Zatím je to tak, jako by parta žhářů zapálila dům, hasiči po čase oheň zlikvidovali a všichni se nyní pouze hádají, která firma se má ujmout jeho rekonstrukce. Na žháře si při tom už „vyšetřovatelé“ buď ani nevzpomenou, nebo se dokonce dohadují, zda nakonec paliči nebyli v právu, protože ten dům smrděl.
Pokud však jen trochu poodstoupíme a nenecháme se unášet zpěněným proudem nenávistného mediálního poštěkávání, spatříme něco, co takto nahaté není obvykle patrné: Zájmy. Tedy politiku. Nikoli ale tu, o níž vysílají či píší, kterou pouze za politiku vydávají. Máme vzácnou příležitost spatřit cípek skutečných zájmů a boj nevolených elit o moc – i mezi sebou.
Volání po Klausovi
Těmi nevolenými elitami samozřejmě nejsou ministři úřednické vlády, jak se nás snaží mainstream přesvědčit. Těmi jsou naopak oni sami – novináři, respektive jejich majitelé. Je téměř komické jak „zraněná“ mediokracie unisono a nezakrytě Rusnokovu vládu a jejího „původce“ prezidenta Zemana každodenně bombarduje. Dovolil si příliš. Vládní krize jsou přece její doménou. Oni rozhodují jaká vláda vznikne, stejně tak jako mají – nebo se alespoň domnívají, že mají – v rukou výsledky voleb.
Na pozadí zápasu s prezidentem probíhají vnitrostranické boje těžce zraněných politických zupáků.
Jejich běsnění jde to tak daleko, že se nerozpakují dovolávat „ústavních zvyklostí“, které zavedl Václav Klaus. Byl to přece on, kdo při vládních krizích 2004 a 2009 požadoval oněch „101 podpisů“ před tím, než jmenuje premiéra nové vlády. „Svatý“ exprezident Václav Havel tehdy tento požadavek interpretoval jako „urážku parlamentu a praktiku bývalé StB". Co tou praktikou StB myslel, není sice známo, zato to po něm opakovala, v řevu připomínajícím ten dnešní, tehdejší média. Také ječela o neústavních praktikách, o tom, že by měl zasáhnout Ústavní soud.
Dnes na to všichni zapomněli a této „ústavní zvyklosti“ se naopak tatáž média a titíž jimi manipulovaní politici dovolávají.
Zupáci versus politické talenty
Na pozadí zápasu s prezidentem probíhají vnitrostranické boje těžce zraněných politických zupáků. Je tragikomické, když Jiří Pospíšil (ODS) či Miroslav Kalousek (KDU-TOP 09) doporučují „kolegům“ socialistům, aby nepodlehli prezidentovu přesvědčování a vládě důvěru odmítli. Nebo když Karel „Číro“ Schwarzenberg (Zelení-TOP 09) prohlašuje svou „stranu“ (s podporou některých ambiciózních starostů) za jediný subjekt, který má sílu bojovat proti prezidentovi za parlamentní demokracii.
Jaký div, že tak se tak usilovně snaží podpořit uhasínající hvězdy poparoubkovské socialistické partaje: předsedu-antipolitika Sobotku či intelektuálně nemajetného Lubomíra Zaorálka. Ti jsou pro ně totiž jedinou nadějí, že volební beznaděj ČSSD opět skončí podobně jako minule – nevyplněnou nadějí. Ke smůle „rádců“ však sociální demokracie má patrně ještě zbytky sebezáchovných pudů, takže v ní začíná převládat rozhodnutí Rusnokův kabinet podpořit.
V tomto ohledu má – nikoli překvapivě – zatím primát v politické bystrosti Vít Bárta (VV), který jako první naznačil, že jeho strana bude zřejmě hlasovat pro důvěru. Uštěpačné mediální poznámky na jeho adresu jsou, řečeno slovníkem Miloše Zemana, ze stejné „žumpy“, jako byla ta, která „korupčně“ rozebrala nejprve jeho stranu na součástky, aby pak některé z nich použila k opravě vládního vraku – a jeho samého poslala před soudce Šotta.
Ti, kteří Bártovi s pomocí médií nastražili past, do ní teď sami spadli. Petr Nečas na místě prvním – bez ohledu na to, že šlo o černou práci „medvědáře“ Kalouska.
Nebýt zatažení za záchranou brzdu v rozsudku Nejvyššího soudu, byl by tento patrně nejtalentovanější mladý politik uznán vinným z korupce za to, že půjčoval spolustraníkům své vlastní peníze. Mediální lynč, jenž byl na něm a jeho naivní mladé straně vykonán, vypadá jako nevratný. Ale nebyl bych si tím jist. Jsou historické okamžiky, kdy se veřejnost tak jednoduše oklamat nedá. Možná jsme na prahu jednoho z nich.
Revoluce požírá své vlastní děti
Ti, kteří Bártovi s pomocí médií nastražili past, do ní teď sami spadli. Petr Nečas na místě prvním – bez ohledu na to, že šlo o černou práci „medvědáře“ Kalouska. Pokud dnes ti dva hovoří o policejním státě a sápou se po záchranném laně výroku Nejvyššího soudu, jsou směšní a politováníhodní. To si mohou věrohodně dovolit pouze lidé jako advokátka Liběna Dobrovolná, když v článku Dvojí přístup v kauze Nagyová (LN) píše:
„V případě rozhodování Nejvyššího soudu o poslanecké imunitě pochybnost o pravomoci a příslušnosti (Nejvyššího) soudu nemám. Neustále si ale kladu otázku, proč byla tato údajná „korupční" kauza delegována Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci a potažmo Okresnímu soudu v Ostravě. Snad se dočkám odpovědi v rozhodnutí Ústavního soudu. Zatím mi nezbývá než doufat, že v tomto případě bylo postupováno ex lege a verdikt Ústavního soudu se bude lišit od toho v kauze Rath, kde bylo jednoznačně konstatováno, že JUDr. Bradáčová z hlediska příslušnosti postupovala v rozporu s ústavou. Nejvyšší státní zástupce vyřešil tento vážný problém jejím povýšením. Čeká nás podobný postup i v případě JUDr. Ištvana?"
Schizofrenie mainstreamu? Kdepak!
Vůbec není paradoxní, naopak velmi příznačné, že v hodnocení kauzy Ištvan je hlavní mediální proud rozpolcen jako málokdy. Přesně to vyjadřuje ekonomická napojení a politické zájmy majitelů. Proto „Američan“ Bakala a jeho Respekt a Hospodářské noviny pučisty obhajují a Nejvyšší soud napadají – a jsou proto stálými hosty havlistické České televize. Jak by ne, když hlavní smysl povalení vlády vyšel na sto procent: ČEZ včera oznámil, že rozhodne o vítězi tendru pro dostavbu Temelína – respektive o tom, zda se vůbec bude stavět – až za rok. Američané, respektive dost možná Číňané, získávají tak to nejpotřebnější: Čas a jinou vládu.
Čtěte také: Šokující rozuzlení motivů protivládního puče: Temelín dostavějí buď Rusové - nebo Číňané! A prokurátor Ivo Ištvan konečně přiznal: Školili mě Američané.
MFDnes a Lidové noviny zůstávají uprostřed: Ještě jsou sice německé, ale brzy je převezme Andrej Babiš a není jisté, zda bude jednat v německých či amerických zájmech. Možná to neví ještě ani on sám. Až ho jeho noviny (či televize, nebo co ještě koupí) protlačí do vlády, už vědět bude.
Chytřejší exponenti mediokracie přitom dávno vědí, že Miloš Zeman nemůže za žádných okolností prohrát. V simultánní partii, kterou rozehrál, začal Kalouskův tým bez krále – a tváří se, že je to normální.
Reflex, Týden a Euro jdou proti – prvně jmenovaný časopis už právě kvůli Bakalovi, kterého švýcarsko-němečtí majitelé ze srdce nenávidí, neboť je vypekl jako svoje rohlíky: napůl, ale zato výnosně. Nečasovi a Kalouskovi blízký šéfredaktor Eura E. Páral – nicméně jeden z mála novinářů s konzistentním názorem, protože vůbec názorem – píše:
„Podstata trestného činu tak, jak ji formuloval se svým neodolatelným a suverénním úsměvem vrchní státní zástupce Ivo Ištvan, je kryta indemnitou, tedy nedotknutelností. Nikoli imunitou, jak chybně stále uvádějí kolegové v médiích. Prostě za nakládání se svým mandátem je poslanec trestně neodpovědný, a nelze tedy z toho, že ho složil, odvozovat skutkovou podstatu trestného činu. Má to logiku, bez níž by demokracie asi těžko fungovala.“
Přečte si to Miroslav Kalousek, který svou pokleslou snahou o popularitu prokládá cynickými bonmoty o zbytečnosti poslanecké imunity jako takové?
Prázdninová šance?
Okurková sezóna a skutečné léto, které konečně udeřilo, nám dávají mimořádnou šanci: Nenechat se tím vším jako obvykle vláčet, jenom to v jasném slunci od vody pozorovat. A případně se bavit, zatímco zainteresovaní se potí.
Boj proti prezidentu Zemanovi je pro mediokracii zásadní. A pokořující. Chytřejší mezi nimi přitom dávno vědí, že Miloš Zeman nemůže za žádných okolností prohrát. V simultánní partii, kterou rozehrál, začal Kalouskův tým bez krále – a tváří se, že je to normální. I zdatný medvědář to ví – ale pýcha a opojná sladkost milované nenávisti ho žene do pekel...
Pokud se současný hradní či spíše lánský pán nespokojí se snadnou výhrou nad politickými zupáky a podaří se mu navíc získat politické talenty jako je Vít Bárta, můžeme se nakonec opravdu dočkat polo- či zcela prezidentského systému. Pak z voleb třeba jednou budou konečně zase vycházet nezpochybnitelní vítězové s nedělenou a také nezpochybnitelnou vládní odpovědností za pravicový či levicový program. A náš místní výsadek mediokracie – „předvoje“ Světové vlády – se zblázní.
Utopie? No... přinejmenším to druhé určitě.
