Francisco Franco, zachránce Španělska - a dost možná i větší části západní Evropy - před bolševismem, bude definitivně potupen. Liberálně levicová španělská vláda, podobná řadě ostatních v dnešní Evropě, nenávidí doslova až za hrob a nesmíří se s historickou porážkou, jež o desítky let zpozdila nástup aktuálního společenského marasmu na Západě.
Španělská občanská válka se odehrála mezi červencem 1936 a dubnem 1939. Byla vyústěním rozporů, které Španělsko rozdělovaly roky předtím. Již po únorových volbách z roku 1936, kdy zvítězilo sdružení levicových stran pod názvem Lidová fronta, začalo v zemi docházet k neslýchaně brutálním útokům proti konzervativní části společnosti, k násilnému zabírání půdy na venkově a k mnoha dalším excesům. Levicová vláda si byla dobře vědoma znepokojení na straně armády a námořnictva a v rámci preventivních opatření převelela konzervativní generály na od sebe vzdálená periferní místa.
Válka začala krátce po vraždě pravicového politika José Calvo Sotela - vystoupením generálů pod vedením Josého Sanjurja. Záhy se velitelem povstání stal generál Franco, jenž postupně boj dovedl k vítězství. Nacionalisté měli podporu Falangy, venkova, monarchistů i dalších skupin a zahraniční podporu z Německa, Itálie, Portugalska a ze strany zahraničních dobrovolníků. Levicové síly (republikáni) měly podporu Sovětského svazu (včetně značného nasazení politruků přebohatě uplatňujících zkušenosti ze Stalinova Velkého teroru), zednářského Mexika a interbrigád (s účastí řady levičáckých osobností z Československa).
Proti víře a dědictví
Od počátku rudého teroru ve Španělsku v roce 1936 bylo v zemi zcela rozbořeno 1560 chrámů. Jen v diecézi Valencia bylo zcela rozbořeno 800 kostelů a dalších 1500 bylo pobořeno částečně. V diecézi Cuenca byly zbořeny téměř všechny kostely. Ve zbytku země bylo pobořeno 8860 kostelů. Téměř všude byla zničena či rozkradena většina vnitřního zařízení včetně vzácných uměleckých děl.
Komunistické guerilly měly zařízeny tavírny uměleckých předmětů z cenných kovů na mnoha poutních místech. Sochy a kříže ještě ze 7. století, fresky a obrazy z celého období středověku, Murillovy, Zurbaránovy, Moralesovy, Riberovy a další obrazy byly zničeny.
Pozabíjeny byly statisíce lidí, umučeno a zavražděno bylo kolem 5 tisíc kněží, 13 biskupů, k tomu stovky znásilněných a zavražděných řeholních sester. Toto martyrologium si v ničem nezadá s hrdinskými příběhy z dob pronásledování prvních křesťanů. Oproti tomu nebyly zaznamenány žádné odpady od kněžství.
Čtěte ZDE: OSN žádá odstranění hrobu generála Franca z panteonu Údolí padlých. Komu a proč ještě dnes vadí? Protože zachránil Španělsko před jedem bolševismu a zednářství?
Důsledky
Země byla vydrancovaná, nemohla uživit ani zdecimované venkovany. Nebýt dodávek obilí z Argentiny a Kanady, které Franco narychlo sjednal, byly by ztráty na životech mnohem vyšší. Franco, jenž za občanské války platil za výborného stratéga, byl v míru považován za umíněného státníka, který svou vůli prosazoval s lišáckým klidem. Sotva zachránil Španělsko před rudým terorem, hrozilo jeho zatažení do pekla světové války. Především dokázal úspěšně čelit Hitlerovu tlaku, aby se připojil k mocnostem Osy v jejich severoafrickém projektu (zahrnujícím průchod Wehrmachtu Španělskem) a v plánu napadení Portugalska.
Komunistická i současná liberální propaganda (též u nás), antikomunistovi Frankovi nemůže přijít na jméno. Vytrvale jej označuje za fašistického diktátora, nacistu a antisemitu. Velmi silně levicově orientované je španělské školství, a proto skoro celá současná mladší generace je indoktrinována (proto také dozrál čas k hanebnostem popisovaným níže).
Franco vládl autoritativně, ale fašistou nebo nacistou nikdy nebyl, naopak tyto síly držel s velkým vypětím zkrátka. Byl vzorným křesťanem. Nebyl ani antisemitou, naopak odmítl přijetí nacistických rasových zákonů a umožnil záchranu tisíců Židů před Hitlerem. Přes zoufalý stav země a mezinárodní poválečnou izolaci pozvedl Španělsko v životaschopnou západoevropskou zemi, hovořilo se dokonce o "hospodářském zázraku".
Za svého nástupce si Franco vybral člena královské rodiny Juana Carlose, o němž doufal, že bude vládnout jako skutečný monarcha. Avšak když generál v listopadu 1975 zemřel, jeho nástupce zakrátko přivedl Španělsko k "demokracii". O tom, v jakou podobu vyústila, výstižně pojednává Tomáš Břicháček.
Tomáš Břicháček: Mstít se na mrtvých je hanebnost
Válku s nimi prohráli, teď účtují s jejich ostatky. Španělští socialisté vykopávají svoje někdejší protivníky z hrobů. Po generálech Sanjurjovi a Molovi je teď na řadě sám Francisco Franco.
Nenávist až za hrob! – Málokde nabírá toto okřídlené spojení tak doslovné podoby jako v dnešním Španělsku. Bezmála 80 let od konce občanské války a 43 roky po smrti generála Franciska Franka španělská levice dnes a denně žije plamenným revanšismem.
Dlouhá léta po přechodu k demokracii Španělsko bylo na cestě smíření a hledění do budoucna. Socialisté za časů Felipe Gonzálese byli, celkem vzato, konstruktivní státotvornou silou. Za Zapaterových vlád (2004–2011) se ovšem roztočila spirála oživování nenávisti a drásávání starých ran, kterou už nezastavil ani konec Zapaterovy éry. Došlo na oficiální výklad minulosti zakotvený formou zákona (Ley de Memoria Histórica), boření pomníků, masivní přejmenovávání veřejných prostranství a nakonec i na vykopávání mrtvých z hrobů! Po nenadálém návratu levice k moci v podobě vlády Pedra Sáncheze dostupuje toto řádění vrcholu.
Před dvěma lety nařídily úřady v Pamploně odstranění ostatků generálů Sanjurja a Moly - dvou čelných iniciátorů povstání proti chaosu a rozvratu rudé republiky v roce 1936 - z tamního památníku padlým. Došlo nebo má dojít na řadu dalších čelných postav pravicového tábora, jako např. na generála Queipo de Llano. Tento týden Sánchezova vláda „konečně“ rozhodla o vykopání svého arcinepřítele generála Franciska Franca z katedrály v Údolí padlých (Valle de los Caídos).
Čtěte ZDE: Španělsko ve varu: Socialistický premiér po politickém převratu jako urvaný ze řetězu. Migranti, devianti a feminismus. Ztratí Španělé národní identitu? Situace jako před občanskou válkou 1935. Poteče opět krev?
Hanebnost
Mstít se na mrtvých je hanebnost. Jde o projev nejnižších pudů - nechce se říkat „zvířecích“, neboť by šlo o urážku zvířat -, hysterie a vlastní malosti. Jde o ryzí příklad snah o uplatňování orwellovského „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost, kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost“ v praxi. Jde o kaskadérsky nebezpečný politický akt, který může narušit rovnováhu a soudržnost ve španělské společnosti právě v době, kdy je země - s ohledem na hrozbu separatismu v Katalánsku (i dalších regionech) a nápor migrantů na jihu - v bezprostředním ohrožení.
S ďábelskou pomstychtivostí pohrobků někdejších „rudých“ kontrastují důstojná slova generála Franca, který ve své politické závěti mimo jiné uvedl:
„Žádám všechny z celého srdce o odpuštění. Odpouštím těm, kteří se prohlašovali mými nepřáteli, aniž bych je já měl za takové. Věřím a přeji si, abych nebyl míval jiné [nepřátele] než ty, kteří byli nepřáteli Španělska, kteréžto miluji do posledního okamžiku a jemuž jsem slíbil sloužit do posledního vydechnutí svého života...“ („Pido perdón a todos de todo corazón, perdono a cuantos se declararon mis enemigos sin que yo los tuviera como tales. Creo y deseo no haber tenido otros que aquellos que lo fueron de Espana, a la que amo hasta el último momento y a la que prometí servir hasta el último aliento de mi vida ...“)
Zdroj.
