„Operetní“ americký, britský a francouzský útok na Sýrii má řadu aspektů, které zatím jen stěží dohlédat. Zdá se jako velký úspěch, že díky silnému postoji Ruska „zatím“ nespustil rozsáhlou konfrontaci, která by nutně musela vyvrcholit jadernou konfrontací velmocí. Někdo si možná dokonce řekne – máme to už alespoň za sebou. Jenže tam opět patří to slovo „zatím“. Protože po této další zpackané demonstraci síly máme naopak bohužel teprve všechno před sebou.
Úzkostlivá snaha agresorů vyhnout se přímého střetu s Ruskem vede povrchní komentátory k mylnému závěru, že vlastně dohromady o nic nešlo. Američané a Britové, aby „neztratili tvář“ si prostě trochu zastříleli – a zase se rozejdou na ubikace. Neznámý počet jejich raket (spíš bude platit, že jich bylo dvojnásobně než před rokem, tedy něco kolem stovky) z nichž zhruba třetinu syrská protiraketová obrana sestřelila, dopadl na města suverénního státu. Podle perverzního slovníku útočníků šlo o agresi „jednorázovou“ – a „byla ukončena“.
No a co, řekne si teď možná někdo. Stejně je v Sýrii za těch šest let války všechno rozmláceno. Hlavně že se dohodli s Ruskem, které zůstalo pasivní, žádnou z raket nesestřelilo, a především neodpovědělo zničením letadel či lodí, které útok provedly. Tohle je však omyl na druhou. Po tomto pátku 13. dubna je všechno jinak. Začala nová fáze války mezi Západem a Východem, pro niž označení studená již nestačí. A my jsme, bohužel, zase na té špatné straně barikády.
Dvouhlavá saň
Napohled skutečně všechno vypadá „úlevně“: Vzhledem k předchozí velkohubé „trumpovské“ rétorice prý pouze nebylo možné, aby především Američané zase obrátili lodě a od syrských břehů a slavně odpluli. Přece nemohli vyčkat na výsledky vyšetření údajného chemického útoku „té nestvůry Asada proti vlastním lidem“ – protože žádný chemický útok nebyl. To pouze „Bílé přílby“, jedna z paží britsko-americké (Francouzi jsou v tom jako vždy jen do počtu) válečné flotily natočila na zakázku jeden televizní šot – jako opsaný z filmu Vrtěti psem.
Tentokrát však „blízkovýchodní Hollywood“ pracoval na zakázku britské vlády. Okamžitě poté, co Trump ohlásil záměr stáhnout ze Sýrie dalších několik tisíc vojáků, premiérka Mayová musela jednat. Je totiž doma ve vážných potížích. Poté, co se jí pod rukama zcela rozsypala „kauza Novičok“ a Julie Skripalová musela být britskou tajnou službou unesena, aby se nedostala do kontaktu s kýmkoli z Ruska, bylo nutné celou skandální operaci zakrýt něčím ještě větším. Ostatně sama to svým vyhlášením po útoku přiznala. Nikdo prý nesmí beztrestně útočit chemickými zbraněmi proti vlastním lidem (Asad), nebo na území cizího státu (Putin). Spojení obou směšných kauz je skoro komickým sebeudáním.
Zoufalec Trump tentokrát ve skutečnosti tahal z ohně britské kaštany. Na scéně se tak objevila londýnsko-washingtonská „dvouhlavá saň“, která je aktuálně pro svět největším nebezpečím. Mýlí se tedy i šéfka skotské vlády, když se ostře postavila proti Mayové tvrzením, že o útoku měl rozhodnout britský parlament, neboť prý přece v Británii nevládne americký prezident. Povedl se jí tak pozoruhodný mylný „double“: jednak samozřejmě vládne (po brexitu tím spíš), ale nikoli on, nýbrž „washingtonské bažiny“ a Pentagon. Jenže bohužel je to ještě horší.
Čtěte ZDE: Válka opět na dotek: Výroba záminek na běžícím pásu. Válečný kabinet v Bílém domě. Skripalovi už nikdy neuvidíme? Šéf NATO bez servítků. Plyn v Sýrii. Padne dolar? Co udělá Německo? Jen my řešíme Babiše
Bude utracen?
Ve skutečnosti to byl totiž již zcela „bezvládný“ Trump, kdo byl tentokrát vtažen do operace, kterou neplánoval a asi ani nechtěl. Chytil se jí však nakonec docela vděčně, protože mu pomohla rovněž alespoň na chvíli odvést pozornost od jeho domácích problémů v boji s vítězícím „Stínovým státem“ (Deep State). A současně mu (domněle) umožnila vypadat jako mužný bojovník proti Putinovi, což má dokázat, že vyšetřování jeho předvolební kampaně „napojené na Rusy“ je nesmysl.
V obou případech se však také on fatálně mýlí. Nikoli prezident Asad, ale právě Trump se stále více stává „zvířetem a nestvůrou“, která žene vlastní lid a zbytek světa na jatka. Což se zvláště těžce říká každému, kdo v jeho zvolení viděl naději na lepší příští. To po pátku třináctého dubna už definitivně neplatí. Jenže ani tím se Trump nezachrání. Obklopil se sice „válečným kabinetem“, ale Pentagonu se teď vůbec nehodilo další syrské dobrodružství. Jeho faktickým zájmem je především „neporazitelný“ Írán.
Naprosto nesmyslný útok na Sýrii v důsledku jen fakticky umožnil upevnit vztahy Moskva – Teherán – Bagdád – a vyzkoušet si „krizovou situaci“. Prakticky také vyloučil ruské zprostředkování „obratu“ v krizi se Severní Koreou, o nějž zesláblý Trump tolik stál. Ruské konstatování, že ostřelování Sýrie Vladimíra Putina „urazilo“, je nutno číst právě v těchto souvislostech. Trump je nyní v Moskvě odepsán. A zůstává otázka, zda na něj ruské tajné služby skutečně nemají z minulosti nějaké „kompro“, které v jisté chvíli mohou použít. To by byla poslední rána a Trump by byl „utracen“ paradoxně tím, na nějž možná nejvíce spoléhal. Uvidíme již brzy.
Klidná síla
Rusové se v této krizi zachovali neobyčejně klidně – a jsou jejími vítězi. Nicméně z toho jejich klidu jde nyní mnohem větší respekt než z velkohubého pokřikování „dvouhlavé saně“ Západu. Je to klid ledový. Klid velmoci, která nemluví, ale jedná. Svoláním Rady bezpečnosti OSN těsně před útokem a zveřejněním zpravodajských informací, že za zkrachovalou „operací Novičok“, stejně jako za „hollywoodským“ televizním šotem údajného chemického útoku stojí Londýn, dali najevo, že také oni zařadili „vyšší rychlost“.
Mimochodem: Je téměř neskutečné, jak ledabyle byla „chemická záminka“ připravena. Televizemi obíhá stále ten jediný „klip“ se zneužitými dětskými herci, na nichž není patrné jediné zranění, pouze jsou vyděšeni z toho, jak na ně štáb nechává chrstat studenou vodu. Záběry „mrtvých a zraněných“? Nikde. Není ani jediný „šot z exteriéru“ či z nemocnice. Právě tak jako jsme neviděli jediný záběr na „zraněné“ Skripalovi. Ukazuje to, v jakém spěchu a s mizernou úrovní byly v obou případech „důkazy“ pořizovány.
Čtěte ZDE: Řinčení zbraněmi: Budou na Sýrii padat humanitární hodnoty? Důkazy nejsou - a nebudou. Útok na civilisty nemá nejmenší logiku. Zájmy USA na úkor a náklady celého světa. Co se dělo na půdě OSN? Zastavte to!
Co dál?
Je samozřejmě otázka, co bude následovat. Organizátoři této uboze sehrané provokační mystifikace, která opět přivedla svět na pokraj fatální krize, se nyní patrně pokusí všechno rychle „zamáznout“. Jenže ještě větším divadlem to už nepůjde. Rusové prokázali, že jejich zpravodajské služby fungují bezchybně. Již několik dní před „chemickou operetou“ upozorňovali, že k něčemu podobnému dojde. A vědí toho nepochybně mnohem více. A především zjevně pochopili, že s tímto západním „válečným komparzem“, už nemá smysl nic podnikat. „Urážka“ jejich prezidenta bude mít bezpochyby následky. Bez křiku. V ledovém klidu.
Pozoruhodně se ostatně zachovala také „zbytková EU“. Sice od toho šmíráckého divadla štítivě odtáhla ruce, a jen zcela mechanicky a vlažně vyjadřovala „spojencům“ loajalitu, ale více si neodvážila. Stejně jako mlčela a mlčí, když Izrael cynicky a bestiálně vraždil a vraždí demonstrující Palestince vrhajících kameny na po zuby ozbrojené okupanty smějící se na hranici jejich ztraceného státu. Za údajně zraněné Skripalovi vypovídali „Evropané“ ruské diplomaty, za desítky zavražděných neozbrojených demonstrantů je slyšet jen „politování“ a rozpačité ticho. Humanismus v praxi.
Máme šanci?
Závěr lze tedy alespoň v první chvíli udělat pouze jediný: Šílená syrská operace – i se svou ouverturou v kauze Skripal – posunula svět do nové válečné dynamiky. Západ se opět ukázal jako adolescent hrající si se sirkami na seníku. Blízký východ je nadále hlavní rozbuškou konfliktu, který dříve či později téměř jistě vypukne. A je úplně lhostejné, co bude jeho záminkou. Mohli jsme si právě ověřit, že i ty nejhloupější „skeče“ jsou prolhané západní mediální propagandě dostatečné.
Pokud nechceme být v první linii odvetného úderu – ať již přijde odkudkoli – měli bychom se pokusit co nejrychleji opustit NATO i EU. Na rakouském příkladu je vidět, že „neutralita“ umožňuje alespoň nějaký operační prostor. Nelze si samozřejmě myslet, že bychom neutrality mohli dosáhnout – to nás naši demokratičtí přátelé a spojenci zaručeně nenechají – ale již pouhý pokus by něco podstatného demonstroval.
Po tomto „černém pátku“ je však nemožné zůstat nečinným. Není možné pouze dál poslouchat Stropnické, Fialy, Kalousky či Babiše jak tváří v tvář bezprostřednímu nebezpečí jaderného konfliktu lokajsky přísahají šílencům vedeným dvouhlavou saní loajalitu.
Útok na Sýrii odsoudil jen Hrad. Na víc ale patrně nebude mít Zeman sílu – i když má nyní při vyjednávání o vládě v rukou relativně silné karty a za zády jediné dvě politické strany – SPD a KSČM – které rozhodnutí o vystoupení z NATO i EU chtějí alespoň dát do rukou veřejnosti v lidovém hlasování.
Je to sice chabá, nicméně alespoň nějaká naděje. Dál už je jen tma.
