Opakuje se to každé léto. Většina národa v tropických vedrech, pokud to pracovní povinnosti dovolí, se přesouvá z rozpálených bytů na zahrádky a užívá si ochlazení ve vlastním bazénku. Ti, kteří na vlastní soukromé koupaliště nemají, vyrážejí na veřejné plovárny. Na těch se potom setkávají lidé, kteří se za normálních okolností málokdy potkají.
Kromě většinové bílé společnosti jsme tu svědky výchovy k multikulturalismu v praxi, neboť k vodě vyrážejí také naši romští spoluobčané. Nikoli po práci, ale místo ní - pokud nemáme za práci krádeže volně odložených telefonů, peněženek a dalších věcí.
Cikánské gangy okupují od ranních hodin koupaliště, neboť mají svou nekonečnou dovolenou. Většina z nich nepracuje (a nikdy nepracovala). Jejich „... roky prázdnin“ jim skrze krvavé daně platíme ze stále štědřejších sociálních dávek socialistických vlád, a oni nás za odměnu multikulturně obohacují: jsou postrachem nejen personálu, ale také většiny návštěvníků. Nejen majetek, ale bohužel i zdraví a život jsou v takových lekcích často rázem nejisté.
Ledovec
To, co se stalo tento týden na koupališti v severočeském Dubí, je pouze pověstný vrcholek ledovce, který ale dobře ukazuje, jaká nás čeká budoucnost v multikulturním státě, kde jsou menšiny včetně té romské každý den přesvědčovány multikulturními aktivisty o svých "lidských právech", jež jdou obvykle často na úkor občanských práv většinové společnosti.
Jak vypadá tato politika protežování menšin v prax, bychom mohli v úterý odpoledne na Dubském koupališti sledovat v přímém přenosu (kdyby to někdo zachytil): cikánský gang tady do bezvědomí zmlátil bílého mladého muže jen proto, že se rozhodl pomoci neznámé bílé mladé mamince, kterou mlátila cikánka. Jak konflikt, probíhal, popisuje Petr Štefanec jeden z očitých svědků incidentu :
Svědectví
„Dnes jsem s manželkou a dětmi navštívil koupaliště Plivátko v Dubí. Otřesný zážitek, který jsme zažili, mne přesvědčil o tom, že soužití majority s minoritou je už přes všechny snahy, prohlášení a další kecy nemožné. Konflikt který se odehrál v dětském brouzdališti byl zpočátku banální, jak už to tak v dnešní době bývá. Takzvané bílé děti a romské děti si prostě v brouzdališti hrály, jak umějí. Nevím jak bych je jinak rozlišil, protože do dneška pro mne byly jen jedny děti, a lidi jsem rozlišoval jen na dobré a špatné.
Pak jedno romské dítě, věřím, že nechtěně, začalo topit dítě takzvané bílé. Matka bílého dítěte přiskočila, a dítě, co topilo její dítě, chytla, odstrčila a zvedla svoje dítě. A tím to mělo skončit. Bohužel, neskončilo. Matka romského dítěte přiskočila, kromě sprostých a samozřejmě rasistických nadávek začala opravdu hodně brutálně bít matku topeného dítěte. Rány střídalo brutální tahání za vlasy.
Během toho zmatku jeden obyčejný mladý muž – podotýkám úplně obyčejný, vůbec žádná vazba a jak jsem se později dozvěděl nebyl dokonce ani známý těch napadených – vběhl do bazénu, a snažil se napadené ženě pomoci. V tu chvíli už v bazénu mezi ještě pár dětmi které nechápaly, co se děje, křičely a brečely, byly naběhlé dvě romské ženy a dalších šest romských chlapů. Napadené ženě se v tu chvíli podařilo z bazénu utéct a všech těchto minimálně 7 lidí začalo brutálně bít kluka, co se té ženě snažil pomoci. A když píšu brutálně, tak mi věřte, že to bylo opravdu strašlivé, protože od té chvíle jsem to vše viděl asi ze tří metrů. Předchozí děj jsem viděl z větší dálky, ale běžel jsem k místu, protože tam byla i moje žena a jedno z mých dětí.
Připadal jsem si jako v transu. Nejdřív mě napadlo že poběžím pro zbraň, a vystřelím a pomůže to, ale najednou jsem viděl toho kluka v krvi, jak ho řežou a byl tam v tu chvíli jenom on a těch 7 „hrdinů“. Navíc jak na potvoru jsem svoji pistoli nechal v autě. Jakoby zdálky slyším moji ženu: Péťo běž tam, oni ho zabijou! A já kterej se v životě pral asi pětkrát, z toho jsem dvakrát slušně nafasoval, jsem jako v takový mlze viděl obličej toho kluka, jak je tam sám, a najednou jsem věděl, že tam musím, i kdyby mě dobili jak jeho.
Běžím tam, křičím nechte ho, snažím se ho vytáhnout z pod nich, najednou už kolem sebe vidím plavčíka a pár dalších bílejch chlapů. Romové ho najednou přestávají mlátit, většina někam zmizí, nevím, jak je to možný, ale najednou vidím normálně, kdybyste všechny, co ho mlátili, postavili přede mě, nedokážu je popsat, vidím toho kluka - zkrvavenej, potrhanej, bez zubů, ale žije.
Bazének plný jeho krve, já ruce a nohy taky od jeho krve. Tolik zloby výhrůžek a nadávek, co se dneska sešlo na moji rodinu děti a okolní přihlížející, už nejsem ochoten tolerovat. Přísahám na všechno a všechny co mám rád, že co jsem napsal, je nepřibarvená pravda. Nejsem žádný hrdina, je mi zle ještě teď při pomyšlení, že jsme mohli se ženou dopadnout jako ten mladík. On hrdina je, udělal co bylo správné, doufám, že se někdy ještě uvidíme. Při odjezdu záchranky se na mne podíval a poděkoval. V tu chvíli jsem se na vteřinu cítil strašně dobře.“
Čtěte ZDE: Romský problém: 600 let marné snahy o soužití. Od listopadu se vše jen zhoršilo. Politická korektnost a rasismus naruby. Zkušenosti lékaře: Nulová hygiena a historické choroby v osadách. A další stále přicházejí
Jako přes kopírák
Bude zajímavé sledovat, jak na toto brutální napadení zareaguje police, která už případ šetří, a zdali tyto lidské bestie budou po právu potrestány. Chlapec, který projevil nesmírnou odvahu a empatii při pomoci bližnímu v nouzi, by měl být dáván školákům za vzor a vyznamenán prezidentem republiky medailí za statečnost, neboť pro mě je hrdinou letošního léta.
Za zmínku také stojí facebookové vyjádření známého romského aktivisty Patrika Bangy: "Já fakt nechápu, co všichni řešej. Prostě banda primitivů dobila v přesile mladýho kluka. Šup, policie, vyšetřit, dokázat, odsoudit, zavřít a nazdar. [...]". Myslíte si, že by takto mluvil, kdyby byl postiženým cikán a útočníci "bílí"? Že by se zdržel hysterických výkřiků o útlaku a rasismu? Zcela absurdní představa.
Tento incident je mimochodem jako přes kopírák podobný tomu, který se ve stejný den odehrál na Slovensku ve městě Snina. Romské děti tam štípaly přivázaného psa, ten toho měl po chvíli dost, a jedno z dětí logicky kousl. Příbuzní pokousaného dítěte pak stejně jako cikáni v Dubí brutálně zbili jeho majitelku.
Incident podle slovenských médií začal před místním obchodem, kde jedna ze zákaznic nechala svého psa uvázaného. K němu se postupně začaly sbíhat romské děti. Nejprve ho hladily, jenže pak ho začaly provokovat. Pes byl dlouhou dobu klidný a přítomnost dětí mu nevadila. Jenže když ho pak začaly štípat a škodit mu čím dál víc, ohnal se po nich. Třináctiletého chlapce přitom pokousal.
K útoku, nad nímž zůstává rozum stát, ale došlo později. Romové si totiž na majitelku nevinného psa počíhali, a brutálně ji napadli. Celý incident se na rozdíl od dubského vražedného útoku podařilo zaznamenat na kamerách, takže na záběrech je vidět, jak rozzuřená cikánská skupina zcela nevinnou pejskařku brutálně mlátí a kope na zemi. Žena skončila se zakrvácenou tváří a opuchlými rty.
Výchova před výbuchem
Když před pár týdny barevní „Nizozemci“ napadli a přizabili v centru Prahy číšníka, případ se nepodařilo utajit, a nakonec přes nepochopitelné otálení a za přispění náhodných cestujících, tlupu zabijáků policie zadržela na letišti. Teď jsou někteří z nich obžalováni z pokusu vraždy. Tehdy jsme byli ujišťováni, že jde o něco zcela výjimečného. Nejde.
Napadání bílé většiny Cikány je u nás i na Slovensku každodenní záležitost. Jen se to obvykle podaří ututlat a v mainstreamových médiích se hlavně nesmí uvádět etnikum útočníků. Jde přece o multikulturní výchovu. Podle ní jsme všichni stejní, máme stejné hodnoty. To by přece bylo vyvolávání „nenávisti“. Na sociálních sítích začínají mazat příspěvky, které tuto autocenzuru nerespektují.
Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tragické: lhát si do kapsy ještě nikdy ničemu nepomohlo. Žvásty o „integraci“ barevných „uprchlíků“ převážně v zemích na západ od nás už nikdo nebere vážně. Vždyť ani Cikány se u nás v podstatě nepodařilo „integrovat“ za dlouhá desetiletí, kdy s námi obývají naši zem. Zvláště ty, kteří se k nám přestěhovali z východního Slovenska.
Nemluvit o tom, mlčet, nebo se tvářit, že se nic neděje, připravuje výbuch spravedlivého hněvu, který pak už nikdo nezvládne. Případ popsaný panem Štefancem je v tomto směru ukázkový.
V mnohém bude ovšem „ukázkový“ především jeho konec. Budeme se zájmem čekat, jak se s tím popasuje státní moc, která by se měla především starat o naši bezpečnost na veřejných místech.
