V Maďarsku vyšla naše kniha Stěhování národů s půvabným názvem Népvándorlás. Je vždycky uklidňující, když je kniha vydávána ve zcela nesrozumitelném jazyce – to se člověk nevzteká na překlad. Naše kniha je už přeložena i do takových „neznámých“ jazyků jak je švédština nebo vlámština, tam jsme měli stejný pocit. Jedeme proto s Jiřím Weiglem do Budapešti plně odevzdáni do rukou překladatele, kterého samozřejmě neznáme. (Ukázalo se, že byl výborný.)
Maďarsko je lauter rovina, dálnice z Bratislavy kolísá mezi 120 až 140 metry nad mořem, což je obvyklé, ale neobvyklé je, že je tam sníh. V této teplé zimě.
Budapešť působí velkoměstsky a chová se podle toho. Nemám moc turistických zážitků – snad jen tři poznámky. Městu dominují široké bulváry, které Praha nemá. Ulice tam vznikaly po pařížském vzoru v 19. století, ne jako u nás daleko dříve (a bez koncepčního plánu). Už před půl stoletím, když jsme se sem jezdili dívat na Kadárův „gulášový socialismus“, byly ve městě stovky malých obchůdků a hospůdek, teď jsou jich tam tisíce. Žádné místo v přízemí domů není volné.
Paralelně připravuji projev na konferenci (shodou okolností opět v Budapešti) o slavném maďarském, později britském ekonomovi Peteru Bauerovi, který už od 50. let radikálně odmítal význam zahraniční pomoci pro rozvojové země. A zdůrazňoval naopak význam obchodu pro odstartování ekonomického růstu a pro vytvoření střední třídy a podnikatelské mentality. Jeho rodné Maďarsko mu dává za pravdu. Nemá velké nadnárodní podniky, má ale něco, co my nemáme.
Tím jsem chtěl říci, že nám to chybí a že je to velká škoda. Jsme jiní. Nemáme, ale nechybí nám, v centru Budapešti (před okny mého hotelu na Deák Tér) postavené ruské kolo. Ještě že to radnice Prahy 5 u nás zakázala!
Do Budapešti přijíždíme několik týdnů před volbami (budou 8. dubna) a v době, kdy je Maďarsko peskováno Evropskou unií za odmítání migrantských kvót. Maďarsko se odvážilo – na rozdíl od naší, při zemi se držící Sobotkovy vlády – v prosinci 2015 podat kvůli kvótám žalobu k Soudnímu dvoru EU (který ji podle očekávání v září 2017 zamítl) a proti Maďarsku (stejně jako proti Polsku a České republice) byla v lednu 2018 podána Evropskou komisí žaloba kvůli odmítání kvót. To je ona „přátelská a bratrská“ Evropská unie.
Tato fakta představují rámec sporů s EU. Aktualitou jsou na tomto tématu ostře vypointované maďarské dubnové parlamentní volby. Orbánův FIDESZ zahájil velmi intenzivní plakátovou kampaň vůči všem opozičním stranám právě kvůli jejich postojům k migraci. Mnozí víme o vyostřeném vztahu premiéra Orbána a části Maďarska k György Sorosovi (tento postoj stoprocentně sdílíme, prožili jsme si s tímto kvazi-filantropem také své), ale nevěděl jsem, že Orbánova vláda připravila program „STOP SOROS“, který chce – mimo jiné – každé maďarské domácnosti poslat jako dopis. Na hlavním plakátě, který je v tisících kopií po celé Budapešti, jsou předsedové čtyř hlavních opozičních stran spolu se Sorosem, mají v ruce kleště na stříhání plotu na hranicích a je k tomu přidán nápis „Spolu zbouráme plot na hranicích“.
Takto ostře je předvolební spor rozehrán. Na rozdíl od nás v roce 2015 vstoupilo na maďarské území ilegálně skoro 400.000 migrantů a Maďarsko proto postavilo v délce 175 kilometrů na maďarsko-srbské hranici „plot“. Téma je to tam naprosto zásadní. Sorosem podporované „neziskovky“ s postojem maďarské vlády urputně bojují.
V tomto kontextu je maďarské vydání naší knihy Stěhování národů velmi aktuální. Prezentace knihy proběhla ve velmi seriózním prostoru Maďarské akademie věd. Ve svém úvodním projevu jsem hlavně zdůrazňoval
- nemorálnost, zhoubnost, a proto neakceptovatelnost masové migrace;
- vazbu dnešní masové migrace do Evropy na zcela mylnou ideologii multikulturalismu;
- nedomyšlenost utopické ideje Schengenu a
- odvážné chování premiéra Orbána.
Publikum tyto mé teze přijímalo. (Pro spravedlnost je ale třeba přiznat, že to bylo asi 100 lidí na pozvání vydavatele knihy, maďarské politické nadace Szazadvég, která nás do Budapešti pozvala.)
Měli jsme s Jiřím Weiglem také více než hodinové setkání s premiérem Orbánem, které probíhalo se všemi „prezidentskými“ poctami – protokol, vojáci, česká a maďarská vlajka, atd. Naše názory na migraci i Evropu jsou velmi blízké. Orbán zahájil volební kampaň, je plný elánu a sebevědomí, volby bere jako osobní souboj, chce se setkat po celé zemi skoro s každým, na místě, ne mluvit do televize. Jak mi to bylo blízké! A jak je to vzdálené našim politikům současnosti!
Maďarsko se cítí být – na rozdíl od nás – hráčem světové politiky. Své „zmenšení“ Trianonskou smlouvou po 1. světové válce nese stále velmi těžce. Pořád si myslí, že jim „patří“ bývalé části Uher, které už skoro 100 let nejsou součástí dnešního Maďarska. V budově Parlamentu, kde sídlí i vláda, v pracovně premiéra, je mnohametrový obraz hradu – uvědomili jsme si, že je to Trenčianský hrad. Pracovna premiéra se jmenuje bělehradský sál. Tak extenzivně vidí Maďaři svou „domovinu“.
Když jsme s mladými, velmi vzdělanými, kultivovanými a jazykově skvěle vybavenými pracovníky nadace, kteří nás celé dva dny doprovázeli, porovnávali úspěchy obou našich zemí na zimní olympiádě v Koreji (zatím nula medailí pro Maďarsko) a já řekl – no samozřejmě, vy tu máte jen malé hory, jejich okamžitá, bez přemýšlení, reakce byla: naše hory jsou na Slovensku a v Rumunsku. Opakuji, to je myšlení mladé generace, nikoli stoletých, kteří ještě pamatují Trianon!
Udělal jsem během dvou dnů v Budapešti asi deset interview – pro tištěná média, pro média internetová i pro standardní televize. Připravenost, znalost reality naší země, stejně jako dobrá angličtina, byly ve všech případech mimořádné.
Poslední velkou akcí byla moje přednáška na Corvinus University a velmi vlídné přijetí u rektora profesora Láncziho. Název přednášky byl „Je naše členství v EU skutečným přínosem?“ (anglicky „realblessing“). Moje odpověď zněla, bylo to „mixedblessing“, byl to velmi sporný, rozporuplný přínos. V Maďarsku je pohled na tuto otázku daleko měkčí než můj, ale potlesk v sále byl jednoznačný, protesty žádné.
Necelých třicet hodin v Budapešti nám toho dalo hodně. K přemýšlení – o Maďarsku, ale i o nás. Měli bychom se více dívat kolem sebe.
A to vůbec nemluvím o skvělé maďarské kuchyni, která nejenom kopíruje cizí vzory. Pizzerií tam tolik jako u nás není.
Zdroj.
