Co to vlastně děláme tomu Iránu?
Neslyšíme z médií nic jiného, než o nutnosti dalších a dalších sankcích proti této obrovské zemi, o tom, jak je nebezpečná, jak hrozí jaderným programem a další propagandu. Nicméně EU se překvapivě k americkým sankcím staví zdrženlivě. Proč asi? No, při obratu 15 miliard eur ve vzájemném obchodu EU - Irán za rok 2017 a vzhledem k íránské ropě a plynu se trocha zdrženlivosti vždycky vyplatí! Nezapomínejme také na celková finanční situace EU, která má opravdu daleko k jakémukoliv optimismu.
Spíše pro pobavení uvádím, že kvůli všem možným omezením obchodní obrat ČR s Íránem, který do roku 1989 přesahoval 500 miliónů (tehdejších!) dolarů, v posledních 20 letech zřídka přesáhl zřídkakdy 100 miliónů dolarů. Naše zákazníky postupně přebírají konkurenti z ostatních zemí EU, zatímco nás plácají po ramenou, jací jsme správní bojovníci za lidská práva v Íránu s tím, že by rádi věděli, komu jsme dodávali ty obráběčky (textilní stroje, kompresory, generátory, traktory, lovecké zbraně, sklo, porcelán, atd. atd.). A že by to tedy rádi vzali za nás.
Rouháního cesta
Takže vztah k Íránu určuje mj. i obchodní obrat, 15 mld. eur obratu EU versus 97 mil. USD obratu s ČR za rok 2017. Základem českých úvah o Iránu ale musí být primárně rozumové hledisko: jaký Írán vlastně chceme a proč?
O co jde?
Vláda umírněného klerika Rouháního hledala cestu k dialogu se západem při zachování íránské bezpečnosti a otevření obchodních vztahů. Uzavření jaderné dohody bylo přijato v Íránu s úlevou, že snad konečně nastanou standardní vztahy, obnoví se obchodní spojení s Evropou a život se zlepší i pro obyčejné Íránce. V Íránu to chápali jako potvrzení správnosti politiky Rouháního o vedení dialogu se západem.
Ale ouvej, nechval dne před večerem!
Jednostranné vypovězení smlouvy Američany podtrhlo Rouhánímu i jeho spolupracovníkům židli a nesmírně posílilo radikální křídlo kléru stejně jako vedení islámských revolučních gard. Je prezentováno i chápáno jako důkaz, že západu nelze věřit, že smlouvy nedodrží a že Írán bude mít pouze to, o co se sám postará. Včetně vlastní bezpečnosti.
Je tedy všeobecně jasné, že nejde o jadernou smlouvu jako takovou, ale o to, kdo bude nejenom v USA ale i v Íránu vládnout po dalších volbách a jaký bude mít Írán postoj k dialogu se západem.
Koho na západě tedy vypovězení smlouvy v Iránu posílilo a koho oslabilo? Komu na západě tento vývoj vyhovuje? Kdo na tom vydělává?
Čtěte ZDE: Na mušce Írán: Laik se diví, odborník žasne? Nitky vedou k Izraeli. Jsou světoví vůdci primitivní roboti? Ohraná písnička pro veřejnost. Průhledná Trumpova vyjednávací metoda. Nejlepší by bylo, kdyby...
Česká role
Lapidárně lze říci, že nyní je volba mezi tím, zda chceme s Íránem diskutovat přes stůl anebo přes mířidla. Co si vybereme?
Jde o to, jakou roli v této globální hře hraje ČR. Překvapivě velice důležitou, roli jazýčku na vahách. O co že jde? O dávno nefunkční, naprosto zbytečný a politicky velice špatný Lex Bushehr, jímž byly na nátlak americké ministryně Albrightové zakázány dodávky pro jadernou elektrárnu v íránském Bushehru (šlo o zakázku ZVVZ Milevsko v objemu 4,5 mld. korun). Nyní ve sněmovně i v zahraničním výboru probíhají bouřlivé diskuse o tom, zda tento vyhořelý a zbytečný zákon zrušit, či nikoliv.
V obou případech jde totiž o důležité politické gesto. Zrušení zákona posílí umírněné („...no tak vidíte, že s nimi dá mluvit...“). Trvání na něm ale naopak posílí ostré hochy („...vidíte, jak jsou proti nám, že ani tohle jim nestojí za zrušení...“) a může „dorazit“ umírněné kruhy v současném přerozdělování moci. Důležitou otázkou je, jak (pokud vůbec) toho česká diplomacie vedená J. Hamáčkem, dokáže využít. Pokud vůbec! Pravdou je, že pokud této pozice české vláda dokáže rozumně využít, odraz nejenom na mezinárodní scéně, ale i na vnitřní íránské politice bude velice markantní, a bude mít dalekosáhlý efekt v budoucnosti.
Iránci totiž navíc dobře vidí osudy zemí, které uvěřily ve „vývoz demokracie“, a protože za sebou mají 8000 let civilizace, musíme počítat i s tím, že za sebou mají i 8000 let moudrosti a politických zkušeností. Takže se i ze zkušeností Afghanistánu, Iráku, Libye, Sýrie a dalších poučili, a jsou velice opatrní na to, někomu uvěřit.
Pro ČR je Írán daleko důležitější, než řada politiků a novinářů, kteří společně na Írán dští oheň a síru, vůbec je schopna pochopit. Pár nejdůležitějších hledisek: při závratně rostoucí produkci narkotik v Afghanistánu je íránsko - afghánská hrance první hranicí, kterou tato narkotika na cestě k našim dětem musí překročit. Je tedy naším nesplaceným dluhem vůči našim dětem a vnukům, že je před drogami nechráníme všemi prostředky. Tato zahraniční mise by totiž na rozdíl od těch ostatních, měla smysl a přímý dopad na situaci v ČR. Proč tedy Íráncům v tomto boji nepomáháme? Navíc Írán, jako šiítský stát, je našim přirozeným spojencem v boji proti sunnitskému terorismu. Kolik je pro ČR takto důležitých zemí na světě? Není jich mnoho.
Co chceme?
Je tedy jasné, že budoucnost Íránu a budoucnost ČR mají několik společných faktorů, které je dobré mít na zřeteli při vytváření české politiky vůči Íránu a při snaze o pochopení íránské pozice a zájmů.
Írán není náš přítel, ale ani nepřítel. Má co nabídnout ze svých zdrojů i obchodní příležitosti, mohl by být pro ČR stejně důležitým obchodním partnerem, jako je pro ostatní státy západní Evropy. Mohl by živit mnoho podniků u nás. Jako přirozený spojenec v boji proti sunnitskému terorismu má důležitý vliv i na bezpečnost v Evropě.
Další otázkou zůstává, jaký Írán vlastně chceme? Tím my, myslím Česká republika. Další otázkou je, jak se česká vláda zachová k Íránu? Bude dodržovat uzavřené smlouvy? Schová se ve svém rozhodování za EU? Nebo se schová za USA? Dokáže přesvědčit Íránce, že dodržíme smlouvy, že se nebudeme držet vzoru Mohameda a jeho porušení smlouvy z Al Hudayabíye? Chceme předvídatelný stát s centrální vládou anebo stát rozvrácený občanskou válkou mezi kmenovými náčelníky jako v Libyji? Osobně jsem pro stát, který má silnou centrální vládu, o které každý ví, kam směřuje a se kterou lze dojednat platné dohody.
Čtěte ZDE: Írán: Americké ultimátum mělo jediný účel. Teherán kontruje: Nedůvěra vůči evropským vazalům Ameriky. Na jakou stranu se přikloní Evropa? Chameneí: "S podvodníky nejednáme." Pro USA nejsme spojenci ale jen vazalové
Otázky
Jenže je zde další mezinárodně politický faktor: nutnost vnějšího nepřítele (fiktivního, hypotetického nebo skutečného) jako záminka utažení vnitřní bezpečnosti, jako základ totalitních vlád. Proto je Írán široce mediálně prezentován jako úhlavní nepřítel všech a zdroj rizika v regionu. Tato image slouží totiž nejenom jako strašák, ale i jako záminka všem vládcům v okolí k akcím proti vlastním nespokojeným obyvatelům. Dokonce to funguje i v Evropě (4000 km daleko), jak jsme zažili u nás v aféře kolem amerického plánu instalovat vysoce výkonný radar v Brdech na údajnou „ochranu před íránskými raketami". Musím přiznat, že propagační argumentace "jak íránští záložáci se chystají raketami ostřelovat Brno" byla obzvláště povedená. K mému zděšení se celá řada vlivných lidí přinejmenším tvářila, že tomu věří.
Je zde tedy několik paralel s vývojem v celé oblasti: touha některých velmocí po trvalém konfliktu mimo své území, po možnosti propagandistického využití vytvořeného íránského nebezpečí, zkrátka po zachování otevřených fondů na zbrojení a tajných fondů na kryté akce (IranGate): kam že to asi jdou ty afghánské drogy, kterých neustále raketově přibývá?
Ví tady někdo vůbec, jaký Írán vlastně chceme? Jaký Írán nám povolí?
Bezpochyby to nebude ten, který by byl výhodný pro ČR. Na zájmy ČR totiž dohlíží (někdy) pouze naše vláda, která ovšem rozhoduje jako v tom vtipu, kdy se manžel ptá manželky: Myslíš že mám ještě žízeň, abych si mohl dát pivo?
