Miloš Zeman začal své druhé prezidentské období ve stejně ostrém stylu, v jakém skončil období první. Někteří akademičtí političtí estéti byli z jeho „trumpovského“ inauguračního projevu otřeseni, pár Kalouskových potrefených husí (vedených husou denní z „fialové“ ODS) dokonce odhopkalo ze sálu, aby vzlétlo ke kamerám České televize (rovněž potrefené) si postěžovat, že jim prezident ukradl skleněnku.
Pořád totiž doufají, že uprostřed války o existenci státu a národa, s nimi politický obr začne hrát stínový okresní přebor v cinknutých kuličkách, na nějž stačí, neboť to podstatné za ně vybojují jejich zahraniční impresáriové z Berlína a Bruselu. Zeman jim však sdělil, že on dále boxuje. Politickou extraligu. Tady a teď.
Neřekl vlastně nic nového – a právě v tom byl jeho proslov nový. V druhém období by se vlastně už mohl na všechno (a na všechny) vykašlat. Postavit si svůj „pomník“ – a pak slavně všemi milován odejít. Jenže Zeman na politiku nerezignoval – právě proto, že je všeobecně v troskách. Má přímý mandát – a oznámil, že se mu nezpronevěří.
Soupeři u vola
Gravitační jádro jeho vystoupení proto spočívalo v explicitním a konkrétním útoku na nevolené politiky – novináře z větší části mainstreamových médií. A na ty, kdo si skrze ně uzurpují moc, kterou jim volební výsledky sebraly. Primárně tedy na posledními parlamentními volbami těžce poškozenou havlistickou Kavárnu ovládající Českou televizi – propojenou pupeční šňůrou s mediálním impériem Zdeňka Bakaly.
Nutně tedy musela jako první z Vladislavského sálu odejít Miroslava Němcová, vedle předsedy Petra Fialy hlavní nositelka zničující levičácké havlistické ideologie v ODS. A nutně ji museli následovat ideoví soudruzi Kalousek, Pospíšil, Schwarzenberg a další zbytek polomrtvé TOP 09 – kteří se pak snadno vešli k jedinému stolu u nedalekého Černého vola, kam vedeni neomylným instinktem vzápětí zamířili.
Nutně musela Česká televize vzápětí spustit svůj tradiční „speciál“, v němž pak dlouho do noci omývala svým poškrábaným soudruhům (a faktickým majitelům) rány. Jediná podstatná myšlenka, která v televizní kavárně na Kavčích horách zazněla, měla však estetiku krásy nechtěného: Kdyby nebylo té prokleté přímé volby, neměl by Zeman žádnou šanci být prezidentem. Ani poprvé, ani podruhé.
Lepší příspěvek o současném stavu „zastupitelské demokracie“ nemohl zaznít: údajní reprezentanti lidu by nikdy nezvolili toho, koho lid většinově chce. Všechny další debaty na téma referendum a přímá demokracie netřeba rozvíjet. Zemanovým „skandálním“ projevem se však současně završila (a na čas zhroutila) operace, která již několik týdnů inauguraci předcházela: zkouška na pražský Majdan. V parlamentu i v ulicích. Pokud si toto neuvědomíme, význam Zemanova promyšleného úderu nepochopíme a nedoceníme.
Čtěte ZDE: Oslavili jsme svou svobodu: 70 let totality pokračuje podle starých not. Husákovy děti jako neužiteční idioti. Brusel nás zbaví Babiše i Zemana. Podlý Putinův mráz udeřil nečekaně: v zimě! Hrátky s čertem končí?
Nezdařená poprava mukla
Jen pár hodin předtím totiž komunistický poslanec Zdeněk Ondráček složil funkci předsedy parlamentní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Učinil tak po zběsilém mediálním a politickém lynči, v okamžiku kdy začal bezprostředně ohrožovat jeho rodinu.
Mediální krytí a organizaci tréninku poskytl jako obvykle „headquarters“ Kavárny, na nějž prezident Zeman zaútočil: bolševický skanzen na Kavčích horách a jeho bakalovská „odvelená“ jednotka. Štábní cvičení na rozvrat státu, na znehodnocení parlamentních a prezidentských volebních výsledků, v nichž Sorosova pražská (brněnská atd.) kavárna utrpěla výprask – jako před pár dny ta italská – proběhlo poněkud ve stínu mnohem propracovanějšího pokusu o Majdan na Slovensku. V českých a moravských ulicích to byl nakonec spíše trapas.
A tak se stalo, že jediným kladným hrdinou této zkoušky na puč nakonec zůstal – Zdeněk Ondráček. Hrát roli užitečného idiota tento Muž Určený K Likvidaci totiž svou mužně provedenou rezignací skandálně odmítl. Měl se přece „omlouvat“, sypat si popel na hlavu (tím legitimizovat své katy) – a nakonec být stejně utracen. Jenže zločinný Ondráček zůstal svůj. Sabaka pokazal sa pianěrom. Jeho rezignace se tak paradoxně proměnila ve vítězství: jeho osobní – i strany, kterou reprezentuje. A to už za několik vět stojí. Jeho kauza totiž přesně ukazuje s jakým „projetým zbožím“ Kavárna hraje.
Všechno je stejné – a přece jinak
Téměř třicet let po převratu si najednou soudruzi z „demokratického bloku“ vzpomněli: Ten Ondráček, když mu bylo devatenáct, sloužil u policie, represívní složky totalitního socialistického státu. Tehdy přece mlátil obuškem občany demonstrující proti státní moci! Neslýchané! Dostal rozkaz a, představte si, on ho podle své služební přísahy splnil! Jak by tedy mohl být předsedou (bezvýznamné) komise pro kontrolu policie pro policajty (GIBS) současného socialistického státu s „fake“ názvem „liberální demokracie“?
Na mnohé (převážně) mladé lidi, které oním "odporným násilím" vyhnali do ulic, historická reminiscence znásilněná propagandou stále docela dobře působí. Téměř třicet roků po převratu už ve veřejném prostoru totiž není moc těch, kdo tehdy na Václaváku za Palachova týdne demonstrovali a honili se s příslušníky VB, mezi nimiž byl i onen MUKL, tehdy devatenáctiletý Zdeněk Ondráček (nikoli na Národní v listopadu téhož roku, jak se mystifikačně tvrdí, aby fungovala patřičná symbolika).
Protože jsem se těch hrátek rovněž zúčastnil, mohu dosvědčit, že to bylo skoro jako z Československé televize. Ta tehdy neustále ukazovala demonstranty na Západě „brutálně“ rozháněné policií (jako dnes ukazuje ty v Rusku). To bylo fajn, byli jsme světoví. Dostali jsme se do západních televizí. Že jsme jenom křoví pro přípravu „dominového Majdanu“ jsme pochopili až poté, co skutečně v listopadu proběhl.
Miroslava Kalouska, který o své tehdejší statečnosti a pár pendrekem přes záda právě řečnil v parlamentu, jsem si tam nikde nevšiml. Asi proto, že jsem ho neznal. Asi proto, že jsem lidovce bral stejně jako všechny členy politických stran takzvané Národní fronty: loajální filiálka KSČ. Ošklivil jsem si tyhle satanovy lemury víc než explicitní majitele rudých knížek. Ostatně i těch bylo na Václaváku při „Palacháči“ mezi mými spoludemonstranty docela dost. Mimochodem: uniformovaní policisté nebyli nejhorší. Daleko nejtvrdší byli jejich pomahači v civilu. Ondráček byl v uniformě.
Čtěte ZDE: Studená občanská válka v Česku: Kavárna je živa z umělých problémů. Má hospoda ještě kam ustoupit? O svobodě už se ani nemluví. Řešení není snadné. A bude hodně bolet
Bít či nebít?
Jak vypadá skutečný brutální policejní zásah proti lidem domáhajících se svých demokratických občanských práv – práva volit na místě prvním – jsem viděl vlastně poměrně nedávno. Zase v televizi. A zase spíše v těch zahraničních než v té „České“: předvedli to naposledy velmi názorně světu „liberální demokraté“ z Madridu při pokusu o potlačení referenda v Katalánsku.
To byla skutečná zvěrstva. A nic. Brusel, který tak úzkostlivě hledí na to, aby třeba v Polsku či v Maďarsku nebyl parlamentem (!) narušen „právní stát“, si nad tím umyl ruce s Brežněvovým: Eto vaše dělo. Majdan má přece proběhnout jen tam, kde to se Sorosem určíme. Proti tomu byly naše tehdejší hrátky, které připravovaly a spustily v zahraničí připravený (premiérový) státní převrat směšné. A „mlátička Ondráček“ byl (řečeno s Hrabalem) v tomto srovnání přímo „něžný barbar“. Ne že by mě to překvapilo. Už dávno vím, že není protest jako protest, ulice jako ulice, pendrek jako pendrek.
Když trénuje Sorosova pražská Kavárna na Majdan, jenž má pučem „poopravit“ výsledky voleb, je to chvályhodná občanská iniciativa. ČT z manévrů připravuje do zpráv série přímých přenosů, do nichž tisíckrát za sebou namontuje provařené záběry policejních zákroků z devětaosmdesátého. Protože je objektivní a nestranná. Když jiná televize – soukromá, ta která nežije z našich daní – se do „analýzy“ nestrannosti a objektivity ČT pustí, soudruh generální z Kavčích hor jí vyhrožuje, že zařídí, že ji zařízne. Otázka zda bít, či nebít, zní ve svobodné liberální podobě už mnohem děsivěji: být, či nebýt. Jenže tohle jsme při Palachově týdnu opravdu netušili.
A vlastně o tom Zeman ve svém projevu v „elipse“ promluvil. Proto husy odcupitaly a vzlétly. Jejich frustrace totiž dostala ve Vladislavském sále přímo nesnesitelnou podobu. Nevyšlo jim tentokrát totiž skoro nic.
Blokovaný parlament
Jako druhý v řadě měl být popraven Tomio Okamura. Pokus o jeho sesazení z funkce místopředsedy parlamentu však dopadl ještě tragičtěji: mimořádná schůze k jeho odvolání se nakonec vůbec nekonala. Husy dokázaly pouze to, že zablokovaly jednání parlamentu, jehož smyslem by oficiálně mělo být, aby projednával zákony. Místo toho sledujeme jednu „mimořádnou“ schůzi za druhou, které mají za účel práci parlamentu znemožnit.
A když už nějaký zákon nakonec sněmovna projednává, je to fantaskní „norma“ proti jedinému člověku: muži prezidenta Zemana, kancléři Mynářovi. Je úplně jedno, co si o něm kdo myslí. Prezident má právo postavit svůj tým podle svého. Je na voličích, zda mu ho v přímé volbě „schválí“ – a to se právě stalo. Nadiktovat, aby měl kancléř povinně bezpečnostní prověrku na nejvyšší stupeň, je nesmysl právě tak absurdní, jako fakt, že o tom parlament vůbec jedná.
Ten kabaretní „triptych“ (Ondráček – Okamura – Mynář) dává nakonec docela přehledný obrázek: Zemanův Hrad, Okamurova SPD a Ondráčkova KSČM jsou hlavními překážkami Kavárny k převzetí moci – v naprostém protikladu k výsledkům voleb.
Čtěte ZDE: Překvapení voleb: Žádný Jiří Drahoš do čela státu nekandidoval! Fake news pro milióny? Profesionální Nikdo maskotem pražských bažin. Fatální omyl osobních sympatií. Volby za to tentokrát stály
Babišův cikánský gambit
Andrej Babiš to rozhodně není. Dal to ve své zbabělosti v poslední době několikrát demonstrativně najevo. Naposledy právě při projednávání „kauzy Okamura“. Na jednání parlamentu se nedostavil, neboť s ministrem Pelikánem se místo toho šli pokrytecky v Brně „poklonit“ památce obětí „romského holocoustu“ (o táboře v Letech řekl předtím v podstatě totéž, co Okamura – pravdu). Stejně jako dal předtím okatě najevo, že Ondráčka komunistům nepodrží. Stejně jako lavíroval před prezidentskou volbou proti Zemanovi – ač ho současně podporoval.
Je to prostě Babiš. Udělá kdykoli cokoli, prodá nás komukoli, bude-li se to hodit do jeho byznysových operací na účet státu. Má skvělý marketing, který ho v očích voličů nadále drží. Až dojde na lámání chleba při diktátu Bruselu o povinném „převzetí“ našeho dílu migrantských invazních jednotek (Dublin IV), kývne na to. A spolehne na to, že jeho marketingové oddělení to „spotřebitelům“ nakonec úspěšně prodá.
Zatím mu to vycházelo. Jenže teď žijeme ve světě po Zemanově inauguračním projevu. A prezident dal již najevo, že je z Babišova bezradného vyjednávání o vládě „trochu nervózní“. Můžeme se dočkat toho, že z Čapího hnízda udělá „husí chov“ – a spojí se třeba s ODS, lidovci – a klidně i s TOP 09? Klidně. Anebo ne. A půjde do předčasných voleb. Až dosud k nim mohl hledět bez obav. Bez Zemana však může skončit stejně rychle, jako přišel.
Z Hradu zahřmělo. Jestli se i zablýskne na časy, uvidíme docela brzy. Zemana v druhém prezidentském období nezvládne ani bruselský miliardář. I když si to možná stále ještě myslí.
