Druhé Rozmluvy na Hanspaulce, tento nový žánr našeho Institutu, se konaly 25. července v neuvěřitelném vedru. Přesto je obdivuhodné, že se dvaadvacet pozvaných účastníků této diskuse zúčastnilo a vydrželo v plné pozornosti debatovat téměř tři hodiny. Bez klimatizace.
Téma se ukázalo být mimořádně aktuální a dobře zvolené. Hned na počátku je třeba říci, že všichni účastníci na otázku položenou v názvu setkání odpovídali slovem „ano“. Všichni cítili velmi silně tuto nezodpovědnou a krátkozrakou rezignaci a z ní plynoucí nebezpečí ztráty demokratického charakteru naší země. Řada diskutujících se vyjádřila, že to považuje za velmi riskantní odklon od toho, co bylo cílem revolučních změn roku 1989 – dostat represivní složky státu pod demokratickou kontrolu volených orgánů.
Ukázalo se současně, že obrat „rezignovala demokracie“, položený do názvu setkání, asi nebyl nejpřesnější. Přesnější je říci, že selhali politici.
Většina pozvaných se vyjádřila, že cítí ohrožení demokracie ze strany těchto represivních složek, které se stylizují do vytváření dojmu, že reprezentují a zastupují „hlas lidu“. To je zásadní omyl. Právníci přítomní na schůzce zdůrazňovali, že „základním suverénem je lid a že prvotní legitimitu mají volené orgány“.
Ukázalo se současně, že obrat „rezignovala demokracie“, položený do názvu setkání, asi nebyl nejpřesnější. Demokracie samozřejmě není „subjektem“, který by mohl tak či onak reagovat. Přesnější je říci, že selhali politici, že selhala zákonodárná moc, která nezvládla svůj nezastupitelný úkol – vymezit prostor, kde se mají represivní složky pohybovat, a jak se tam mají pohybovat.
Souvisí to s tématem prvních Rozmluv na Hanspaulce před necelými dvěma měsíci, které jsme věnovali tématu Absence idejí v české politice, respektive faktickému vymizení politiky. V průběhu diskuse jsme si uvědomili, že dominantně nejde o laxnost politiků, ale spíše o obavu politiků, zesílenou mediálním útokem, který je na ně dlouhodobě veden, plést se do těchto témat. Média vytvořila prostředí, ve kterém platilo „nechme represivní orgány, ať mají klid na svou práci“.
V televizi se hodiny diskutuje o adekvátnosti zásahu policie na sídlišti v Českých Budějovicích, ale nikdo nediskutuje o adekvátnosti zásahu proti paní Nagyové.
Významným příspěvkem k vytvoření této situace byla v české politice se prosadivší (už od dob Václava Havla a celé Pravdy a lásky) myšlenka tzv. nezávislosti. Fenomén této zneužité nezávislosti je „zhoubnou myšlenkou rozežírající stát a jeho instituce“, jak řekl jeden diskutující. Za neúnosnou považovala většina účastníků hypertrofii pojmu nezávislost v našem veřejném prostoru a v našich médiích s tím, že původně byl koncept nezávislosti zamýšlen – nejen u nás, ale i ve světě – jen pro soudy.
To, co se u nás stalo v polovině června letošního roku, nebylo výjimečnou, jednorázovou, zcela partikulární akcí. I když se často mluví o radikálním zvratu (někdo dokonce hovoří o puči), většina diskutujících přesto spíše viděla kontinuitu s předcházejícím vývojem. Je užitečné dát to, co se stalo, právě nyní, do patřičného kontextu. Účastníci schůzky připomínali, a je to dobře, protože se rychle zapomíná, velmi podobné předcházející kampaně. Připomínalo se slovo „tunelování“, připomínala se „akce čisté ruce“, připomínala se akce „Kubice“, ale za zásadní průlom většin diskutujících považovala nastolení tématu korupce jako středobodu souboje s parlamentní demokracií a s lidskou svobodou v naší zemi. (Jeden z účastníků, který by o tom měl něco vědět, dokonce řekl, že v současnosti je jediným zadáním pro policii právě korupce.)
Došlo k selhání politiky. A teď jde o to, jestli je naše současná politika, respektive politici – v dnešním rozkladu a slabosti jednotlivých politických stran – schopna selhání politiky napravit.
Zcela se vytratila odpovědnost policie a dalších složek represivního systému za chybný zásah. Účastníci diskuse si všimli toho, že se v televizi hodiny diskutuje o adekvátnosti zásahu policie na sídlišti v Českých Budějovicích, ale nikdo nediskutuje o adekvátnosti zásahu proti paní Nagyové. Jak někdo trefně poznamenal „žádný lidsko-právní spolek neprotestoval proti způsobu zatčení paní Nagyové“. Bylo též zdůrazněno, že podobné zásahy „o patro níž pod politikou“ probíhají už dlouho a že je kvůli nim spousta mediálně neznámých lidí držena dlouhou dobu ve vazbě stejně problematicky.
Významná část rozpravy byla věnována tématu „Ištvan“. Spor byl veden o tom, byl-li pan Ištvan a jeho chování v minulých týdnech excesem, tedy zcela izolovaným, výjimečným jevem, nebo zda jde o systémový jev, o dokončení systémové změny, která proběhla téměř bez povšimnutí před našima očima. Většina zastávala názor, že jde o širší, systémový jev. Inspirativní byla i diskuse o tom, zda je Dr. Ištvan „pěšákem či generálem“. Zdá se, že pěšákem nebyl, ale zaměnitelný či nahraditelný jistě byl.
Závěr je poměrně jednoduchý: došlo k selhání politiky. A teď jde o to, jestli je naše současná politika, respektive politici – v dnešním rozkladu a slabosti jednotlivých politických stran – schopna selhání politiky napravit. Blížící se volby do Poslanecké sněmovny k tomu dávají unikátní šanci. Teď si jen přejme, aby se o to některé politické subjekty pokusily.
