Předtím, než prezident Trump roztrhá íránskou jadernou dohodu, měl by se zastavit a zamyslet se. Kdyby totiž třeba vyjednal podobnou dohodu s Kim Čong-unem, překvapil by celý svět, a dost možná by získal Nobelovu cenu za mír.
Írán nemá žádnou atomovou bombu ani mezikontinentální balistickou raketu - a nikdy nic takového ani netestoval. Nikdy neobohacoval uran pro výrobu atomové bomby. Odevzdal 98 procent svého uranu mimo své území. Ve všech jaderných zařízeních má kamery a všude se mu tam pohybují inspektoři.
A Severní Korea? Má atomové bomby a testuje vodíkovou bombu. Má balistické střely střední třídy, které mohou zasáhnout Guam (ostrov s americkou základnou v Tichomoří - pozn. PP) a chystá mezikontinentální balistické střely, které, pokud budou plně funkční, budou schopny zasáhnout západní pobřeží USA. Má dostatek raket s kratším doletem schopných zasáhnout Jižní Koreu a Japonsko.
Co s tím?
Jen těžko si lze představit, že se Kim těchto zbraní vzdá - je to jeho vstupenka do nejvyššího mocenského klubu.
Postoj Bílého domu však vypadá tak, že by íránská jaderná dohoda měla být zrušena a že dohoda, která by vedla k úplné "denuklearizaci" Korejského poloostrova, se s Kimem podepisovat nebude.
Pokud taková denuklearizace znamená, že se Kim vzdá všech jaderných zbraní a strategických střel, zastaví testování a dovolí mezinárodním inspektorům vstup do všech svých jaderných zařízení, tak to se ještě nejspíš načekáme.
Trump rozhodne o osudu dohody s Íránem do 12. května. A my pravděpodobně budeme do té doby vědět, co je Kim připraven udělat.
Francouzský prezident Macron byl ve Washingtonu, aby přesvědčil Trumpa, že nemá ustupovat od íránské dohody a také aby udržel americké síly v Sýrii. Podobné poselství předala Trumpovi i Merkelová.
Čtěte ZDE: Hanba Západu: Válečné zločiny dle squatterských pravidel. Je Rusko nebezpečně nerozhodné? Všechna krveprolití posledních let založená na lžích. Kdo zastaví šílený Washington?
Jak dlouho ještě?
Bílý dům má teď před sebou v zásadě dva scénáře:
Bude Severní Korea soulasit s tím, že se vzdá svého jadeného arzenálu, nebo půjde zpět do konfrontace hrozící válkou?
Budou se Spojené státy držet jaderné dohody s Íránem, nebo ji zahodí, vysloví vůči Teheránu nové požadavky a připraví se na vojenský střet v případě odmítnutí?
Máme odvolat americké vojáky ze Sýrie jak Trump slíbil, nebo je tam nechat, aby bránili Asadovi dobýt zpět svoji zemi za pomoci Rusů, Íránu, Hizballáhu a šíitských spojenců?
Za tím vším vyvstává zásadní otázka: Jak dlouho tohle všechno ještě zvládneme?
Jak dlouho ještě může země, jejíž podíl na světovém HDP se neustále smršťuje, udržet svoji rozpínavou politiku obnášející boje po celém světě?
Montujeme se do všeho
Americké lodě plují kolem ruských v Baltském a Černém moři. Posíláme protitankové střely Javelin do Kyjeva, přičemž spojenci v NATO nás žádají, abychom do aliance přijali Ukrajinu a Gruzii.
To by znamenalo americkou záruku za boj se vzdáleným, nahněvaným a nukleárními zbraněmi vybaveným Ruskem kdesi na Krymu a na Kavkaze.
Šestnáct let po 11. září a invazi do Afghánistánu jsme stále tam, pomáháme afghánským vojákům proti Talibanu, o němž jsme si mysleli, že je dávno poražen.
Nyní bojujeme proti tomu, co zbylo z Islámského státu, bok po boku s našimi kurdskými spojenci, kteří nás vtahují do konfliktu s Tureckem.
Americké síly a poradci jsou v Nigeru, Džibutsku, Somálsku. Pomáháme Saúdům v jejich vzdušné válce a námořní blokádě Jemenu.
Poslední korejská válka stála 33 tisíc amerických životů. Byla zahájena v červnu, zrovna když autor tohoto článku dokončoval sedmou třídu. Proč jsou za obranu Jižní Koreje, která má ekonomiku čtyřicetkrát silnější než ta severní, stále zodpovědny Sojené státy?
Zavázali jsme se šedesátiletými smlouvami k obraně Japonska, Filipín, Austrálie, Nového Zélandu. Jsou dokonce slyšet hlasy, abychom obnovili válečné záruky Tchaj-wanu, které byly zrušeny Jimmym Carterem v roce 1979.
Národní bezpečnostní elity tlačí na vytvoření nových vojenských vazeb na Vietnam a Indii, na napadení Číny v Jihočínském moři, Indickém oceáně a Arabském moři.
Jak dlouho můžeme udržet celosvětovou říši více či méně závislých území?
Čtěte ZDE: Pozadí syrské krize: Neslýchaná změť intrik. Trump nebojuje s Ruskem, ale stále s Bažinami. Co spojuje pochody v Mexiku a v Gaze? Vypukne v USA a Izraeli barevná revoluce současně? Jakou roli tu hraje Čína s Íránem?
Přijdeme k rozumu?
Kolik válek v tomto století - Afghánistán, Irák, Sýrie, Libye, Jemen - ukázalo, že byla pouze prolita krev a nic dobrého to nepřineslo? A co dobrého pro Ameriku přinesly všechny ty “barevné revoluce” po celém světě, které jsme podnítili?
V eseji v New York Times pod názvem “Přizpůsobení se úpadku Ameriky” Christoper Preble píše: “Podíl Ameriky na světovém bohatství se zmenšuje. Podle některých odhadů se Spojené státy podílely na světové produkci na konci druhé světové války zhruba 50 procenty. Dnes jejich podíl klesl na 15,1 procenta.”
Preble pokračuje: “Přiznat, že Spojené státy nejsou schopny účinně řešit každý územní spor či bezpečnostní hrozbu v každé části světa se tu rovná porážce". Ve skutečnosti je to však racionální uvědomění si mezí americké moci.
Walter Lippmann napsal, že je “nezbytně nutné uvést americké závazky do rovnováhy s americkou mocí. Tento zapomenutý princip musí být znovu brán na nejvyšší zřetel v americkém myšlení.” To prosím napsal v roce 1943, v době vrcholící války, která nás zastihla nepřipravené.
Jsme dnes příliš přetížení. A konzervativci by v této oblasti neměli sledovat nic jiného, než se snažit, aby americké válečné závazky a záruky byly v souladu se skutečnými životně důležitými zájmy USA a s naší reálnou silou.
Zdroj.
