Po rozhodnutí prezidenta Sergia Mattarelly vetovat vládu navrženou koalicí Pěti hvězd a hnutí Ligy Severu a jmenovat úřednickou vládu přestalo být jasné, co se bude dít dál.
Do Kvirinálského paláce byl naléhavě povolán ekonom Carlo Cottarelli, aby „zachránil situaci“. Musel dočasně převzít funkci premiéra a okamžitě začal sestavovat svoji vládu. O pár dní později však prezident Mattarella náhle změnil názor a znovu zahájil jednání s lídry koalice Luigi Di Maio a Matteo Salvinim. Nakonec byla až na některé přesuny jmenována původně navržená politická vláda a do jejího čela znovu zasedl Giuseppe Conte, jenž dříve na tento post rezignoval kvůli nemožnosti realizovat koaliční program.
Nyní, když vláda složila přísahu a vášně poněkud ochladly, je namístě položit si otázku: Co bude dál s Itálií?
Falešná demokracie
První závěr se nabízí sám: V Itálii byly takřka brutálně pošlapány demokratické principy i zákony. Poprvé od vzniku Italské republiky její prezident, který by měl být garantem Ústavy, neschválil vládu politického uskupení, jež získalo ve volbách parlamentní většinu. Formálním důvodem byl nesouhlas Sergia Mattarelly s nominací ekonoma Paola Savony na místo ministra hospodářství pro jeho „anti-evropské“ názory. To je nebezpečný precedens, protože nikdy předtím italští prezidenti neodmítli osobu nějakého kandidáta kvůli jeho odlišným názorům.
Další alarmující skutečností je, že ihned po tom, co prezident odmítl schválit „vládu změn“, noviny a televize jako na povel začaly chválit prezidenta za to, že zachránil zemi před „bezprostředním kolapsem“, a nikoho nevzrušoval fakt, že šéfem kabinetu ministrů se měl stát člověk blízký Demokratické straně, která prohrála volby, čímž by se znovu prodloužil již tak poměrně dlouhý seznam italských premiérů bez mandátu voličů.
Není pochyb o tom, že po zveřejnění navrhovaného programu reforem byl na prezidenta Itálie vyvinut nebývalý tlak evropských struktur a vůdců, za nimiž se ukrývají nám dobře známé zájmy - včetně peněz.
Útok penězi
Do chodu byly uvedeny všechny formy nátlaku, od výzev „zachránit Evropu před populisty“ až po manipulativní spekulace s italskými vládními dluhopisy, nemluvě o jízlivých komentářích německých novin, které zveřejňovaly urážející karikatury na adresu Italů. Na jedné z nich byl v novinách „Bild“ zobrazen nákladní vůz v barvách italské vlajky, který se řítí do propasti. A evropský komisař pro rozpočet a lidské zdroje Günther Oettinger, známý svými excesy, uvedl, že „trhy naučí Italy, jak je třeba hlasovat“ (!).
Vedle evropských představitelů a finančníků byl program „vlády změn“ proti srsti rovněž italskému establishmentu, jehož výsady by měly být vážně narušeny jak zákonem o „střetu zájmů“, tak reformou vládních orgánů.
Co však obzvlášť vyděsilo bankéře, byla myšlenka vytvoření státní banky pro investice do vědy, společnosti a reálné ekonomiky. Kdo by pak byl ochoten držet peníze v soukromých bankách zabývajících se pochybnými spekulacemi, pokud by stát garantoval vkladatelům jistotu jejich úspor?
Rovněž příslib hnutí „Pět hvězd“ převzít kontrolu nad veřejnoprávní televizí velmi popudil ty, kdož nyní vytvářejí veřejné mínění. Nemluvě o přání Itálie stát se více nezávislou na mezinárodní aréně, včetně ukončení sankcí proti Rusku.
Celkově by taková vláda vadila bažinám jak v Evropě, tak v Itálii, a proto byly vynaloženy všechny nástroje a prostředky na zastavení „vzbouřenců“.
Čtěte ZDE: Národ zaniká se ztrátou suverenity: Najdou naše země cestu zpět? Pryč s utopií. Evropa katedrál proti Evropě nihilismu. Budeme důstojnými dědici předků? Italové se probouzejí do reality. Dokážou se postavit na nohy?
Komu padni?
Především musel být zdiskreditován Luigi Di Maio a Matteo Salvini a zároveň s nimi i profesor Paolo Savona, k jehož odsouzení stačilo, aby zpochybnil účinnost současné hospodářské politiky Evropské unie.
Kdo je Paolo Savona, jenž se stal záminkou pro celý represivní skandál a nakonec byl v nové vládě jmenován na post ministra pro evropské záležitosti? Není to v žádném případě nějaký pouliční chuligán, který by chtěl prostřednictvím zničení Evropské unie připravit své poctivé spoluobčany o úspory, jak vyznívá z komentářů veřejných sdělovacích prostředků. Je to respektovaný ekonom, který v letech 1993-1994 zastával funkci ministra průmyslu, obchodu a řemesel. Absolvoval studium ekonomie v Itálii a v USA, pracoval v centrální italské bance, přednášel na různých univerzitách. Získal ocenění „za zásluhy o Italskou republiku“.
Analýza měnového systému Evropy a Ameriky ho přivedla k závěru, že Smlouva o Evropské unii, podepsaná v roce 1992 v Maastrichtu, obsahuje „nevědecké a příliš tvrdé“ doktríny pro ekonomiku, která naopak „potřebuje flexibilitu“. Jeho dřívější předpověď krize bankovního systému se v posledních letech potvrzuje.
O vystoupení z eurozóny a z evropských institucí samozřejmě ve vládním programu nepadlo ani slovo. Jeho autoři si dovolili pouze vyjádřit požadavek na změnu přísné rozpočtové politiky v Itálii. A ta je příčinou chudnutí populace a zvyšování sociálních nerovností.
Co je moc, to je příliš
Ovšem i to je nepřípustné! Z dokumentů podepsaných přibližně před dvěma desetiletími, i když v jiném politickém a ekonomickém kontextu, se stalo jakési nedotknutelné „tabu“, a to navzdory skutečnosti, že v současné době vážně poškozují ekonomiku jedné ze zakládajících zemí EU. Nelze se divit, že stále méně Italů důvěřuje evropským strukturám.
Nicméně samotní evropští politici si uvědomili, že to přehnali. Angela Merkelová jako první, byť se zpožděním, vyjádřila připravenost spolupracovat se všemi politickými silami zvolenými italským lidem. Dokonce i Demokratická strana v italském parlamentu se poněkud rozpačitě zdržela hlasování o úřednické vládě, neboť by tak riskovala, že definitivně ztratí všechny své voliče.
Tato fakta a velké demonstrace, které byly očekávány po celé zemi, přinutily prezidenta, aby si nechal otevřená „zadní vrátka“. Zástupci hnutí „Pět hvězd“ a „Ligy Severu“ oslavují vítězství, ale není těžké si představit, že jejich nová vláda bude od prvních kroků čelit značným potížím.
Čtěte ZDE: Liga s Pěti hvězdami: Otřese Řím Bruselem? Protiimigrantská vláda na obzoru. Další díl ve skládačce vzpoury proti muslimské invazi. Hořící prorok Karel Marx: Předzvěst požáru impéria? Babišův ministr nás všechny zradil
Ještě není vše ztraceno
Nová italská vláda se netají svými na dnešní dobu konzervativními postoji a svými výroky tak šokuje dosud panující liberály. Nový ministr pro otázky rodiny Lorenzo Fontana se ukázal být normálním člověkem, když otevřeně prohlásil, že pro něj existuje pouze jedno chápání rodiny: muž, žena a děti. Fontana veřejně vystupuje proti interrupcím, volnému partnerství a homosexuálním sňatkům: „Útočí na pravou rodinu. Chtějí (homosexualisté) dominovat a zničit náš národ.“
Na západní elity a média působí výroky podobného druhu jako červený hadr na býka. Všichni liberálové považovali Itálii za své teritorium a nebyli připraveni na to, že v této evropské zemi přijdou do vlády lidé s takovými „zaostalými“ názory. Tisk se hystericky obořil na nového ministra i za jeho výrok, že je „hrdý na to, že je křesťan“, a ve všech svých plátcích rozmazával ostrou kritiku jeho osoby z úst popového zpěváka Tiziana Ferra, který se netají svojí „jinou“ sexuální orientací.
Představitel Ligy Severu Matteo Salvini se stal ministrem vnitra a je očividné, že pod jeho vedením začne ministerstvo bojovat s jedním z hlavních problémů Itálie: nelegální imigrací. Rovněž lze očekávat, že Paolo Savona, zapřisáhlý euroskeptik a člověk starých zásad, z postu svého ministerstva pro vztahy z EU bude dělat eurobyrokratům život stále těžší a těžší.
Parlamentní systém vlády je však krajně nestabilní. Současná forma parlamentní demokracie, při níž jsou politické strany nuceny sestavovat koalice, slouží především k tomu, aby zabrzdila nejagilnější zastánce změny kurzu. Situace v Itálii je nová tím, že nadpoloviční většinu hlasů získaly antisystémové strany. Mechanismus zadržování tak dostal trhlinu, neboť poprvé po dlouhé době se k moci dostali lidé, kteří vyjadřují vůli národa.
Bitva o Itálii bezesporu teprve začíná, ale samotný fakt, že ve Staré Evropě probíhají takové procesy, probouzí naději, že ještě není vše ztraceno.
