Vztahy mezi Ankarou a Washingtonem se nejen zhoršují, ale podle bývalého tureckého ministra zahraničí Yaşara Yakişe se stávají stále komplikovanější.
Na povrchu kolují známé příběhy. USA požadují od Turecka propuštění pastora Andrewa Brunsona, který byl 15. července 2016 obviněn z účasti na neúspěšném převratu a ze špionáže. Ankara zase nabízí výměnu Brunsona za bohoslovce Fethullaha Gülena žijícího ve Spojených státech.
Washington výrazně zvýšil clo na turecký hliník a ocel, což je v Turecku vnímáno jako „odvetné opatření“, ačkoli USA nyní vedou válku nejen proti Turkům. Zde je samozřejmě možné mluvit spíše o chronologických shodách ve vývoji popsaných událostí, než o vztahu příčiny a následku.
USA nás bodly do zad
Mezitím se propadl kurz turecké liry, což Ankara interpretuje jako „finanční diverzi USA“, i když turečtí experti již dříve hovořili o narůstajících krizových jevech v turecké ekonomice. Nyní však Turecká vláda spojuje ekonomické a finanční problémy výlučně s vnějším „sankčním vměšováním“, a to nachází jistou podporu uvnitř země. Když Washington začal zavádět nová cla na některé turecké výrobky, turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, podle amerického vydání The Wall Street Journal, začal používat proti USA taktiku bojkotu: vyzval k zákazu dovozu produktů Apple a další spotřební elektroniky a zvýšil clo na dovoz tabáku, alkoholu, automobilů, kosmetických výrobků, rýže a ovoce z USA. Turecko také vypadlo ze seznamu největších držitelů amerických vládních dluhopisů. Washington to oficiálně posoudil jako akt nepochopitelné „odvety“ a zopakoval, že „zavedení amerických cel na ocel a hliník z Turecka nebyl spojen se situací kolem pastora Brunsona.“
Souběžně se rozvíjí další vyhrocená záležitost, v níž Turecko využívá ruský faktor v současné konfrontaci s USA. Když Ankara nevyslyšela požadavek Američanů na odmítnutí nákupu ruského raketového systému protivzdušné obrany S-400, obě komory amerického Kongresu přijaly paralelní novelu zákona o národní obraně zakazující dodávky stíhaček F-35 do Turecka. Nakonec nelze ignorovat seznam amerických požadavků vůči Turecku, které se objevily nedávno v tureckém vydání novin Yeni Mesaj a údajně ležely nebo leží na stole tajných rozhovorů mezi Ankarou a Washingtonem.
Diktát Washingtonu
Seznam obsahuje tyto body:
- Propustit pastora Brunsona a dalších 20 osob zatčených v souvislosti se státním převratem v červenci 2016.
- Připojit se k širokým sankcím proti Íránu.
- Zrušit nákup S-400 z Ruska.
- Přehodnotit politiku týkající se uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele.
- Zříci se nároků na uhlovodíkové zdroje okolo Kypru.
- Zrušit požadavek na vydání Gülena.
Z toho všeho je vidět, že současná krize ve vztazích mezi Ankarou a Washingtonem má hned několik rovin, což je v moderní historii Turecka neslýchané. A je obtížné určit prvopočátek řetězce, stejně tak těžké je předpovědět možné vyústění, ačkoli je lehko určit zvraty a současné i předpokládané dramatické peripetie v turecko-amerických vztazích. Očividně obě země ztratily bývalou vzájemnou politickou důvěru a mají oboustranné pochybnosti dané rozdílnými zájmy především v oblasti Blízkého východu. Vymanit se z této situace „bez ztráty tváře“ už pro Washington ani Ankaru nepřipadá v úvahu. Proto nelze pochybovat o tom, že v blízké budoucnosti nás z obou stran čekají mnohá překvapení.
Spojenectví Turecka s Ruskem
V těchto dnech ekonomický poradce tureckého prezidenta Yigit Bulut vyzval Turecko, aby se odtrhlo od sféry vlivu Američanů tím, že vytvoří „turecko-ruské impérium“. Konkrétně uvedl: „Musíme přehodnotit naše vztahy se Západem za posledních 200 let," a když mluvil o krymské válce, v níž „Rusové bojovali proti alianci Británie, Francie a Osmanské říše“, poznamenal, že „pokud bychom v roce 1854 pochodovali bok po boku s Rusy, dnes by se lidé na březích Normandie procházeli s rusko-tureckými besedníky.“
Mimochodem, relativně nedávno o tomto geopolitickém projektu psaly turecké noviny Milli Gazete a označovaly jako jeho první a hlavní základnu rozsáhlou energetickou spolupráci mezi Moskvou s Ankarou. Druhým krokem by bylo společné zajištění národní bezpečnosti, která „se stane noční můrou pro Západ“.
Milli Gazete zároveň připomínají, že něco podobného svého času vyzdvihoval turecký premiér Adnan Menderes, který byl v důsledku převratu v roce 1960 sesazen ze svého postu, postaven před soud a odsouzen k trestu smrti. Také Erdogan upozorňuje na možnost dalšího státního převratu v Turecku.
Proto je dnes pro Ankaru nejdůležitější, aby si nenaběhla na staré vidle, když se přepisují turecko-americké a turecko-ruské vztahy.
Zdroj.
