Jako by se zdi bruselského vězení národů začínaly drolit – a po různých místních zemětřeseních i pukat: Nová rakouská vláda zavírá největší mešity, imámy vykazuje ze země a mladý kancléř Kurz po jednání s Vladimírem Putinem se nabízí, že ve Vídni připraví jeho summit s Donaldem Trumpem. Nová vláda v Itálii se staronovou vládou v Maďarsku plánují komplexní manévr proti migrantské invazi a chtějí skončení protiruských sankcí.
Belgický ministr vnitra konstatuje, že Dublin IV (bruselský zákon, jenž i nám měl vnutit muslimské bojovníky ze Západu pomocí „kvót“) padá pod stůl. Donald Trump nakonec sice po velkém váhání jel na jednání zemí G 7 (donedávna „ústředního výboru“ NWO, Nového světového řádu), ale jen aby se tam s dosluhujícími „elitami“ NWO pohádal, a opustil je před donedávna povinnou společnou modloslužbou o „globálním oteplování“ a pak ještě vzkázal, že svůj podpis pod společným komuniké stahuje. Nemluvě o tom, že požaduje, aby se do tohoto spolku vrátilo Rusko. Rána za ranou.
U nás se však Sorosova globalistická Pátá kolona tváří, že nic z toho nevidí. Spíš prý naopak, „třídní boj“ je nutno vystupňovat až na hranu občanské války: proti „xenofobům, popíračům (čehokoli, co kavárna neoznačí za pokrokové), nacionalistům, populistům, fašistům“ – a kdo ví jak ještě nálepkují každého, komu není lhostejný stát, národ, tradiční rodina a hodnoty po staletí předávané z generace na generaci. A to vše v tradičním „pražském“ podání „papežštější než papež“ (což na toho současného marxistu na Petrově stolci sedí víc než kdy dříve).
Pokřikující stádo
„Bolševická vládo, Praha není stádo!“ volá patafyzicky ODS na plakátech vylepených v metru a věštecky dodává – „Praha volí ODS!“ Hlavní město opravdu kdysi ODS volilo. Asi nejvíce v dobách, kdy stál v jejím čele Pavel Bém, později popravený opakovanými mediálními lynči postavenými na ilegálně pořízených odposleších tajných služeb – puštěných poté stejně ilegálně v patřičném sestřihu do médií. Dnes by možná ODS měla jistou šanci na reinkarnaci, kdyby do svého čela (zatím třeba alespoň v Praze) pustila toho, jenž měl v posledních volbách vůbec nejvíce preferenčních hlasů (a přivedl jí tím třetinu poslanců) – Václava Klause jr.
Jenže Klaus mladší byl starými strukturami zaříznut a místo toho trůní v čele kandidátky pro podzimní komunální volby Bohuslav Svoboda. Právě ten, který už jednou (coby primátor) přivedl poslední zbytky vládnoucí ODS v Praze k definitivnímu krachu, nemluvě o tom, že byl odsouzen v kauze Openkard. Na rozdíl od Andreje Babiše, s nímž nikdo nesmí jít do vlády, protože je toliko „obviněn“. Jenže není soudruh jako soudruh. A protože gynekolog Svoboda si neštítí, když si muslimka v brněnském divadle vytahuje z vagíny českou vlajku (na rozdíl od Klause jr.) – je na správné straně barikády. Kavárník jako Brno.
To tupé pionýrské heslo zmíněné výše dokonale charakterizuje, kdo má nyní někdejší jedinou pravicovou stranu v zemi pevně v rukou: Brněnský politolog Petr Fiala a jeho druzi si skutečně představují, že toto je ideový obsah jejich „návratu na výsluní politiky“. Bolševismus proto předvádějí v přímém přenosu. Jejich spojení s umírajícími Kalousky, Farskými a Bělobrádky je tím, co v jednom komentáři (pochvalně!) nazval kdysi docela bystrý komentátor Bohumil Pečinka (Reflex) návratem k Občanskému fóru. Jinak řečeno k havlismu, který se dnes už ovšem transformoval k sorosismu: tedy nikoli soutěž politických stran, ale vláda nikým nevolených neziskovek, majdanové státní převraty, pouliční pokřikování stáda, které se neumí smířit s prohrami ve volbách (parlamentních, prezidentských atd.), pokud nedopadnou tak, jak je ve svých zmanipulovaných předvolebních přůzkumech "naplánuje" mediální centrála Kavárny zvaná Česká televize.
Čtěte ZDE: Kavárenský dýchánek na Václaváku: Přehlídka demokratů štítících se lidu. Soudruzi se při projevech dočista zajíkali. Proč je referendum červeným hadrem? Na kulturní frontu je spoleh. Ohlédnutí za Slovenskem
Dětská nemoc levičáctví
Uvíznutí v dětství (infantilita) je poměrně dobře popsaná nemoc. Takto postižený člověk, sice věkem dospělý, ale neschopný reagovat na realitu jinak než dětinskými postoji (chorobným lhaním, skrývanou úzkostí z nepřítomnosti maminky či tatínka, jež projevuje jako bezúčelnou agresivitu atd.), je obvykle neschopný navazovat funkční partnerské vztahy. Platí to i pro infantilitu kolektivní – v tomto případě stranickou. Miroslav Kalousek založí „Klub kokotů“ (taková infantilní bžunda, že v ní svého času nemohl chybět ani jeho pobratim Mirek Topolánek). Petr Fiala zase nechá „sebeudavačsky“ vylepit heslo o „bolševické vládě“, jako by byl rok 1990.
Oni totiž opravdu uvízli v časech Občanského fóra – z něhož ODS vydělil Václav Klaus, a učinil ji hegemonem transformace ze socialismu do kapitalismu. To mu pochopitelně havlistická radikální levice (k níž „nepřejmenovaní“ komunisté zdaleka nepatřili a nepatří) nemůže zapomenout. A protože měla vždy v rukou převážnou část médií, podařilo se jí zmanipulovat podstatnou část levicové veřejnosti, aby přijala dogma o Klausem „ukradené sametové revoluci“.
Ve skutečnosti se u nás především v devadesátých letech odehrával souboj ve třech rovinách: Klaus – Zeman – Havel. Klaus (ODS) jako ideová pravice, Zeman (ČSSD) jako ideová levice a Havel jako antiideová levice radikální, anarchizující, z níž se zrodila Kavárna a sorosismus. Po Havlově smrti a „prezidentském exilu“ Klause a Zemana strany osiřely – a ovládla je infantilita: ideová pravice a levice se tak či onak napojila na havlisty – a obě logicky havarovaly. Zahubila je dětská nemoc radikálního levičáctví, která sice měla a má obrovskou mediální podporu, ale dospělí voliči je znechuceně opustili.
Domnělá „krize tradičních stran“ je ve skutečnosti krizí ztráty politických idejí (jimž Klausovi a Zemanovi následníci nikdy neporozuměli), nikoli stranictví. ČSSD se pod Sobotkou, Dienstbierem jr. a Patočkovými bojůvkami změnila v první linii Kavárny (tzv. městští – rozuměj pražští a brněnští kosmopolitní „liberálové“), což se projevilo v drtivém odmítnutí většiny voličů, které opustila a jejich úprku k Andreji Babišovi, jenž si programově „nemyslí nic“, takže si lze do něj projektovat cokoli. ODS byla v té chvíli již plně Kavárnou. A že je jí stále, projevila právě svým infantilním „bolševickým“ heslem. Chatrný volební výsledek (z opozice!), k němuž jí v Praze nejméně pět poslanců vytáhl na svých pravicových zádech „antikavárenský“ V. Klaus jr., ji nejen nevaroval, ale přijala mediální tezi, že jako politický trpaslík je úspěšná. Aktuální "průzkum" ČT jí to pochopitelně potvrzuje, což vedení (až do dalších volebních výsledků) zcela postačuje
Dvojice „donbaských“ mentorů
Všichni společně tak zamířili do náruče obnoveného Občanského fóra (OF), této zoologické zahrady pro politické infantily. Vůbec netuší, že dospělí lidé se na ně dívají už jen jako na exempláře „ztraceného mládí“. Socialisté nepochopili vůbec nic, a jako praví nedospělci přijali „otcovskou radu“ Miloše Zemana na další život pod ochranou „strýčka Babiše“. Je to jejich konec, zatímco pro Zemana definitivní satisfakce za sérii zrad, jež se na něm dopustili. Vedení ODS se zase kochá „novým začátkem“ v OF a libují si, že Fiala či Svoboda jsou ti praví „ošetřovatelé“, kteří jim dopřejí ještě nějaký ten týden veselého života ve výběhu.
Jak se v tom orientovat? K tomu si mediální Kavárna již od počátků OF pěstuje dvojici expertů (ti ostatní odcházejí a přicházejí, tito však zůstávají jako základní symbol "permanentní revoluce"): „levičák“ Alexandr Mitrofanov (to je ten zvláštní člověk původem z Donbasu, jenž k nám byl za normalizace „vyvezen“, a po převratu zakotvil v Právu).
Pro pravici plní tutéž roli „sovětský Ukrajinec“ (vystudovaný v tehdejší Moskvě) Jefim Fištejn, jehož k nám po převratu naopak přes svou rozhlasovou filiálku dovezla CIA. Oba shodně mají jako hlavní kvalifikaci šíření nenávisti k Putinově Rusku (na rozdíl od někdejšího „amerického Ruska“ Jelcinova).
V éře infantility (kterou každý posvém přivádějí k dokonalosti) a „rekonstrukce OF“ přišla opět jejich významná chvíle. Levici a pravici, jež kdysi domněle reprezentovali, již jako nepotřebné harampádí zanechali v šatně, jenže bez berliček jsou na scéně bezpříkladně hysteričtí. Jak také jinak, když vnímají úvodem zmíněné zemětřesení, ale musejí předstírat, že se nic neděje. V sovětských dobách pro to byli ostatně školeni. Je proto na místě všímat si právě jejich „výkonů“ coby jistého západního seismografu.
Čtěte ZDE: Jde se na to: Komedianti si zahráli Výstřel z Aurory. Za všechny prachy. Ohřívač jim k tomu hrál tuš. Soros se zastal Protiproudu! Střihneme si televizní krizičku 2? Nebo snad rovnou zvací dopis Mutti M?
Anal(ýza)
Jefim Fištejn se nastěhoval do ČT jako mechanické kladivo na Putina, Alexandr Mitrofanov z „levicového deníku“ Právo má dnes už spíše na starosti spíše domácí politickou scénu. Je přesvědčivě příznačné, že tento (nominálně) levičák má dnes za největší hvězdu havlistické politiky (denní husu) z vedení "pravicové" ODS Miroslavu Němcovou. Takto soudruh redaktor chválí její účast v komentáři k poslední demonstraci infantilů proti Andreji Babišovi, Miloši Zemanovi a „bolševické vládě“ na Václavském náměstí:
„Za všechno zlé můžou: Soros, Evropská unie, elity (v Česku jako plebejské společnosti z definice nemožné), pražská kavárna (vykonstruovaná Milošem Zemanem dle vzoru Stalinova pařížského šantánu z roku 1939) a nakonec zkorumpovaný Kalousek, symbol korupce (copyright Andrej Babiš). Z druhé strany občas slýcháme, že za všechno může Kreml. U Kremlu to lze v mnoha případech doložit, ostatně Miroslava Němcová na základě neutajeného chování hlavy státu pochybnosti nemá: Vidíme prezidenta Miloše Zemana, který své kroky směřuje ve prospěch Kremlu, nikoli ve prospěch České republiky.“
Tuto část komentáře ponechám bez komentáře. Sebeudavačství je strašně smutná profese. V infantilní podobě dvojnásob. Jenže Saša Donbaský pokračuje:
„Krásné to bylo i včera při jmenování Babiše předsedou vlády. Prohlásil (Babiš), že tolerance komunistů je normální, protože takto byl zvolen i Václav Havel po listopadu 1989. Připomíná to Rádio Jerevan. Je to pravda, až na to, že tehdy se komunisté báli pomsty a byli ochotni udělat cokoliv, a dnes se dostávají zpátky k ovlivňování politiky státu a vystrkují růžky. O nepatrných rozdílech mezi Havlem a Babišem raději cudně pomlčme.“
Tak cudný bych zrovna nebyl. Rozdíly mezi oběma velikány jsou totiž vskutku nepatrné: Oba nenávidí standardní politické strany, oba si udělali z převratu 1989 výnosnou živnost, oba velmi podivně zbohatli, oba – každý posvém – spolupracovali s STB, oběma tato spolupráce nebyla „prokázána“, pro oba byly rozhodující jejich osobní zájmy a zcela ukradená republika, již reprezentovali. Ale nechme úzkostného Sašku opus dokončit. Nakonec se totiž strefí:
Normálnost komunistického vlivu se snažil navodit i Zeman. Je sice nošením dříví do lesa připomínat, kolikrát a jak zásadně měnila současná hlava státu své názory na nejrůznější věci, dokazujíc, že není idiotem, ale stejně nelze odolat. V roce 1990 napsal týž Miloš Zeman o komunistické straně: „Její volební výsledky budou měřítkem intenzity nemoci naší společnosti, sociální rakoviny, ze které se zvolna začínáme uzdravovat.“ Dnes, jak vidno, nemá proti této rakovině nic – naopak ji pomáhá šířit.
A tady jsme u jádra celé současné „ukrajinské“ mystifikace: Zemanův citát z těsně popřevratového okamžiku totiž samozřejmě zcela sedí. Mitrofanov nás chce ale přesvědčit, že mezi tehdy a dnes neuplynula desetiletí. Že tehdejší všemocná KSČ (která nikoli ze strachu, ale dohodou s Havlem o předání moci jej jednomyslně poslala na Hrad) a současná – Filipovým „pragmatismem“ ideově zcela vyprázdněná – KSČM jsou totožné strany. Že prostě právě vstupujeme do období Občanského fóra, v němž ODS, TOP 09, STAN, lidovci a socialisté opět a navždy přísahají věrnost (zvěčnělému) Václavu Havlovi. Že si celý ten zápas o demokracii bez přívlastků (liberální atd.) střihneme znovu.
Jenomže tím pouze dokazují, že celé toto elitářstvím smrtelně nemocné stádo pořád ještě nepochopilo, že bude následovat svého vůdce přesně tam, kam odešel. Do zapomnění. Samozřejmě nikoli Fištějnů, Mitrofanovů, Sobotků, Fialů, Farských, Kalousků a jejich soudruhů z neziskovek. Ale té stále zřetelněji většinové veřejnosti, která si už zase pomalu odvažuje říkat národ (a brzy možná opět i stát). V normální demokracii (to je ta, kterou spojení havlisté všech zemí tolik nenávidí), kde svobodnou volbou legitimované většiny vládnou a rozhodují o své přítomnosti a budoucnosti.
Drolící se zdi bruselského vězení národů jsou nadějí, kterou oni nevnímají. Nemohou. V pohodlných a štědře dotovaných výbězích jejich OF zoologické zahrady se dny (v pauzách mezi převraty a majdany) odehrávají jako bezrozměrné žvanění před krmením a po něm či vzájemným hřebelcováním za asistence veřejnoprávních médií.
Strašný osud parazitních existencí! Půjde-li to tak dál, brzy už ani žádnou "bolševickou vládu" Národní fronty nevytvoří. Půjde-li to tak dál, ani Merkelová a Brusel je neochrání. Nakonec se jejich důstojných pohřbů ujme nějaká bohatá „neziskovka“. Člověk v tísni Sorosovy České televize nejlépe. Vždyť jsou to lidské druhy.
Na vymření, půjde-li to tak dál.
Chvála Pánu Bohu!
