Máme na krku orwellovský Týden zostřené nenávisti. Je to napohled nemožné, neboť jsme součástí té nejvyspělejší, nejdemokratičtější a nejsvobodnější části světa, v níž je nenávist (liberálně) zakázána. Vtip je v tom, že jako v každé totalitě jen některá. Ta špatná. Ta dobrá je naopak ceněna a oslavována. Co je správná a špatná nenávist, přesně řečeno, co vůbec nenávist je, co se bude cenzurovat, mazat, nebo naopak propagovat, určují aktuální mocní. Tragikomicky si říkají liberálové, jako si ti před nimi stejně tragikomicky říkali komunisté.
V některých vůbec nejliberálnějších zemích, třeba v Británii nebo v Německu, je ta špatná nenávist již kriminální čin, a cení se vězněním. Třeba za veřejně přiznané odmítavé postoje k dobrodiní migrantské invaze, zvláště té muslimské. V těch méně liberálních státech Západu provinilec pouze ztratí práci, stane se předmětem mediálních lynčů, onálepkování jako nositel zločinu neliberálního myšlení a jeho nenávistné projevy jsou mazány a cenzurovány. V „autoritativních“ režimech (typicky Rusko) si můžete myslet, říkat či psát v podstatě co chcete. I o invazi.
Sedm a dost!
Nadcházející Týden zostřené nenávisti se ostatně týká právě Ruska. Orwellovské jméno mu dali lidovci, kteří nadcházející karneval tragikomického blbna kolem 50. výročí srpnové invaze vyhlásili za Týden svobody. „Mělo by se ukázat, že svoboda slova a svobodná média jsou základem. Nestačí mít parlament - ten měly i režimy, které byly nesvobodné, jak komunisté, tak nacisté. Vidíme i dnes režimy, které mají parlamenty, ale bez svobody slova nedávají smysl," řekl jejich předseda, jenž si sebekriticky říká Bělobrádek.
Takové „slovo do vlastních řad“ by od vzorného „Bruselana“ jeden nečekal. Nebo že by to nemyslel na obranu cenzurovaných, mazaných, vypínaných, vězněných, skandalizovaných a vůbec pronásledovaných za „nesprávné“ myšlenky a slova? Že by tím nekritizoval vytváření seznamů „nepřátelských“ webů a tiskovin? Že by se tím nechtěl zastat třeba Adama Bartoše, jemuž hrozí vězení za to, co psal ve svých knihách a co říkal na veřejných shromážděních? Nebo že by snad dokonce zaútočil na modlu, zlaté tele, „veřejnoprávní“ televizi a rozhlas, kam mají nositelé „špatných nenávistí“ vstup zakázán?
Co jiného by tím mohl myslet? Upírá snad někdo právo všem Fištejnům, Votápkům, Gabalům, Bartoškům atd. atd. svobodně šířit nenávist proti Putinovu Rusku, Trumpově Americe, Okamurovi či Václavu Klausovi mladšímu (i staršímu)? Divný je na tom jen ten omezený čas. To jako týden tady bude svoboda a osmého dne zase utrum? Zase zbydou jen pravidelné (čtyřiadvacetkrát za den) Dvouminutovky nenávisti? Nepřečetli si toho Orwella soudruzi špatně? Aby se Leonid Iljič Juncker nerozzlobil...
Čtěte ZDE: Srpen 1968 viděný z druhé strany: Brežněv váhal, Ulbricht, Gomulka i Živkov tlačili na invazi. USA zavěsily pod letadla jaderné bomby. Grečko: Zasáhneme, i kdyby to mělo vést ke třetí světové válce
Živnostníci
Ať tak či tak, teď to vypukne naplno. Srpnová nenávist k Rusku poteče všemi tělními otvory a póry. Užijeme si. Je to dobrý a správný trest. Bez ohledu na to, že většina z těch troubů, kteří povedou toto další gigantické politické školení mužstva před kýženou válkou s Rusem, jsou profi politruky už ve druhé generaci.
Prostě to nezažili. Ale jsou správně vychováni (a poté angažováni a skvěle placeni) těmi, kteří si po roce 1989 udělali ze srpnové invaze volnou živnost. Na rozdíl od nás, kteří jsme tomu dělali jako obvykle lidové křoví, jsou to totiž z valné většiny bývalí komunisté. Tihle hrdinové měli na nezvládnutí „obroďáku“ a následné invazi vojsk Varšavského paktu pod vedením Sovětského svazu, z definice osobní podíl.
Pak je jejich soudruzi ze státostrany vyhodili – a tím i od mocenských a mediálních pák. Šli dělat normální práci, jako ti, kterým předtím vládli. Toto nedobrovolné hrdinství je ovšem po dalším převratu legitimizovalo – opět jako hrdiny. Tak se zase vrátili do politiky a médií (zvláště, ale ne jen těch placených z daní nás všech, takzvaně veřejnoprávních), aby vychovali druhou generaci politruků. Těch, kteří nás právě tak úspěšně vychovávají. I když třeba o soudruha Zdeňka Velíška a jeho patafyzické výklady „evrosojuzu“ bych také nerad přišel. Vždyť důvodů k uvolněnému smíchu je v poslední době tak málo.
Ani lednici či žehličku
Protože však přísloví o tom, „co se v mládí naučíš“, je lidové – a tedy platí stále, neumějí to jinak, než za svých hvězdných bolševických let. A jejich dědicové (stejně intelektuálně i mravně insolventní) to po nich opakují. Takže jedou kampaně – stejné jako kdysi: Místo nesnesitelných oslav Vítězných únorů jsou nesnesitelné oslavy Vítězných listopadů. Místo tupohlavých díků za „bratrskou pomoc“, tupohlavé lži o „ruské“ okupaci. Místo soudružky Fučíkové, soudružka Šiklová. Místo Gottwaldova kultu, kult Havlův. Místo Lidové demokracie, demokracie Liberální.
Tehdy „za totáče“ se pro takové propagandistické průjmy angažoval lidový humor. Jeden z vtipů líčil, jak si člověk koupí noviny, pustí rádio či televizi a tam – doplňte si podle libosti z výše řečeného. Jeden aby se už bál pustit žehličku (otevřít volejovky, ledničku atd.) pravila pointa.
Tento týden doporučuji, navzdory vedrům, nepouštět ani klimatizaci. Povalí se to ze všeho. Bolševičtí dědicové-politruci jsou však ještě mnohem komičtější. Hrozilo mi tuhle, že se potrhám smíchy, když jeden z nich (dnes šéf Kalouskova topáckého webu Forum 24) líčil své zážitky „ze srpna“. Byl prý v kočárku, ale věděl přesně, co se kolem dělo. A proto vyučuje. Je přece pamětník.
Pupek světa se nekonal
My, ještě zbývající, kteří jsme to skutečně prožili, víme: nebyla to žádná psina – ale v úplně jiném smyslu, než dnes líčí „běliči mladých mozků“. Běhali jsme po ulicích (v tomto případě pražských, kde byl asi největší „záhul“), rozdávali letáky a noviny, snažili se diskutovat s vojáky (převážně ukrajinskými). A připadali jsme si současně jako pupek světa.
Toho mediálního a propagandistického (tehdy jsme si mysleli, že svobodného) určitě. Mocné to však vůbec nezajímalo. Buď měli svoje domácí potíže s bouřící se „maoistickou“ mládeží (Paříž a spol.), nebo byli dávno se sovětskými elitami dohodnuti.
Právě vyšla další kniha, která to z uvolněných zdrojů tajných služeb Spojených států líčí: sovětský velvyslanec ve Washingtonu při družném obědě přichází oficiálně informovat prezidenta L. B. Johnsona o Brežněvově zdůvodnění invaze. Žvaní spolu o kdejaké pitomosti, invazi zmíní jen okrajově. O nic nešlo. Sovětský svaz se jim také nemíchal do Chile a spol. – pouze propagandisticky. Tohle bylo obdobné. My v ulicích jsme byli křoví. Jako o dvacet let později.
Již tehdy se začínalo rýsovat nové uspořádání světa, které pak ruku v ruce provedly tajné služby USA a SSSR pod vedením Gorbačova a Reagana (respektive Bushe staršího). Jeho součástí byla „mírová“ demontáž jaderné velmoci Sovětského svazu a celého socialistického bloku, včetně Československa. Téhož bloku, jenž povinně shromážděn ve Varšavském paktu (dnes zase v paktu severoatlantickém, v NATO) provedl pod vedením Sovětského svazu invazi z 20. na 21. srpna (ale třeba do Afghánistánu si naše vojáky Brežněv poslat neodvážil).
Spravedlivý trest
Sovětského svazu, nikoli Ruska. V tom spočívá hlavní pointa „osvětimské lži“ dnešních politruků. Proto tak hystericky útočí na předsedu KSČM Vojtěcha Filipa, který to připomenul. Tím spíše, když „pro osvěžení“ (paměti) dodal, že Brežněv nebyl Rus, ale Ukrajinec, stejně jako většina sovětských „okupantů“ i politbyra, jež o invazi rozhodlo. Je to prostě historický fakt – o to zločinnější je, že jej vytáhl. To přece míří ke špatné nenávisti, a ohýbá kulisy té správné.
Je spravedlivým trestem, že nyní dostaneme zvlášť vysokou dávku Týdne svobody – týdne nenávisti k Rusku. Nijak jsme se totiž o tento typ „svobody“, jež se v posledních třech desetiletích (v poslední dekádě zvláště) u nás praktikuje, nezasloužili. Dostali jsme ji, aniž se nás jako obvykle kdo ptal, od „vítězného Západu“ jako kukaččí vejce další totality, jež se z ní vylíhla.
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Osudové ohrožení nás dostihlo. Liberální demokracie vládou manipulace a ponižování? Moc v rukou nebezpečných menšin. Je třeba bojovat proti. Desatero liberálního demokrata. Manifest obránců
Repríza se blíží
„Brutální oslavy“ 21. srpna 1968 jsou tedy správnou připomínkou toho, kde se nacházíme. Ale spíše jako krása nechtěného: vzpomínka na budoucnost, nebudeme-li bratrsky poslouchat Brusel (Moskvu), neprojevovat solidaritu s bývalými koloniálními mocnostmi zaplavenými nyní potomky jejich otroků, či kontrarevolučně ohrožovat unijní socialismus s lidskou tváří. A nezapomeňme na pravé Poučení z krizového vývoje: nikoho z velmocí nezajímáme. Co si sami opravdu nevybojujeme, to nebudeme mít. Státní suverenitu a svobodu na místě prvním.
Všechno je téměř stejné, jen posunuto v kulisách: Bilakové, Kolderové, Indrové či Kapkové se teď zase jmenují Kalouskové, Bělobrádkové, Fialové, Farští, Bartošové či Hamáčkové, kolaborantům se neříká „tvrdé jádro dogmatiků“, ale Kavárna, zatímco Babišové opatrně stínují „obrodný proces“. Vedle nich máme disidenty, politické vězně, samizdat, cenzuru i „rušičky“. Najděte deset rozdílů.
Jediný je v tom, že pokročilé fízlovací technologie umožní Bruselu a jeho místním „zastupujícím říšským protektorům“, že pro případ invaze již nebudou nutné spektakulární tanky v ulicích. Bude to tiché a rychlé. Tedy – ONI jsou o tom přesvědčeni. Ale jako vždycky se mýlí. JEJICH čas se opět krátí.
Týden zostřené nenávisti pod orwellovským názvem Týden svobody je toho skvělým příkladem.
