jednou prosti vnitřních rozmíšek, a na druhé straně levice a její třetí noha - celonárodní média - se zalykají vzteky a s dvojitým odhodláním pracují na tom, aby se v jen čtyři týdny vzdálených volbách svým protivníkům pomstili.
Není vyloučeno, že se jim to podaří. Tedy že se Demokratům ve volbách podaří sesbírat dva tucty křesel, které potřebují k tomu, aby Senát znovu ovládli. Jenže i pokud se jim to podaří, budou je čekat dva roky frustrujících porážek. Protože ať se pokusí prosadit cokoli ze své klíčové agendy - třeba minimální mzdu patnáct dolarů na hodinu, nebo polomrtvý projekt Obamova zdravotního pojištění “Medicare for All” - návrhy jim zabije buď Republikánský Kongres - a nebo, při nejhorším, skončí na stole v Oválné pracovně, kde je prezident Trump nevyhnutelně vetuje.
Bitva začíná
Takže o skutečné politice to nebude. Co nás bude doopravdy čekat, pokud Demokraté získají Senát? Bude to spíše v rovině divadelního kusu - ovšem takového, z něhož mrazí, neboť jeho aktéry jsme i my sami.
Předsedkyní horní komory bude v takovém případě nepochybně (v repríze své temperamentní role z italské operety) Nancy Pelosiová z Kalifornie. A senátnímu výboru pro otázky práva a soudnictví bude velet Jerrold Nadler z New Yorku - ano, ten, co už teď vyje cosi o impeachmentu na Trumpa i Kavanaugha. To bude asi představení spíše z říše absurdní tragédie.
A s jarem vyraší celé přehršle podivných a ještě podivnějších vyzyvatelů Trumpa v bojích o prezidentské křeslo. Z žádného z nich doopravdy nepůjde strach, i když to asi bude trochu horor. Soudě alespoň podle jejich předskokana, Coryho “Spartaka” Bookera. Senátor se nám na scéně vyloupl celkem rychle. Nominaci oznámil přesně v souladu s duchem okamžiku poté, co se stal komediální hvězdou celého národa. Bohužel se jí stal nechtě, ale to je jiná věc.
Kdo to nezná: Milý Booker sám o sobě během "boje o soud" s notnou dávkou patosu v jisté přesné chvíli prohlásil, že “teď má zřejmě nejblíž ve svém životě k tomu stát se Spartakem”. Trochu "pozapomněl", že právě nepáchá vzpouru otroků proti bezpráví, ale naopak se onu vzpouru snaží potlačovat - navíc prostřednictvím toho, že údajně nechá “uniknout tajné dokumenty”. Ty ovšem, jak se k zoufalému veselí národa u televizních obrazovek ukázalo, byly už předtím odtajněny.
Spartakus se, namísto toho, aby přístích pár let chodil z práce v přestrojení, pokusil připodobnit svému jmenovci alespoň tím, že se vrhl do předem prohraného boje. Na jaře bude spolu s dalšími pochodovat někde po Iowě a Novém Hampshiru a urážet prezidenta Trumpa a své kolegy-vyzyvatele, co se do nich vejde.
Jen ať si štěká. O takových zelenáčích jsme si my, co už máme pár bojů za sebou, vždycky mysleli jen jedno: Sem s nimi. Viděli jsme už i horší.
Bitva o zachování ústavy a demokracie skončila vítězstvím.
Bitva o Bílý dům může začít.
Zdroj.
