Psychologie je fakticky rozdělena do dvou nepropojených světů. Na jedné straně jsou skuteční vědci, kteří zkoumají složité aspekty lidského myšlení a prožívání, organizují experimenty, vyhodnocují data a píšou vědecké zprávy. Na druhé straně „aplikovaná psychologie“, jaká se učí na středních školách a pedagogických fakultách, setkáme se s ní v médiích a v nejrůznějších psychoterapeutických skupinách. Naivně bychom měli tendenci myslet, že ti druzí využívají objevy těch prvních. Ve skutečnosti mezi oběma skupinami neprobíhá žádná výměna informací a ve většině klíčových otázek zastávají obě psychologie přesně opačné názory.
Skvěle je to popsáno v knize Kristiny Hoff Sommers One Nation Under Therapy. Autorka postupně probírá názor psychologie na nejrůznější záležitosti lidského života a pokaždé ukazuje, že názor a doporučení vědecké psychologie je zcela jiný než názory psychologů v časopisech a terapeutických centrech.
Mělo by z toho mimo jiné vyplývat, že terapie je téměř vždy neúčinná nebo dokonce škodí. Ale ve skutečném životě to tak dramatické být nemusí. Psycholožka, která je dost citlivá, se po čase oprostí od populárních dogmat a naučí se, na co lidé reagují, takže vlastně nevadí, že prošla nesmyslným školením. A především – činnosti se vykazují, peníze tečou, mnozí pokládají celou psychologii za podvod a nikomu to vlastně nevadí. Kéž by všechny obory fungovaly aspoň takhle.
Nicméně když si člověk uvědomí celou hloubku rozdílu a když si uvědomí, že mezi oběma „psychologiemi“ není jen posun, ale jejich stanoviska jsou důsledně opačná, způsobí mu to menší šok.
Dva dějepisy
Něčím podobným jsem prošel před pár týdny, kdy jsem si naplno uvědomil, že existují také dva zcela oddělené dějepisy. Na jedné straně skutečná historická věda, jejíž profesionálové hledají detaily v archivech, porovnávají a sestavují složité práce. Na druhé straně dějepisectví v médiích a ve školách. Opět platí, že obory jsou nepropojené a v řadě případů jsou jejich stanoviska opačná.
Nebylo tomu tak vždy. Ještě v roce 1990 sice existovala tabuizovaná témata (za starého socialistického režimu jich nebylo málo), ale tam, kde se zkoumat smělo, tam se zkoumalo důkladně a poznatky z vědy se opravdu přenášely do popularizační sféry.
Jenže pak přišla 90. léta a s nimi řada novinářů podporovaných globalistickými nadacemi s jasným názorem, jak mají dějiny vypadat. Protože historická věda ukazovala úplně jiný obraz, začala být ignorována. Místo toho novináři vytvářeli vlastní zdroje (rozuměj neověřené drby), navzájem je opisovali jeden od druhého a postupně vytvořili úplně novou verzi dějin. Ta v současné době proniká na fakulty (pedagogické už ovládla), takže časem budeme mít úplně nový typ historika zcela oproštěného od historického bádání, zato dokonale politicky korektního.
Uvědomil jsem si to naplno během besedy s Dr. Plachým z Vojenského historického ústavu, která proběhla před pár týdny v úzkém kroužku přátel Institutu Václava Klause (reportáž najdete zde). Skutečný vědec byl v podstatě zděšen tím, co se objevuje v médiích. Nemůže s tím ale nic dělat, jeho se nikdo neptá. Žurnalisté preferují zdroje, které jim potvrdí, co chtějí slyšet. A prostředí na školách je ovládáno sorosovskými nadacemi. Navíc je v běhu projekt jednotného evropského dějepisu, který bude členským zemím nadiktován. Pochopitelně bez ohledu na fakta.
Čtěte ZDE: Orwellovské připomínky německé porážky: Mladí už opět nesmějí znát pravdu. Pochod Nesmrtelného pluku Prahou pod dozorem tajných služeb? Ukrajinští Banderovci budou brzy jezdit bez víz "slavit" také k nám. Pluk živých i padlých se zdrodil v Tomsku
Přepisování dějin
V čem je ten rozdíl? Třeba v pohledu na události druhé světové války, které si nyní připomínáme.
OTÁZKA VINY. Skutečná historie říká, že naprostá většina Němců se ztotožnila s nacistickým režimem a zůstala mu věrná až do posledních válečných dnů. Na české straně nacházel nacismus odezvu jen ojediněle. Politiky korektní historie tvrdí, že vina má být rozdělena rovnoměrně, neboť poměr dobrých a špatných lidí byl prý všude stejný.
ODBOJ. Skutečná historie ukazuje, že Češi se nenechali za okupace zlomit a kladli odpor. V procentu popravených vlastenců patříme mezi nejaktivnější evropské národy. Podle politicky korektní historie žádný významnější odboj neexistoval.
KOLABORACE. Skutečná historie ukazuje, že většina Čechů se nenechala zlomit ani tím nejbrutálnějším násilím. Snad nikde nebylo tak málo kolaborantů jako v protektorátu. Politicky korektní historie tvrdí, že Češi byli kolaborantský národ.
VYHNÁNÍ NĚMCŮ. Skutečná historie ukazuje, že odsun probíhal kultivovaně, na tendejší dobu relativně humánně, že násilné excesy byly ojedinělé a byly dílem kriminálních skupin. Politicky korektní historie tvrdí, že se jednalo o vlnu brutálního násilí, navíc podporovaného vládou.
KONCENTRAČNÍ TÁBORY PRO ROMY. Skutečná historie ukazuje, že pokus vyhladit Romy byl čistě německou záležitostí a že pokud se jej účastnili nějací Češi, tak se jednalo o výjimečné případy, navíc v roli výhradně pomocného personálu. Podle politicky korektní historie Češi vyvražďovali Romy.
A to není všechno. Objevují se již i pokusy změnit příběh o Lidicích tak, že jedni Čechy zabíjeli jiné Čechy a Němci s tím údajně nemají nic společného. Historické bádání o Češích v německých vyhlazovacích táborech je fakticky zapovězeno (před listopadem 89 se historie věnovala téměř pouze vězněným komunistům).
Chápete už, proč je v Polsku přepisování dějin trestným činem?
Zdroj.
