Před pár dny přinesly světové agentury dvě zprávy ze světa migrace. Dvě naprosto rozdílné zprávy. Kontrast mezi nimi už nemůže být větší.
Podle té první podnikly německé úřady další, už několikátý pokus o vyhoštění bývalého bodyguarda Usámy bin Ládina. Člověka, který sice byl ochráncem a společníkem nejhledanějšího teroristy světa, ale nyní si spokojeně žije, s vědomím německých úřadů, v městě Bochumi. I se svou rodinou.
Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) totiž nedávno zrušil své dřívější rozhodnutí, které vyhoštění Tunisana z Německa znemožňovalo kvůli „mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení“, kterému by, chudák, mohl čelit ve vlasti. V současné době je zadržen a na další kroky se čeká.
Nemusí ale hned podléhat depresím. Členové jeho rodiny už totiž německé občanství mají. Jeho původní vlast, Tunisko, po něm nikterak netouží a Evropská úmluva o lidských právech dává azylantům právo, na scelování rodin. Takže po něm jeho manželka a početná dítka asi nebudou muset dlouho tesknit.
Lidská práva
Naproti tomu druhá zpráva ukazuje, že když se ve státě najde politická vůle, dá se migrace řešit. A to tak, že velkoryse. Vyšlo najevo, že Alžírsko nechalo v uplynulých 14 měsících 13.000 subsaharských migrantů šlapat pěkně zpátky do Nigeru. Přes Saharu, a to včetně těhotných žen a dětí. Takzvané běžence tamější vláda prostě nahnala do náklaďáků a dovezla do pouště k hranici. Kde jim ukázala směr k Nigeru, konkrétně k nigerské pohraniční vesnici Assamaka, a zanechala je tam. Takže museli ujít cca 10 - 15 km přes pohraniční území nikoho.
Světová, tedy euroamerická, sluníčková media sice roní krokodýlí slzy nad jejich strašným osudem, ale diskuse pod těmito články pro jistotu ruší. Drtivá většina "běženců" trasu, rovnající se běžnému evropskému pěšímu výletu hravě zvládla a do Nigeru se dostala. A až se jejich zkušenosti rozkřiknou, bude mít Alžír problémy s ilegální migrací prakticky vyřešeny.
Jak je možný takový rozdíl v přístupu? Na jedné straně dokonalá impotence, na druhé rázné (i když pro některé třeba tvrdé) řešení problému?
Na vině je otázka tzv. lidských práv. V Evropě je řeší Evropská úmluva o lidských právech. Obsahuje články, které vyhoštění ilegála prakticky znemožňují. Tak například nesmí být uprchlík vydán do země, kde mu něco hrozí. V evropském výkladu třeba jen jakési právní nepohodlí. Nebo je tu zákaz hromadné deportace. Každý jednotlivý případ musí být zvlášť a samostatně soudem projednán.... Zkrátka je to šité na slušného pana Nováka, co se politicky znelíbí v jedné evropské zemi, a tak se přesune do země vedlejší. Jde se zapsat na úřad, a pak si sežene práci, bydlení a zařadí se do společnosti, nic dalšího nežádaje. Hromadný, masový přísun nekompatibilních, nezařaditelných potížistů tvůrci tohoto dokumentu, bohužel, nepředpokládali a neřešili.
Čtěte ZDE: Itálie nevpustila loď s Afričany: Migrační byznys se ukazuje v plné nahotě. Proč humanitární starostové ostrouhali? Pašerácké (ne)ziskovky mají peněz na rozdávání. EU chce příval udržet. A proč právě Itálie?
Barbarství nebo zdravý rozum?
V Africe platí téměř totožná Africká charta lidských práv. Rozdíl je však v tom, že tamější země nejsou zachváceny politickou korektností. A jejich vedoucí politikové nemají strach ze skandalizace sluníčkovými medii a neziskovkami. To dává prostor zdravému rozumu. Když je situace mimořádná, taková, se kterou tvůrci charty nepočítali, no tak se prostě řeší mimořádnými prostředky. Mimo Africkou chartu lidských práv. A proto účinně.
Ano, někdo by mávl rukou, a řekl no jo, necivilizovaná, barbarská Afrika. Ovšem málo se ví, že podobné, mimořádné prostředky běžně využívaly i státy, které se barbarskými rozhodně nenazývají. Alespoň v našich končinách ne. Podívejme se třeba na samotný "maják demokracie". Na Spojené státy americké. V padesátých letech minulého století tam měli podobné potíže, jako dnes. Přes jižní hranici se jim valil nepřetržitý zástup Mexičanů migrujících za lepším.
Odhlédněme teď od skutečnosti, že mezi pracovním uplatněním a společenskou zařaditelností Mexičanů a Subsaharských Afričanů je propastný rozdíl. Ve prospěch Mexičanů, samozřejmě. Ale masový příliv jakékoli cizí kultury je pro každý normální stát hrozbou. Proto na ten mexický problém odpověděly Spojené státy vyhlášením akce Wetback. President Eisenhower pověřil jejím vedením zkušeného inspektora Pohraniční hlídkové služby, jistého Josepha Swinga. A ten se činil.
Jen za rok 1953 bylo odchyceno a deportováno 875.000 nelegálních imigrantů. Lovili a odchytávali je nejen u hranice, ale pátrali po nich i ve vnitrozemí USA. Vozili je pak zpět do Mexika autobusy, nákladními auty a když je mexičané odmítli přijímat, tak je prostě vysazovali na jejich straně hranice v poušti. Akce měla mimořádný psychologický dopad i na ty ilegály, co se už uchytili ve vnitrozemí. Swingovi agenti Pohraniční hlídkové služby k nim vyslali, jak se dnes moderně říká, silný signál. Následkem čehož se do roku 1955 přesunul více než jedem milion těchto lidí dobrovolně zpět do Mexika...
Tou dobou už Všeobecná deklarace lidských práv OSN platila nějakých sedm let a Úmluva o právním postavení uprchlíků čtyři roky. Ale vláda USA se byla schopna shodnout na tom, že mimořádná situace si prostě žádá mimořádné prostředky a že suverenita státu je víc, než všechny mezinárodní smlouvy a deklarace.
Čtěte EU: Cesta k učebnicově dokonalé sebevraždě. Cenzura, migrace a vyházené bilióny. Jak chutná drůbeží salát z kuřecího trusu? Novoučké no-go zóny brzy u nás! Soudní lékařství pro nejotrlejší. Mýlka je vyloučena
Už brzy
Ostatně, když jsme u té suverenity, nebude od věci si tu připomenout dva z výroků Nejvyššího soudu USA. V prvním případě jde o rozhodnutí ve věci ChaeChan Ping proti Spojeným státům. Soudce S. J. Field v něm, mimo jiné, uvedl: „O tvrzení, že vláda Spojených států prostřednictvím činnosti svého zákonodárného sboru může vyloučit přístup cizinců na své území, si nemyslíme, že by o něm mohl být veden spor. Jurisdikce nad vlastním územím v takovém rozsahu je důsledkem nezávislosti každého státu. Pokud by nemohl vyloučit ze svého území cizince, podléhal by v tomto rozsahu kontrole jinou mocností.“
Ve druhém případě jde o rozhodnutí ve věci Fong Yue Ting proti Spojeným státům. Soudce H. Greye tu prohlásil, že „právo zabránit vstupu či vyhostit všechny cizince, či jakoukoli skupinu cizinců, absolutně či za určitých podmínek, [je] ničím neodvozené a nezadatelné právo každého suverénního a nezávislého národa, zásadní pro jeho bezpečnost, nezávislost a blahobyt.“
Takže nejvyšší právní autority u našeho velikého vzoru za oceánem jsou přesvědčeny, že právo "vyloučit ze svého území cizince" nebo "zabránit jejich vstupu do země" je znakem suverenity státu. To si zapamatujme.
Brzy totiž uvidíme, nakolik je suverénní Česká republika. Už koncem tohoto týdne, po summitu EU k migraci...
